Homosexualita jako příležitost pro kvalitní vztahy

Nemůže být pochyb o tom, že v křesťanském společenství musí jít na jednom z předních míst o čestnost, sdílení se a péči o druhé (a to obousměrně - tedy i o to, že druzí pečují o mě) bez ohledu na věk, apriorní sympatie či antipatie a samozřejmě bez ohledu na pohlaví či sexuální orientaci. Žít jako homosexuál není jenom o sexu, a tedy ani ne o odporu či nenávisti k druhému pohlaví. Jde tu o celý život a všechny vztahy. Není otázkou morálky, proč jsou někteří lidé jakoby více gay než druzí a nacházejí větší uspokojení ve vztazích se stejným pohlavím. Křesťanská morálka ostatně zdůrazňuje spíše kvalitu mezilidských vztahů a nesoustřeďuje se tolik na povahu specifických vztahů mezi lidmi.

Problém homosexuality dnes není problémem s homosexuály, nýbrž s těmi, kdo nemohou či nechtějí této skutečnosti porozumět. Homofobie je nenávist či přesněji hrůza z homosexuality. Lidé se bojí toho, co neznají nebo nechápou. Velmi často se to rovná zášti k tomu a strachu z toho, co se liší od jejich normy. Týká-li se tento strach lidí jiných ras, nazývá se rasismem či xenofobií.

Pokud se lidé něčeho bojí až v takové míře, pak si svůj odpor musí racionalizovat. V případě homosexuality se jedná o následující racionalizace:

1. Homosexualita je příčinou sexuálního zneužívání dětí

Pro toto tvrzení ve skutečnosti neexistuje žádný důkaz. Lidé děti sexuálně zneužívají - a ve většině případů jsou tito lidé heterosexuálové. Nijak nelze doložit, že - jste-li homosexuální - máte větší sklon sexuálně obtěžovat děti či kohokoliv jiného. Říká-li se, že děti vystavené působení učitelů, kteří jsou praktikujícími homosexuály (všimněte si užití slova „vystavené"), byly více ohroženy svedením či zneužitím, pak je nutné upozornit na skutečnost, že pro toto tvrzení neexistuje žádný důkaz. Znovu se tu spíše odráží strach těch, kteří nerozumějí.

2. Homosexualita je hrozbou rodině

Je těžké se ovšem přesněji dozvědět, co má tuto hrozbu představovat. Snad to, že by se homosexuálové mohli stát tak početní, že bychom se jako lidská společnost přestali rozmnožovat? To je stěží pravděpodobné. Znamená to, že se lidé tolik bojí, že by homosexuálové mohli do svých „rodin" adoptovat děti? Podíváme-li se na to, co je nám známo o heterosexuálních rodičích, nenaskytne se nám vždycky právě pozitivní obraz. Mnoho heterosexuálů by asi nemělo rodiči vůbec být. A naopak - skutečnost, že je někdo homosexuál, z něho automaticky nečiní špatného rodiče. Pokud by měla být heterosexualita jedním z výlučných kritérií dobrého rodičovství, pak asi není s naším pojetím rodičovství něco v pořádku.
Jestliže je homosexualita viděna jako tak velká hrozba nukleární rodině (tj. užší rodině představované rodiči a jejich dětmi, od nukleus - jádro), potom není s nukleární rodinou něco v pořádku. Pravdou je, že v naší společnosti je nukleární rodina instituce velice křehká a zranitelná. Začíná být dokonce jasné, že sama o sobě je pro výchovu dětí ne vždy adekvátní. Děti potřebují více dospělých modelů než jen své rodiče; důležitost mají bezpochyby i přechodné vztahy dětí a jejich učitelů. Skutečnost, že homosexualita nukleární rodinu znervózňuje, je chybou nukleární rodiny, nikoliv homosexuálů.

3. Bůh homosexualitu zakazuje

Je pravda, že určitý počet pasáží z Písma je zaměřen proti homosexuálním praktikám (Lev 18,22; 20,13, Řím 1,26, 1 Kor 6,9 nn, 1 Tim 1,9 nn). Tyto texty však odrážejí dobu, ve které byly psány. Pokud bychom tyto texty vzali doslova, proč bychom se pak vzdávali otroctví, nezdržovali se příkazu usmrtit cizoložníka a proč by se ženy vzdaly povinnosti nosit v kostele klobouk či jinou pokrývku hlavy?
Racionalizace na základě těchto „důkazních" textů není průkazná. Ignoruje totiž - když už nic jiného - základní evangelijní poselství o soucitu našeho Pána a o jeho skutečné péči o naše vztahy. Na tyto texty musí být pohlíženo v jejich kontextu a ne jako na obecně platná pravidla.

