Ráno vstal T. poměrně pozdě, neboť večer dlouho četl a navíc se úmyslným dlouhým spánkem snažil překonat únavu nahromaděnou ze čtyř dlouhých svátečních dní. Rituál vstávání proběhl bez nejmenší změny: úklid peřin, pár minut gymnastiky, čekání na teplou vodu (stále ta záhadná vada v kotli), sprcha, převlek do domácího úboru.

Snídani si vzal do svého pokoje. Neměl náladu na případný běžný rozhovor s maminkou při ranním čaji, a kromě toho si chtěl během jídla promyslet dopolední pracovní program. Hovoru se však nevyhnul - mamince se vzápětí zlomil klíč v zámku od bytových dveří a volala, aby se pokusit ulomenou část ze zámku vyjmout. Po chvíli se to podařilo, ale vyvstala tím nutnost pořídit duplikát; slíbil, že to obstará.

Bylo už po desáté hodině. Vyrušení zvrátilo jeho úmysly: jednak z něho vyplynula potřeba zajet do města dát zhotovit náhradní klíč (vzbudilo to v T. známou, v podobných situacích vždy se dostavující rozechvělost, cosi jako počínající slabou cestovní horečku, přestože šlo o čtvrthodinovou jízdu tramvají), jednak se na zamýšlenou práci vůbec netěšil, a byl by stejně uvítal každou jinou vhodnou okolnost, jak se jí vyhnout.

Texty a slovníky leženy přichystány na pracovním slote; T. je však odsunul stranou a strávil zbytek dopoledne těkáním a nesoustředěnou činností, přecházel od jednoho k druhému, aniž by u něčeho pozorně setrval. Pokoušel se zarámovat jeden drobný grafický list, který před několika dny dostal darem, pak otevřel zásuvku s korespondencí a několikrát si přečetl Elvířino sváteční přání a zběžně přeběhl zrakem pár dalších dopisů. Na krátkou chvíli převládla jeho pořádkumilovnost: zaznamenal si do diáře jména všech osob, kterým bude muset vbrzku odepsat; přitom se náhle dostavila vzpomínka na Kornela, a marně se snažil najít důvod, proč právě ten mu nenapsal.

Oběd byl naštěstí brzy. T. jedl jako obvykle velmi málo, ostatně od snídaně uplynuly sotva dvě hodiny. Ani nevypil kávu, vzal zlomený klíč a odjel.

Dílna, kde zamýšlel dát zhotovit nový, byla zavřená; malá cedulka na dveřích oznamovala adresu nejbližší opravny. Bylo to dosti daleko a T. měl tedy důvod, aby pokračoval v jízdě tramvají, jenže času bylo nazbyt a domů zpátky nespěchal. Rozhodl se, že půjde pěšky rozsáhlým parkem nad řekou. Když u prvních stromů míjel malou elegantní restauraci, dostal chuť na kávu. Vešel dovnitř; v nevelkém sále nikdo nebyl, zřejmě otevřeli teprve před chvílí. Bylo tu příjemně; vlídné teplo, velmi tlumená hudba, malé lampy ještě změkčovaly sametové prostředí. Mladý číšník se od barového pultu zeptal na přání a přinesl pak kávu s pohledem upřeným mimo hosta, kamsi do rohu místnosti. I tentokrát T. bezděky podlehl a podíval se stejným směrem jako číšník a jako vždy nespatřil nic pozoruhodného - kterékoli místo mohlo číšníkovi posloužit za cíl pohledu, neboť dívat se někam mimo bylo patrně samo cílem jakožto jistý druh odpočinku anebo to byl projev nevtíravosti vůči jedinému hostu: soustředit veškerou pozornost na jednu osobu by nutně překročilo dovolenou míru předepsaného taktu. T. to poněkud rozladilo, aniž věděl proč; a fakt, že se tím dal rozladit, ho popuzoval ještě víc.

Trvalo přes půl hodiny, než se dostavili další návštěvníci, trojice cizinců. Usadili se v rohu naproti T. a za tlumeného hovoru, téměř šeptali, si prohlíželi zařízení sálu. Venku se mezitím zhoršilo počasí: k mlze ležící v ulicích od samého rána se přidalo drobné, houstnoucí mžení a zešeřilo se. T. se nechtělo ven z toho klidu a mírné ospalosti; vyšel pak s odhodláním, že zbývající vzdálenost přece jen dojde pěšky.

