Nový Katechismus katolické církve k našemu tématu

2357 Homosexualita označuje vztahy mezi muži nebo ženami, kteří pociťují pohlavní přitažlivost, výlučně nebo převážně, k osobám téhož pohlaví. Během staletí a v různých kulturách se projevuje velmi rozmanitými způsoby. Její psychický zrod zůstává z velké části nevysvětlitelný. Tradice, opírající se o Písmo svaté, které představuje homosexuální vztahy jako velkou mravní spoušť, vždy prohlašovala, že "homosexuální úkony jsou vnitřně nezřízené". Odporují přirozenému zákonu. Odlučují pohlavní úkon od předávání života. Nejsou plodem opravdového citového a pohlavního doplňování se. V žádném případě nemohou být schvalovány.

2358 Nezanedbatelný počet mužů a žen má vrozené homosexuální sklony. Ti si nevolí svůj homosexuální stav; pro většinu z nich je to zkouška. Proto mají být přijímáni s úctou, soucitem a jemnocitem. Vůči nim je třeba se vyhnout jakémukoliv náznaku nespravedlivé diskriminace. Takové osoby jsou povolány naplnit Boží vůli ve svém životě, a jsou-li křesťany, spojit těžkosti, s nimiž se mohou setkat v důsledku svého stavu, s obětí Pána na kříži.

2359 Homosexuální osoby jsou povolány k čistotě. Skrze ctnost sebeovládání, jež vychovává k vnitřní svobodě, často skrze podporu nezištného přátelství, modlitbu a svátostnou milost mohou a mají se postupně a rozhodně přibližovat ke křesťanské dokonalosti.

Mnoho z nás si přeje být ve shodě s církví. Vždyť církev není jen nějaký spolek zbožných lidí. Je to společenství, které vyvolal k životu sám Ježíš. Můžeme říci, že církev je podle našeho přesvědčení v hlubokém smyslu slova životodárná. Chtěli bychom být s ní v souladu, ale zkušenost nám ukazuje, že je to složitější. Soužití dvou mužů nebo dvou žen může být podle naší zkušenosti lidsky hodnotné. Partnerům se může dařit být si navzájem potěšením, pomocí a oporou v dobrém i ve zlém. Již mnohokrát jsme ale četli v různých církevních prohlášeních, v knihách a článcích a slyšeli v kázáních a zpovědních rozhovorech, že partnerské soužití lidí stejného pohlaví je smrtelný hřích a že vede k věčnému zavržení. To je konflikt, který bychom rádi překonali.

Z těchto důvodů nám záleží na tom, co říká nový Katechismus. Nejsou to soukromé domněnky jednotlivců, ale hlas církve. Pastýřská a učitelská autorita samozřejmě není moc a nebere nám právo na vlastní úsudek a svobodu rozhodování. Katechismus nás má především poučit. Opravdu božskou autoritu má pouze Písmo svaté, protože je inspirované. Neobejde se ale bez výkladu. Proto se od počátku dodnes v církvi také učí a káže. Když církev oficiálně vykládá obsah Božího zjevení na sněmu nebo ústy papeže, věříme, že ji Bůh chrání před lidskými omyly, které by jinak církev mohly odvádět z cesty. Katechismus není bible ani neomylné dogma. Je jejich výkladem - a v tomto případě výkladem nikoli soukromým, nýbrž oficiálním. Proto by měl každý katolík přinejmenším se zájmem a s respektem sledovat, co katechismus říká.

Našemu tématu se výslovně věnují tři články (2357-2359) v kapitole věnované šestému přikázání. Rozlišuje se tam mezi vrozenými homosexuálními sklony a homosexualitou, pod níž se míní vztahy. Konstatuje se tam, že lidé s vrozenými sklony si svůj homosexuální stav nevolí. Proto mají být podle Katechismu přijímáni s úctou, soucitem a jemnocitem. Navíc je tam napsáno, že je třeba se vyhnout jakémukoli náznaku nespravedlivé diskriminace. Pokud jde o homosexuální úkony, soud je přísnější. Říká se o nich, že jsou vnitřně nezřízené. Tento výraz je neobvyklý a mohl by se špatně chápat. Neznamená více než to, že tyto úkony nejsou správně zaměřeny. Vysvětluje se také, v čem je jejich chybná orientace: Odlučují pohlavní úkon od předávání života. Podle jednoho z předchozích článků (2351) má být pohlavní úkon zaměřen na plození a na životní spojení. Je jasné, že v homosexuálním partnerství plození odpadá. Je možné uznat s Katechismem, že je to opravdu nedostatek. Můžeme si položit otázku, zatěžuje-li vždy takový nedostatek člověka vinou, když pohlavní život neplodných manželů také nemá za cíl plození, nýbrž jen životní spojení, a je v pořádku.

Homosexuální osoby jsou podle čl. 2359 povolány k čistotě. Pohlavní akt sám jistě není nečistý. Takový by mohl být, kdyby byl samoúčelný, kdyby porušoval lidskou důstojnost. To, čemu se říká manželská čistota, není v rozporu s pohlavním životem. Ale i když má Katechismu asi v našem případě na mysli úplnou zdrženlivost, říká o těchto lidech, že se mají přibližovat ke křesťanské dokonalosti rozhodně, ale i postupně. Nejde o žádné lámání charakterů, nucení k nemožnému, mravní křeč a naivitu, nýbrž o realistickou výchovu a sebevýchovu k vnitřní svobodě.

Katechismus jistě nechce zamlžovat, co je dobro a co zlo. Přesto ale v tomto bodě nemluví černobíle a jednoznačně. Jeho řeč je opatrná a zdrženlivá. Projevuje se tam úcta k lidské důstojnosti, již postrádáme u některých zpovědníků a kazatelů. Víme dobře, že nikdo z nás není bez viny. Musíme uznat, že existují také smrtelné hříchy. Je to podle čl. 1037 svobodné odvrácení od Boha, a pokud v něm člověk setrvá do konce života, vylučuje se ze společenství s Bohem a s blaženými. Když se upřesňuje (1854-1864), co jsou smrtelné (těžké) hříchy, potvrzuje se tradiční nauka, že skutek musí mít za předmět závažnou věc, být spáchán s plným vědomím a svobodným souhlasem. Lidé, kteří milují Boha a bližní, ale podle svého vrozeného sklonu (ne tedy z hříšného rozmaru) dávají výraz své lásce k partnerovi či partnerce stejného pohlaví i sexuálně, zřejmě nebudou lidmi, kteří páchají zlomyslně hřích s vědomou volbou zla (čl. 1860). Katechismus také v tomtéž článku jasně říká, že hnutí smyslnosti, vášně může ... oslabit dobrovolný a svobodný ráz viny.

Naštěstí můžeme nad to všechno doufat v Boží milost, nezasloužený dar, kterým nám Bůh dává svůj život; je vlita Duchem svatým do naší duše, aby ji uzdravila z hříchu a posvětila ji (čl. 2023). Budeme-li se snažit jednat podle pokynů svého svědomí, vyznávat svá vědomá provinění a doufat v Boží dobrotu, nemáme se rozhodně čeho bát. Zachováme si čest a vděčně můžeme přijímat dary Boží dobroty.

- P. Ivoš -