Příležitost pro kvalitní vztahy

Homosexualita může - spíše než aby se jí člověk apriorně obával - církvi a našemu přístupu ke vztahům (ať již heterosexuálním, nebo homosexuálním) cosi důležitého říci.

1. Je třeba nově zhodnotit kvalitu našich vztahů, zvláště náš strach a přílišné zaujetí sexem. Tradičně se např. varuje před předmanželským sexem, avšak dodnes se církev spíše vyhýbá tomu, aby se zabývala kvalitou vztahů a tím, jak se dvojice lidí o sebe navzájem stará. Církev zakazuje smilstvo ve smyslu sexuálním, ale přehlíží skutečnost, že muž se může dopustit smilstva vůči své vlastní ženě, když ji „používá" a zachází s ní jako se svým majetkem.
Dokonce i dnes často církev odmítá brát tyto lidské vztahy vážně. Naše zaujetí sexem (=genitálním sexem) odráží náš nereflektovaný přístup k sexualitě a naši neschopnost ji integrovat do reálných vztahů. Sex v církvi stále ještě zůstává neslušným slovem.

2. Práce na kvalitních vztazích bude také znamenat přehodnocení či alespoň zhodnocení našeho chápání sexuality. Příliš často je sexualita definována ve smyslu genitálního sexu a s malým pochopením pro skutečnost, že sexualita je součástí celého života. Je to krásná součást nás samotných a my všichni máme schopnost se z ní radovat bez ohledu na její reprodukční funkci. Potřebujeme nějak objevit celost, komplexitu naší sexuality. A to se nám nejlépe podaří nikoliv v sexuologické ordinaci, nýbrž objevováním a uskutečňováním kvalitních vztahů. Pokud se za svou sexualitu stydíme, degradujeme tak vlastně Boží dar. To platí pro heterosexuály stejně jako pro homosexuály.

3. Homosexualita sama je pro nás výzvou v tom smyslu, abychom přisvědčili své vlastní, do značné míry androgynní (oboupohlavní) přirozenosti - vždyť v každém z nás jsou jak mužské, tak i ženské rysy. Homosexualita je výzvou pro muže, aby si připustili tu jemnou, intuitivní část sebe samých, a též výzvou pro ženy, aby přisvědčily i své silné, racionální stránce. Genesis 1, 27 je možno vykládat tak, že Bůh je nejenom Stvořitelem muže a ženy, ale i toho mužského a ženského v každém z nás. Pouze když jsme nositeli těchto rysů, stáváme se celkem k obrazu Božímu. Náš hřích je v tom, že jsme mužský a ženský princip v nás uměle oddělili - a stydíme se za to. Ztratili jsme celistvost jako jednotlivci a zároveň jsme přišli o společenství.
Ježíš byl výrazně androgynní osoba. Miloval stejně muže jako ženy a byl emocionálně blízko oběma. Pro něho byla důležitá kvalita vztahu, nikoliv pohlaví druhé osoby. A nezabýval se ani problémem, zda je ten určitý člověk normální či abnormální - jeho soucítění zahrnovalo všechny.
Jako křesťané a církev nejsme povoláni k tomu, abychom usilovali o obrácení homosexuálů a nutili je vzdát se své preference a stát se tak „normálními", jako jsme my. A ani tu nejsme od toho, abychom homosexuály litovali, jako by byl způsob jejich života méněcennější než náš.
Náš úkol je lidi přijímat. Bohužel jsme si příliš zvykli na určování pravidel a norem, avšak rozvíjet smysluplné vztahy povětšinou schopni nejsme. Je jistě snazší vztahy regulovat než sami vztah mít. Je snazší promítat naše vlastní neporozumění, strachy a úzkosti na ty, kdo jsou odlišní, než být sami k sobě poctiví.
A nakonec je to výzva homosexuálům v církvi: výzva k poctivosti k sobě samým a ke kvalitním vztahům. A to je také výzva Kristova.

Upraveno podle: Stuart Reid, Homosexuality: the case for quality relationships (zpracováno v r. 1980 v rámci diskuse o dekriminalizaci homosexuality pro Spojenou církev (Uniting Church) australského státu Victoria).

- redakce Mirek -