V parku potkal dvě mladé ženy s kočárky, spěchaly pod deštníky z odpolední procházky; obvyklé skupinky procházejících se a živě debatujících penzistů zahnalo mrholení dávno domů. Na terasovité vyvýšenině nad řekou se zastavil. Pro mlhu nebylo vidět ani řeku, ani podstatně níže položený druhý břeh, jen hukot aut a charakteristický skřípot tramvají v zatáčkách se zesíleně nesl až sem nahoru. T. se odvrátil a pokračoval v cestě, z mlhy proti němu přicházel nějaký osamělý chodec. S bezděčným zájmem se T. na něj podíval, když se míjeli, a střetl se s upřeným pohledem jakoby zvětšených oči za silnými skly, jak se zpravidla dívají dalekozrací lidé. Neznámý se pak podíval soustředěněji, než bývá zvykem, když se za nepohody potkají dva lidé spěchající mezi kalužemi, a T. se po několika krocích v záhybu cesty pootočil, jako by si tím mohl zjednat jasno o důvodu toho zkoumavého pohledu. Neznámý stal na místě, kde se minuli, obrácen čelem zpět ke svému původnímu směru, malá postava, v husté mlze vlastně už jen téměř obrys. T. se s trochou překvapení na zlomek vteřiny zastavil, než se zpomaleným krokem vydal dál. Za okamžik za sebou zaslechl pleskavé zvuky spěšné chůze: neznámý se vracel za ním.

"Spěcháš?" zeptal se udýchaně, jakmile dostihl T. Byl dobře o hlavu menší než T., veliké oči zamlžené za orosenými skly vzhlížely s přímočarostí odpovídající přímosti otázky.

"Ne, vlastně ne," odpověděl T. popravdě. Otázku ihned pochopil v tom smyslu, v jakém byla položena, a vzniklá situace, její promoklá náhlost i drobná komičnost v něm vzbudily stopu pobaveného zájmu. "Musím jen dát udělat nový klíč, to je všechno."

"Mohli bychom jít ke mně," navrhl neznámý, "jestli ovšem chceš; je to dost daleko."

"Já nejdřív musím zařídit ten klíč," řekl T., jemuž spád najednou připadal příliš rychlý a nutil ho do bezděčně obranné pozice, přestože chování neznámého neneslo sebemenší stopu útoku. Všechno, co říkal, znělo při vší té nenadálé přímosti dokonale zdvořile.

"Dobrá, já tě doprovodím," prohlásil, nezaváhal ani na vteřinu. "Ostatně můžeš ke mně jet autobusem, je to dost rychlé, moc času neztratíme."

"Já nevím," pokusil se T. vymanit ze směru, jímž se situace stále prudčeji začala vyvíjet. "Řekl jsem doma, že přijdu zavčas k večeři, že jen obstarám ten klíč." Byla to lež, nic podobného mamince před odchodem nepověděl, doba večeře nebyla stanovena, chvíle návratu závisela jen na něm. Ale cosi se v něm podvědomě začalo zpěčovat nést se vývojem událostí, který byl tak zřetelný a bez jakýchkoli oklik; připadalo mu, že se chová nepřípadně a nepoctivě vůči sobě a neznámému, a sílící obranný postoj v něm téměř zcela utlumoval ono původní drobné a jen jemné vzrušené zaujetí nenadálou situací.

Neznámý nepravdivost námitky vycítil: "Vždyť pojď, jen když chceš," řekl, ale pak, neopouštěje svůj záměr a na důkaz, že uvěřil, dodal: "Do večeře to domů stihneš. Nevím, kde bydlíš, ale nejpozději do osmi se ode mne můžeš dostat kamkoli do města."

"Dobrá," řekl T. v náhlém rozhodnutí, nikoli si však jist jeho správností, spíš veden přáním, aby měl to pokořující rozmýšlení za sebou. Lhát se mu příčilo a neznámého se naprosto nechtěl dotknout; byl přesvědčen, že by mu odmítnutím nějak ublížil. I tak byl však stále na rozpacích; zaplavila ho nejistota a k tomu se hluboce zastyděl, že svou zbabělou neschopnost záporného rozhodnutí povyšuje na šetrnost k neznámému.

