Homosexuální osoby v církvi

Josef Novák
(Výňatek z článku otištěného v Teologických textech 5/98)

...

Jak vzniká homosexuální zaměření?

Přestože sama homosexuální náklonnost nezakládá vinu - není totiž předmětem svobodné volby (viz výše citovaný úryvek z katechismu) - způsobuje odhalení homosexuálního zaměření určité osoby ve většině kultur, křesťanskou nevyjímaje, stigmatizaci a opovržení leckdy větší než mnohá těžká mravní provinění (srovnejme hodnocení odhaleného homosexuála a ženy, která se nestydí za své rozhodnutí pro potrat). To je jistě nespravedlivé, (homosexuální člověk je však mravně odpovědný za to, jak se svým sklonem nakládá).

V diskusi o odpovědnosti za homosexuální chování a jeho oprávněnosti se jako argumenty často ozývají různé názory o etiologii homosexuálního zaměření. Četné zastánce má hypotéza o genetickém základu, kterou mají dokládat nepříliš rozsáhlé studie z 90. let. Naproti tomu je i mnoho odborníků, kteří zastávají teorie o psychogenezi homosexuality. Elisabeth Moberlyová soudí, že důležitým faktorem vzniku homosexuality je nenaplnění přirozené potřeby projevů lásky ve vazbě na rodiče shodného pohlaví během vývoje dítěte. Tuto potřebu vidí jako naprosto legitimní a přetrvávající i do dospělého věku, pokud není naplněna. Odtud tedy onen neukojený hlad po blízkosti člověka stejného pohlaví. Moberlyová tím ovšem neospravedlňuje bezútěšné dohánění této potřeby homosexuálními styky. Vždyť "právě proto, že tyto potřeby náleží k vývojovému procesu před dospělostí, je neadekvátní uspokojovat je sexuálně". Nevidí však jako dostačující samotný požadavek sexuální zdrženlivosti homosexuálů, ale pro uzdravení předpokládá jako nezbytné naplňování této vývojové potřeby čistými vztahy s příslušníky téhož pohlaví.

Je zajímavé si povšimnout, že výše citovaný oddíl 2358 Katolického katechismu v české verzi mluví o sklonech vrozených. Jako by podporoval teze o genetickém nebo jiném druhu prenatálního založení. Latinská verze však vyznívá odlišně: "Virorum et mulierum numerus non exiguus tandentias homosexuales praesentat profunde radicatas." Jde tedy o tendence hluboce zakořeněné. Z této formulace nevyplývá, zda tento sklon vzniká prenatálně či postnatálně, zda je vrozený či získaný. To je dosud otázka, ve které není ani v sexuologických odborných kruzích jasno (předpokládá se kombinace určitých dispozic a vnějších vlivů). Co však zřejmě vyplývá ze všech zveřejněných stanovisek magisteria katolické církve, je to, že s tímto sklonem, stejně jako s různými jinými, vrozenými či získanými, je třeba bojovat. Ať jsou naše danosti jakékoli, vždy jsme zodpovědní za volby, které děláme.

Postoj protichůdný katolickému dokumentuje např. vyřazení tzv. egosyntonní homosexuality ze seznamu nemocí a poruch publikovaného roku 1973 Psychiatrickou asociací USA. Egosyntonní homosexuál - který je s tímto zaměřením spokojen a chce je i sexuálně realizovat - je podle tohoto modelu v normě. Podle tohoto stanoviska trpí poruchou jen ten, kdo se plně nepřijme se "svou" homosexuální identitou - tzv. egodystonní homosexuál (tedy ten, kdo tento sklon v sobě přemáhá). Tak se zavádí koncept třetí (resp. třetí a čtvrté homosexuální mužské a homosexuální ženské) varianty sexuální identity, ve všech ohledech naprosto rovnoprávné a plnohodnotné. Redukce všech posuzovaných kritérií na pouhopouhé respektování subjektivní individuální volby je v tomto modelu provázena postupnou expanzí nároků jakoby vyplývajících z požadavku "Nediskriminovat!". Po uznání rovnoprávnosti v USA následují požadavky legalizace homosexuálního "manželství", rovnoprávné možnosti adopce dětí homosexuálními páry, požadavek veřejné prezentace této sexuální varianty sexuální orientace jako naprosto rovnocenné s heterosexuální, zvláště ve výuce v amerických školách. Filmová studia chrlí filmy ukazující sympatické lidi v sympatických vztazích, které jsou homosexuální, a diváci - lidé dnešní doby - už stále méně cítí jakoukoli oporu pro odpověď na otázku: "Proč ne?!" Postupuje boření starých stereotypů. Podvolují se i některé nekatolické církve, ba i uvnitř katolické církve dochází k diskusi, v níž jsou relativizovány dosavadní postoje.

