Tato knížka byla autorčinou prvotinou (první vydání vyšlo 1985), překvapivě zralou a čtenářsky přitažlivou, takže své autorce otevřela cestu k další - prý úspěšné - literární kariéře. Román byl dokonce zfilmován pro televizní seriál, někteří z nás mohli vidět i jeho videozáznam.
Motiv pomerančů se neobjevuje jen v názvu, nýbrž celé vyprávění se těmito plody hemží. Je to symbol - nikoliv jediný, celá kniha je na symbolice založena - symbol ne zakázaného ovoce, nýbrž ovoce zdravého, výživného a zvláště hodného požívání. Autobiografické vyprávění v první osobě (autorka ponechává vypravěčce i své vlastní křestní jméno) je založeno na trojí traumatizující skutečnosti: na komplexu adoptovaného dítěte, které je vtaženo fanatickou matkou do charismatického letničního sboru a které se v dospívání vyrovnává se svou homosexuální orientací. Přesto však dokázala tuto látku zvládnout bez akcentování tragických a dramatických tónů. Klidný, lehce ironický běh vyprávění je přerušován snovými a literárními reminiscencemi, které se objevují stále častěji zejména v druhé polovině knihy. Putování za svatým Grálem, Artušovi rytíři kulatého stolu, sen o pouti dívky Vinety - a přitom žádná z těchto vsuvek není dokončena, zůstává otevřená, symbol životní pouti, vlastně celá kniha působí svým otevřeným koncem jako cesta, jejíž cíl je dosud v nedohlednu.
Nejvíce místa je věnováno líčení života v letničním sboru, převážně složeném ze starých panen a frustrovaných manželek, zaměřujících celý svůj citový fond nejen k Pánu, ale také k jeho služebníkům, přitom je lehce naznačeno, že zbožňovaný pastor je pod stálým dohledem své imperativní manželky. Nápadná je vůbec malá přítomnost mužů, pokud o nich padne zmínka, pak jde vesměs o mdlé a mátožné postavy: adoptivní otec je ušlápnutý tvor, který buď spí, nebo má noční službu, pokud ovšem nejde přetrpět povinné sborové shromáždění.
V tomto prostředí, jehož náboženský fanatismus sahá až k středověké zabedněnosti, tedy vyrůstá mladá dívka, u níž v dospívání velmi markantně vystoupí homosexuální sklon. Živná půda pro konflikty: už ve škole vzbudí dívenka posměch i zděšení svými kazatelskými proslovy, svou kamarádku, do které se zamiluje, přivede do sboru, a tam pochopitelně propukne skandál a vymítání ďábla... Všechny tyto situace však autorka představuje s úsměvným nadhledem a laskavou ironií. Pro sborové prostředí má pochopení, to co ve vizuálním ztvárnění vyznívá jako karikatura, je v literární předloze podáváno lehkým perem bez zloby a výčitek.
K odchodu z náboženské komunity dívku přinutí až druhý vztah, jehož se nemíní vzdát - ten první ještě dokázala přerušit s příslušným pokáním. Když je řeč o citových vztazích, je autorka dokonale britsky decentní, omezuje se jen na několik lapidárních vět: "Milovaly jsme se, a já nechtěla a nechtěla, ale nemohla jsem přestat" (str. 108). "Zima nám nebylo, té noci, ani všechny další noci, celé ty roky, co jsme byly spolu. Byla to má nejméně problematická láska a měla jsem za to Katy ráda" (str. 122). Tento druhý citát se týká právě onoho vztahu, kvůli němuž opustila sbor. Ač jde zřejmě o svazek dlouhodobý, nepadne o něm nadále více slov než tato.
Po rozchodu se sborem a rodinou se dívka, ještě velmi mladá, vydává na strastiplnou pouť, o níž říká málo: živí se prodáváním zmrzliny, pracuje v pohřebním ústavu, všechno ostatní se rozplývá v mlhavých symbolech cesty, která vede do neznáma. O nezacelené ráně svědčí úsporné - jak jinak - vyprávění o setkání s první láskou: "Chtělo se mi sní zatřást, uprostřed ulice ze sebe strhat šaty a zaječet: Pamatuješ si na moje tělo?" (str. 163)
Rozchod se sborem přinesl ztrátu jistot - vždyť byla zaslíbena Pánu, předurčena pro misijní úkol. "Ale kde je teď Bohu konec, když se nebesa hemží kosmonauty a Pána svrhli? Stýská se mi po Bohu. Chybí mi společnost někoho bezvýhradně věrného. Nepokládám Boha za zrádce, ani teď ne. Služebníky Boží, ty ano, každý služebník je ze své podstaty zrádcem. Stýská se mi po Bohu, který mi byl přítelem" (str. 164).
Přestože ze své rodiny odešla, s láskou se vrací na vánoční svátky a své setkání s matkou líčí s láskyplným odstupem. Její cesta vede dál, těžko říci kam. "Znám kdesi ženu. Ta by mě snad vysvobodila. Ale co když spí? Co když kráčí jako náměsíčná vedle mě, a já si toho nikdy nevšimla?"
Řekla bych, že tato knížka je to nejkultivovanější, co bylo dosud na toto téma napsáno. Postihuje celou osobnost člověka, sexualita je jenom její částí, i když nezanedbatelnou.
- Zoja -