V obchodě s klíči nebyl skoro nikdo, práce byla brzy hotová. Neznámý vešel s T. dovnitř, aby nemusel čekat venku, kde mžení přešlo v drobný déšť. T. se na svého průvodce jen letmo podíval, když ten si čistil zvlhlé brýle. Byl to mladý muž, opravdu podstatně menší než T., štíhlý, patrně dokonce vyhublý, příliš krátké nohavice vyčuhující zpod dlouhého kabátu mu při přešlapování komicky povívaly kolem kotníků.

Cesta autobusem trvala něco přes půl hodiny. T. měl příležitost si nenadálého partnera prohlédnout blíž. Nebyl nával, jinak v tuto odpolední dobu běžný; jak se T. posouval směrem do vozu na uprázdněná místa, mladík se vždy okamžitě připojil a zůstával v tak těsné blízkosti, až měl T. dojem, že je hlídán v obavě, aby náhodou bez vysvětlení nevystoupil. Znovu se zastyděl, neboť v jednom okamžiku tak silně zapochyboval o svém počínání, že mu opravdu napadlo řešit situaci útěkem. Mladíkovo chování bylo stejně přímočaré i zdvořilé jako na počátku. Za jízdy téměř nehovořili, motor vozu byl hlučný, i cestující se příliš hlasitě bavili. T. se ze své výšky několikrát zadíval na tu drobnou postavu a tvář vedle sebe a pocit nejistoty ho neopouštěl. Mladík nebyl hezký, byl vlastně ošklivý. Hranatá, trochu nepravidelná hlava, čelo se zvláštními šikmými vráskami, protáhlý nos, neholená brada, tmavé, neuspořádané vlasy zplihlé deštěm, oči nezřetelné, deformované dvěma silnými lupami brýlí. Pouze rty byly velmi krásně vykrojené, ale úsměv se na nich neobjevil, a cokoli pronesly, znělo věcně, střízlivě, s neurální zdvořilostí, která si T. mimoděk získávala. Vystoupili na konečné stanici v nové části města, na planině, kde T. nebyl už řadu let a kterou si pamatoval z dětství jako volnou krajinu s drobně rozhozenými rodinnými domky v menší či větší vzdálenosti od hlavní silnice vedoucí na jih. "Teď už je to jen kousek pěšky," podotkl ošklivý. Prošli spěšně mezi moderními mnohopatrovými obytnými domy, po rušných chodnících plných lidí spěchajících za podvečerními nákupy nebo v návratu z práce, tváře znevýrazněné clonou deště, skloněné nad lesknoucí se asfalt.

Posledních sto metrů téměř běželi, déšť zesiloval. Mladík ve vstupní hale nerozsvítil, bydlel v přízemí, zvenku od pouličních světel padalo na krátké schodiště sdostatek světla. T. ani on se dosud nepředstavili, neznámý hostitel vedl domů neznámého hosta anonymní chodbou, stejnou jako chodby tisíců podobných novodobých domů, střízlivě hladkých, se stejnými řadami neutrálních dveří. V okamžiku, kdy neznámý odmykal dveře, kterýsi nový příchozí rozsvítil a chodba se ocitla v plné záři, světlo umístěné proti vchodu do mladíkova bytu dopadlo přímo na vizitku. T., který hleděl právě tím směrem, sklopil okamžitě oči a potlačil bezděčný úmysl přečíst si vytištěné jméno: nepříslušelo mu to, hru je třeba hrát podle pravidel. Proč pátrat po jméně, máme-li se minout.

"Mám tu nepořádek," řekl hostitel na omluvu, "neměl jsem čas uklidit. Snad ti to nebude vadit. Tady napravo je koupelna, vpředu pokoj."

T. si odložil a porozhlédl se po předsíni, kde opravdu nebylo uklizeno. V jednom rohu stál pár velmi drahých lyží s nejmodernějším vázáním, podél polic na stěně se povalovalo několik balíků prádla. Bylo to jakési provizorium, nehotová místnost bez příznaků snahy po dohotovení, střízlivě neladný sklad věcí, s nimiž se občas manipuluje. V koupelně se T. zdržel déle, než bylo zapotřebí, jeho nejistota ještě vzrostla; se zmatenými pocity vešel do pokoje. "Posaď se," řekl mladík, "já se jdu osprchovat."

