Homosexualita, heterosexualita, bisexualita

Homosexualitou rozumíme trvalou citovou a erotickou preferenci osob stejného pohlaví. Je to celoživotní neměnný a nezvolený stav, charakterizovaný tím, že jeho nositel je pohlavně přitahován a vzrušován převážně či výlučně osobami stejného pohlaví.

Heterosexualitou chápeme trvalou citovou a erotickou preferenci osob opačného pohlaví.

O bisexualitě mluvíme u jedinců, kteří se cítí pohlavně přitahováni a vzrušováni přibližně stejně silně muži i ženami. V lékařské praxi se však s bisexuální orientací setkáváme podstatně vzácněji než s bisexuálním chováním (běžným např. u některých ženatých homosexuálů).

Je třeba upozornit na to, že sexuální orientace nemusí vždy odpovídat sexuálnímu chování a sebeprožívání. Někteří homosexuální muži či ženy pod tlakem společenských norem či z touhy po dítěti vstupují do manželství a žijí heterosexuálně. K homosexuálnímu chování jako náhražkové sexuální aktivitě se naopak někdy uchýlí heterosexuálně zaměření lidé v podmínkách, kdy je osoba opačného pohlaví nedostupná. Po návratu do obvyklého prostředí se tito lidé zpravidla bez problémů vracejí ke svému preferovanému tj. heterosexuálnímu způsobu života.

Příčiny homosexuality

Současné vědecké poznatky nasvědčují tomu, že s biologickou predispozicí k homosexualitě se člověk velmi pravděpodobně již rodí. Vedle vlivů genetických je tato predispozice vytvářena během nitroděložního života, když se v druhé třetině těhotenství naruší utváření sexuálních center mezimozku hormonální nerovnováhou nebo jinými činiteli. Mezi ně řadíme - vedle rozmanitých toxických vlivů - také prožitý stres.

V uplynulých letech byly opakovaně publikovány výsledky genetických studií, které zjistily, že v rodinách matek homosexuálních synů je častější výskyt homosexuálů. Spoluúčast genetických vlivů při utváření sexuální orientace potvrzují i studie jednovaječných dvojčat: jejich sexuální orientace se shoduje častěji než u dvojčat dvouvaječných. Na pohlavním chromozomu X byl nalezen tzv. gen homosexuality, který vysvětluje některé případy homosexuality u mužů. Dědičnost homosexuality je ovšem složitější a je předmětem dalších výzkumů.

Vliv prostředí a výchovy

Po narození přistupují k biologickým předpokladům též vlivy psychosociální včetně vlivu rodiny. Tyto vlivy však mohou sehrát určitou roli pouze během raného dětství a zřejmě jen u disponovaných jedinců. Je třeba říci, že mnozí homosexuálně orientovaní muži a ženy vyrůstali v úplném a harmonickém rodinném prostředí a byli vychováváni stejně jako jejich heterosexuálně orientovaní sourozenci. Je spolehlivě prokázáno, že homosexualitu nelze "získat" špatným výchovným a sociálním působením, jak mylně předpokládala teorie svedení. Proto v naší zemi došlo v r. 1990 k trestně právnímu zrovnoprávnění homosexuality s heterosexualitou.

Je homosexualita nemocí?

Homosexualita byla vyřazena z Mezinárodní klasifikace nemocí, která v naší zemi vstoupila v platnost 1. ledna 1994, a není tedy již sama o sobě považována za zdravotní poruchu. Zvláštní skupinou jsou však tzv. egodystonní, tj. se svým erotickým zaměřením nevyrovnaní jedinci, kteří nadále potřebují pomoc lékařů a psychologů. Psychoterapeutická péče jim může pomoci, aby sami sebe lépe pochopili a přijali. Pak jsou zpravidla také schopni lépe čelit případným tlakům a nepochopení ze strany okolí.

Stálý partner, nebo promiskuita?