Coming out, gay

Nejen v USA, ale i v dalších zemích, kde se radikálně přehodnocují tradiční přístupy, tato propaganda různými cestami prolíná po kapkách všemi směry. Mimoto lze ve většině současných kultur nalézt více či méně veřejně vystupující (leckdy i silně militantní) skupiny homosexuálně orientovaných osob (v některých větších amerických městech i celé čtvrti s tisíci obyvatel, četnými specifickými zábavními podniky a dokonce i křesťanskými sbory a farnostmi), které přijaly tento názor, že je správné "přijmout se takový/á, jaký/á jsem, a realizovat se i v otevřené sexuální aktivitě". V ontogenetickém vývoji má homosexuálně orientovaný jedinec nejdřív sám sobě, potom svému okolí přiznat, jaký je. Toto "vyjití ven" - coming out - je prvním předpokladem oné požadované egosyntonie. Zmíněné skupiny, subkultury i jejich členové v posledních desetiletích pro své zaměření používají označení gay (jako adjektivum i substantivum). V angličtině je používání tohoto slova již převážně vyhrazeno novému významu na úkor původního "veselý, rozjásaný, rozmařilý, nevázaný, čilý". Z toho vyplývá i význam často používaných sousloví gay lifestyle = gay přístup k životu, životní styl, gay liberation movement = hnutí za osvobození resp. prosazení práv gayů. Lidé zapojení do gay komunit v nich často hledají svou ochranu, své identifikační vzory a často většinu svých sociálních vazeb. Pro terminologickou přesnost: v současnosti se označují zastánci tohoto životního stylu dvěma slovy: gays and lesbians (gayové a lesbičky). Je nutno ještě podotknout, že většina zastánců oprávněnosti gay lifestyle označení přelepkou "gay" neoprávněně rozšiřuje i na ty homosexuální osoby, které tento životní způsob nezastávají. To je falešná synonymizace termínů ("homosexuál" - "gay"), která mate i ostatní málo informované a může přispívat k nárůstu homofobie. Jak je důležité rozlišení těchto označení, ozřejmí následující definice jedné z cest odlišných od gay lifestyle.

Ex-gay

Tak, jako někteří lidé ze svého počátečního identifikačního zmatku vyjdou cestou coming out do přijetí gay identity, existuje i cesta protichůdným směrem, ne zpět do zmatku dospívání, ale k zralejšímu postoji, uspořádanému na základě objektivně zavazujících norem, nejčastěji na základě tradiční interpretace Božího slova či tradičních morálních přístupů křesťanské církve, vycházejících též z přirozenosti (přirozený zákon, Natural Law). Pro sjednocení své vůle s vůlí Boží a v jednotě s církví opouštějí již přijatý gay lifestyle a rozhodují se pro život bez homosexuální realizace. Setrvávají ve stavu mimomanželské sexuální zdrženlivosti (u mnohých může být vhodný i název celibát) anebo žijí v manželství (ne každý z nich je však povolán právě k této cestě, není možné doporučovat homosexuálům manželství jako nápravný či léčebný prostředek!). Existují i celé podpůrné skupiny takových křesťanů, říkají si ex-gays (viz dále hnutí Exodus, Courage aj.). Zahrnují i osoby, které ze stejných důvodů, přes své homosexuální tendence, do gay lifestyle téměř nebo vůbec nevkročily. Pro zastánce tohoto směru a zájemce o něj existuje dostačující spektrum literatury, ovšem především v angličtině. V českých křesťanských knihkupectvích je možno získat spisek Daniela Ange, který je možno doporučit s menšími výhradami (např. zavádějící neodlišené vkládání problematiky osob transsexuálních nebo transvestitů do "homosexuální" tematiky - str. 12). Ostatní česky vydaná ex-gay literatura (Moberly, Scott, Worthen) je však hůře dostupná. Většina vyskytujících se materiálů spojujících klíčová témata "homosexualita" a "křesťanství" je však produkcí zastánců směru "gay-křesťanství" (viz dále).