Pokoj nebyl velký. Okno přes celou jednu stěnu zakryté vzorovanou látkovou záclonou, pod ní na policích neuspořádané knihy. Pracovní stůl narychlo přehozený přikrývkou, v rohu široká, čerstvě upravená pohovka pro dvě osoby, se šachovnicovým vzorem, černé a světle šedé čtverce. T. si sedl do dřepu před knihy a jednu po druhé si prohlížel. Výběr byl dosti bohatý, stará i moderní literatura, některá dokonce vzácná vydání, patrně zděděná po rodičích; řada svazků byla do polic naházena v balících a v igelitových obalech, jako by se majitel nastěhoval teprve nedávno. Mezi tím vším i slovníky a jazykové příručky, do jedné populární anglické učebnice byl vložen sešit s poznámkami. "V knihách je ještě větší nepořádek než jinde," ozval se mladík. "Neměl jsem na to čas ani chuť." "Bydlíš tu krátce?"

"Dost dlouho na to, aby už všechno mohlo být na svém místě," řekl mladík bez obalu. "Nemám ale moc času a skoro nikdy chuť uklízet." Pod koupacím pláštěm byl nahý, hubená, nesouměrná postava. Byl oholený, vlasy čerstvě umyté a učesané, T. ucítil závan čerstvé kolínské vody.

"Mám nechat světlo?"

"Raději ne," řekl T.

"Dobrá, jak chceš. Ostatně před oknem je svítilna a pár metrů od domu vede dálnice. Od aut je tu docela vidět."

T. se zmaten pomalu v zešeřelém pokoji svlékal, zády k svému hostiteli; pomalu, jako by mohl přece jen ještě nastat nečekaný obrat, kladl části svého oděvu přes židli. Nahý se stále zády k mladíkovi posadil na šachovnici matrace. Náhle ucítil na ramenou nedočkavé dlaně, cizí paže si ho přitáhly, vdýchl příjemnou vůni čisté a ještě trochu zvlhlé pokožky a schoulil se k tomu ošklivému, malému cizímu tělu s velkou a pevnou náručí.

Kupodivu se vzápětí dostavilo silné vzrušení. Rozeznal vzrušení mladíkovo; cizí ruce se ho dotýkaly něžně a žádostivě a proměňovaly část po části jeho vlastní tělo v dychtivě toužebný předmět. Podivil se, jak samovolně, bez přinucení, svoluje k té hře cizích prstů, tváří, úst, čela, hladících jeho pokožku, křeč původní nejistoty opadla, pocítil téměř radostné uvolnění, uvědomil si vlastní zrychlený tep a se zavřenýma očima se dotkl toho druhého.

Hra trvala dlouho. Na šachovnici, protýkané občas kužely světel projíždějících aut, nezřetelná diagonála dvou hlav, krků, trupů, údů, prstů, slepě a přece cílevědomě objevující nové a nové krajiny dvou k sobě přimknutých světů, které se na chvíli setkaly, aby vzdor všemu přiblížení zůstaly nepoznány.

V jednom okamžiku, vrácen k vědomí bezděčným mladíkovým zaúpěním, otevřel T. oči a v pruhu mdlého světla od pouliční lucerny spatřil náhle pod sebou zcela proměněnou nejkrásnější tvář, kolem očí kruhy znachovělé milostnou námahou, rozšířený zrak údivně vpitý v svůj, a z rozechvělých rtů náhle, těsně před vrcholem, splynulo mladíkovi hrdelním hlasem, s přestávkou mezi každým slovem: "Prosím - tě - nemohli - bychom - přece - snad -"

T. náhle vhrkly do očí slzy, na zlomek zlomku vteřiny ho cosi vyneslo vzhůru a pak se propadl do hloubky svého vyvrcholení.

Těžko se probouzel, musel mhouřit zrak i před slabými pruhy světla, které od projíždějících aut vnikaly do té neladné místnosti hustými záclonami. Od stropu sklouzl očima na zakrytý stůl, za ním pod oknem vytušil pozpřevracené knihy. Rozpomněl se.

Mladík ležel vedle opřený o bok a díval se na něho. Oči měly starý střídmý výraz, stačil se učesat, nebyl nerozhodný. "Jestli chceš, vykoupej se," řekl. "Přichystal jsem čistý ručník." Stále byl nahý, koupací plášť měl přehozený přes nohy.

