V roce 1997 vyšla ve Spojených státech publikace dr. Alexandera J. Christophera "Růst a intimita pro gaye" (Growth and Intimacy for Gay Men, The Harrington Park Press, New York · London 1997). Autor knihy, klinický psycholog působící v Santa Fe v Novém Mexiku, v ní srozumitelným způsobem seznamuje čtenáře se základními problémy duševního zdraví a osobnostního růstu homosexuálních mužů. Čerpá přitom jak z důkladných znalostí odborné literatury (autor je členem redakční rady odborných mezinárodních časopisů Journal of Homosexuality a Journal of Gay and Lesbian Social Service), tak i ze své psychoterapeutické práce s homosexuálně orientovanými klienty. V úvodní kapitole autor zkoumá vliv rodinného prostředí, zejména pak vztahu k otci a matce, na formování osobnosti gayů. V následujících dvou kapitolách ze zabývá problémem deformovaného sebeobrazu a sebehodnocení gayů a s tím souvisejícím rizikem vzniku a rozvoje závislostí na alkoholu, drogách a sexu. V dalších kapitolách autor věnuje pozornost partnerským vztahům gayů a všímá si též dalších významných sociálních vazeb v našem životě. Nechybí ani kapitoly zkoumající problémy, jako jsou sexuální zneužití v dětském věku nebo HIV infekce. Závěrečná kapitola se zabývá stárnutím a možnostmi, jak se s ním vyrovnat. Protože publikace je zamýšlena jako příručka pro psychoterapeuty i jejich klienty, doplňuje každou kapitolu sada cvičení a testů umožňujících čtenáři, aby rozpoznal a odhadl, nakolik se ho problematika probíraná v dané kapitole osobně týká.
Publikaci jsme získali jako dar od našeho německého příznivce Helmutha Bűhlera, účastníka mezinárodní konference, kterou naše společenství zorganizovalo v srpnu 1998. V následující ukázce uvádíme úryvek ze 4. kapitoly věnované partnerství gayů.
V letech 1988-1989 byl ve Spojených státech proveden rozsáhlý průzkum, během něhož mělo 560 gay párů a 706 lesbických párů označit dvě oblasti partnerského soužití, které představují pro jejich partnerský vztah největší úskalí. Průměrná doba trvání partnerství u dotazovaných dvojic byla 6 let a až na dvě výjimky byly zastoupeny všechny státy Unie.
Výsledky jsou následující:
muži
| komunikační problémy 49 % | zaměstnání, kariéra 30 % | finance 28 % | sex 22 % | příbuzní 18 % | zdraví 12 % |
Nepřekvapuje, že téměř 50 % dotázaných označilo komunikaci za oblast, ve které se střetávají s nejvážnějšími problémy. Má vlastní zkušenost potvrzuje, že většina partnerských párů přichází do psychoterapeutických ordinací proto, že selhává jejich snaha prohovořit a řešit důležité otázky. Zatímco někteří se alespoň pokoušejí spolu o svých problémech mluvit, u jiných dvojic dochází k tomu, že jeden z partnerů odmítá komunikovat, kdykoliv je takový rozhovor namístě. Důsledky váznoucí komunikace mohou být pro partnery velice frustrující a mohou někdy ohrozit i stabilitu vztahu.
Komunikační překážky mezi gay partnery nevyvstávají pro jejich homosexuální orientaci, nýbrž pramení z toho, že byli v naší společnosti formováni a vychováváni jako muži. Typicky mužská výchova vede k posilování takových rysů, jako je sebejistota a sebespoléhání, vůdcovství, soupeřivost, síla, autorita, ovládání a vysoká potřeba dosáhnout úspěchu. Muži bývají vedeni k tomu, aby nepřemýšleli, natož pak hovořili o svých pocitech a emocích, zejména ne s druhým mužem. Přiznat si problém navíc v mnoha mužích vzbuzuje pocit vlastní neschopnosti a méněcennosti.
Betty Berzonová ve své knize o gay a lesbických partnerstvích zdůrazňuje, že někdy partneři užívají komunikaci, či spíše neochotu komunikovat, k ovládání svých partnerů.
Běžným příkladem takového chování jsou lidé, kteří odmítají hovořit o podstatných věcech, nereagují na partnerovy poznámky a vůbec vyjadřují neochotu diskutovat o čemkoli zásadním. Často řeknou svému partnerovi "Poslouchám", anebo "To je tvůj problém". Ve skutečnosti říkají "Nechci o tom mluvit". Odmítání rozhovoru obvykle naznačuje, že mezi partnery probíhá boj o moc, ve kterém nekomunikující partner využívá svého mlčení, aby zachoval zdání moci.
Komunikace ve vztahu se netýká pouze konfliktů a silných emocí. Spíše se jí míní vše, co je řečeno mezi partnery. Přijde-li za mnou pár hledající psychoterapeutickou pomoc, snažím se je nejprve odvést od jejich záměru, že mi poví vše o svých problémech. Raději se jich zeptám "Povězte mi, jak jste se seznámili", nebo "Řekněte mi, co jste spolu hezkého prožili" nebo "Řekněte mi něco velmi osobního, s čím jste se svěřili jeden druhému". Pokouším se je tak přivést k rozhovoru o zdánlivě neutrálních věcech, abych získal představu o kvalitě jejich vzájemné komunikace obecně, když nejde o řešení konfliktů.
Způsob, jak vám partner naslouchá a s vámi hovoří, když jde o neutrální témata, dobře naznačuje, jak se bude chovat, až půjde o citlivější nebo nepříjemné záležitosti. Umí-li oba partneři sdílet v rozhovoru své osobní prožitky a city, umí-li spolu hovořit o tom, co se jim přihodilo, a cítí se přitom jako účastníci obapolného dialogu, pak jsou zde dobré předpoklady, že spolu dokáží hovořit i o citlivějších věcech.