Strach z odmítavého postoje společnosti vede mnohé homosexuály k tomu, že své zaměření celoživotně skrývají. Ačkoli nejsou většinou schopni žít v trvalé pohlavní zdrženlivosti, rezignují na život ve stálém partnerském vztahu a spokojí se s náhodnými sexuálními kontakty, postrádajícími citový a mravní rozměr partnerského soužití. Promiskuitní chování není zcela ojedinělé ani u homosexuálně orientovaných křesťanů, což může být dáno také obecnými rysy sexuality, zvláště mužské. Takové sexuální chování je kromě mravních a psychologických škod spojeno i s rizikem přenosu infekčních onemocnění, včetně HIV/AIDS.

Kde vzít životní vzor?

Homosexuálním chlapcům i dívkám ztěžuje sebepřijetí také okolnost, že v dospívání ve svém okolí nenacházejí vhodné vzory. Lidé kteří by takovými vzory být mohli, avšak úzkostlivě své zaměření skrývají, se jistě vyskytují i mezi pedagogy, zdravotníky, duchovními či umělci.

Homosexualita a rodina

Homoerotická orientace ovlivňuje život nejen svého nositele, ale i jeho nejbližšího okolí, zvláště rodiny. Odhaduje se, že zhruba každá pátá rodina má alespoň jednoho homosexuálního člena. Nemusí jím být pouze syn nebo dcera, ale také manžel či manželka, otec nebo matka. Homosexualita sice bývá považována za překážku manželství, přesto mnohé homosexuálně orientované ženy či muži do manželství vstupují (podle některých zahraničních studií každý čtvrtý až pátý homosexuální muž a nejméně každá třetí lesbická žena). To lze vysvětlit tím, že určité procento lidí s převažující homosexuální orientací je schopno sexuálního života i s partnerem opačného pohlaví. Manželský život jim však zpravidla nepřináší plné uspokojení - zvláště v oblasti citového prožívání. Je pochopitelné, že i heterosexuální partner v takovém svazku citově strádá, neboť se mu od homosexuálního partnera nedostává patřičné odezvy.

Lze homosexualitu léčit?

Sexuologové po opakovaných neúspěšných léčebných pokusech prokázali, že sexuální orientace je lékařskými prostředky nezměnitelná. Domníváme se proto, že je nezodpovědné, nabádá-li zpovědník či farář homosexuálně orientovaného muže či ženu, aby svůj sklon překonali vstupem do manželství nebo se šli léčit. V zahraničních publikacích vydávaných hnutím Exodus (což je mezinárodní křesťanské hnutí, které homosexuální jedince vede k tomu, aby s pomocí víry své zaměření překonali a žili v pohlavní zdrženlivosti, pokud nejsou schopni žít heterosexuálně) jsme se setkali s názorem psycholožky dr. Elizabeth Moberlyové, podle níž homosexualita vzniká tím, že jedinec nemohl uspokojit normální vývojový požadavek vazby a náklonnosti k rodiči téhož pohlaví. Dr. Moberlyová doporučuje, aby tyto vývojové potřeby byly naplněny přátelským nesexuálním vztahem k příslušníku téhož pohlaví. Teprve po naplnění těchto potřeb lze očekávat dosažení heterosexuality. S podobnými úvahami se setkáváme i u některých psychoanalytiků. Bližší studium podobných uveřejněných případů však nepotvrzuje, že by touto cestou bylo dosaženo změny sexuální orientace.

Coming-out

Proces sebepřijetí, vyrovnání se s homosexuální orientací a otevření se (tzv. coming-out) bývá provázen neurotickými a depresivními poruchami, spojenými u některých citlivých jedinců i s rizikem sebevražedného počínání. To však nelze přičítat homosexuální orientaci samotné, ale spíše nechápavému a odmítavému postoji rodiny, společnosti a církve, jemuž tito mladí lidé musí mnohdy čelit, zvláště když se s ním vnitřně ztotožní.