T. neodpověděl, ještě chvíli sebou nepohnul. Pak vstal, šel do koupelny a osprchoval se velmi teplou vodou. Oblékl se v pokoji, mladík stále ještě ležel opřený o loket a pozoroval ho. T. byl k němu obrácen zády; neviděl jeho výraz. Slyšel jen, že nic neříká.

"Počkej, doprovodím tě," řekl nakonec mladík náhle. Rychle se ustrojil.

Venku už jen neznatelně mžilo. Asfalt chodníků i ulic byl pokrytý tenkou vrstvou mazlavého bláta, lidé uskakovali před auty rozstřikujícími kaluže.

"Tady je zastávka autobusu. Jezdí teď každých osm minut." Mladík přešlapoval, krátké nohavice mu povívaly kolem kotníků. Oči za orosenými skly byly nezřetelné.

Něco musím říct, pomyslel si T. Takhle to přece nejde.

"Viděl jsem u tebe lyže. Jezdíš na hory?" To bylo všechno.

"Jezdím, skoro každou sobotu a neděli. Mám možnost. Nestojí to ani moc peněz. Přijdu na jiný vzduch. Líbí se mi to."

Zbylo zas jen mžení. Lidí na zastávce přibývalo.

"Nemusíš tu se mnou čekat," řekl T. "Vím, kudy ta linka jede a kde mám přesednout."

"Dobrá." Ani náznak snahy dopovědět to, co tak lámaně načal sotva před hodinou. Nepodíval se na T., jen mu podal ruku. "Měj se hezky. Dobrou noc."

"Dobrou noc. Díky."

Neotočil se, nezůstal stát jako v parku odpoledne. Vzápětí přijel autobus. Okna byla zvenku plná kapek, šikmo se táhl velký cákanec bláta. Za sklem se při zastavení krátce objevovaly rozmazané tváře čekajících, některé ulpívaly na T. pohledem, jiné se vykláněly zpod deštníků a snažily se vypátrat, zda v tom mlhavém vlhku nepřijíždí jejich vůz.

Dole v městě T. přesedl. Na předním sedadle zahlédl starší dámu, s jejímiž dvěma dcerami chodil několik let do gymnázia. Vzpomněl si, jak musely zpívat na školních akademiích, obě měly krásný hlas. Dáma podřimovala, z napůl složeného deštníku odkapávaly krůpěje vody. T. pocítil slabou úlevu, jako by náhle byl lehčí; mírně tupý pocit únavy zmizel.

Doma maminka oznamovala, kdo za jeho nepřítomnosti telefonoval a kdy se znovu bude hlásit. Večeři si vzal do svého pokoje, nechtěl se dostat do přímého delšího hovoru s maminkou, měl v úmyslu si rozvrhnout program na příští den a pustit se ještě večer do odložené práce.

Avšak nedokázal se soustředit, roztěkaně přecházel pokojem nebo zbytečně přesouval věci rozložené po pracovním stole. Nakonec si rozestlal; při svlékání se náhle zarazil: nahmatal v kapse zlomený klíč. V koupelně dlouho v zrcadle pozoroval své nedlouho předtím dotýkané tělo. Neměl pocit prohřešku, na krátkou chvíli se dokonce vrátilo jakési blažené rozechvění, až přivřel oči, prsty však sáhly do prázdna. Přesto v něm vzrůstala jistota, že se stala chyba. Nejen s ním a s tím nehezkým mladíkem, ale v rámci nějaké větší chyby, jejíž rozměry rozevřená náruč nepřesáhne.

Nechtělo se mu o tom přemýšlet, vrátila se únava. Ulehl, vzal si ze zásuvky s korespondencí pár posledních dopisů a zběžně je pročítal, aniž vnímal obsah.

Svět mlčel. "Nemusíš tu se mnou čekat." "Dobrou noc."

Sáhl po knize, od níž se včera nemohl odtrhnout. Rozevřel ji, ale nečetl. Vzrůstal v něm neklid. S knihou na kolenou se díval do stropu, občas, velmi zřídka, přeběhl po stropě kužel světla od projíždějícího auta. Stala se chyba. Ležel tak dlouho do noci.

R. E. Mita