Křesťanské ex-gay skupiny

Od 70. let se v různých zemích světa, nejprve v USA a v Západní Evropě, začínaly ustavovat křesťanské skupiny a organizace zastávající linii ex-gay. V současnosti je většina z nich plně nebo částečně zapojena v unii Exodus International, resp. v jejích regionálních seskupeních E. I. Europe, E. I. North America atd. Zázemí ke svému radikálnímu, biblicky podloženému směru "vyjití z otroctví" nalézají tyto skupiny častěji v protestantském prostředí, ovšem většinou jsou ve snaze sdílet své ex-gay zkušenosti a poskytovat si vzájemně pomoc k autentickému křesťanskému řešení osobních problémů široce ekumenicky otevřené. V řešení hlavních společných specifických otázek jsou protestantští ex-gayové zcela zajedno s katolickými, ti mají na podporu svého názoru i tradici a shodný postoj magisteria. Jak celá unie Exodus, tak i její aktivity, vrcholící každoročně regionálními konferencemi (v Evropě jsou většinou v květnu, střídavě ve Francii, Holandsku, V. Británii...), jsou dobrým příkladem praktického ekumenismu.

V některých zemích však s podporou místních biskupů dobře fungují i katolické ex-gay skupiny, v Evropě například organizace Devenir un et Christ ve Francii a Encourage ve Velké Británii. Zajímavý je vývoj v katolické církvi v USA. V roce 1969 zde vznikla organizace homosexuálně orientovaných katolíků Dignity (důstojnost). Američtí biskupové její činnost tolerovali až do publikace dopisu Kongregace pro nauku víry biskupům o pastoraci homosexuálních osob. Zájem byl sice masový, avšak většina účastníků, včetně četných kněží, se projevila jako zastánci liberalistické gay ideologie. Po zákazu činnosti v katolické církvi našly tyto komunity útočiště v některých kostelích liberálnější episkopální církve. Tam se v současnosti konají pravidelná setkání Dignity - velké gay "farnosti" tam s katolickými gay kněžími, bez souhlasu svých biskupů, slaví i několik hojně navštěvovaných mší každou neděli. Daleko početně skromnější a vnějšně nadšená jsou setkání skupin výlučně ex-gay orientované katolické organizace Courage (odvaha, jde zřejmě o odvahu nést kříž a jít proti silnému proudu okolí, ba často sám/sama proti sobě), založené newyorským knězem J. F. Harveyem a podporované v tomto případě spokojenými biskupy. V brožurce A Spiritual Plan To Redirect One's Life (Duchovní plán k návratu do správného životního směru) Rev. Harvey píše: "Ze své pastorační zkušenosti vím, že čistě žijící homosexuál může pomáhat jiným homosexuálům, kteří padají a vracejí se zpět, přes svá rozhodnutí vyhýbat se barům, lázním a jiným přiležitostem. Čistě žijící homosexuál má vliv na homosexuála se sebou zápasícího, protože on již dosáhl toho, co by chtěl ten druhý. Čistě žijící homosexuál je 'zraněný uzdravovatel', jehož život promlouvá daleko mocněji než moralisté, jako jsem já, kteří říkají, že homosexuál může žít čistě a že může být šťastný, pouze pokud žije čistě."

K pastoraci homosexuálních osob

V dopise Pastorace homosexuálních osob Kongregace pro nauku víry je uvedeno:

"Povzbuzujeme biskupy, aby ve svých diecézích zajišťovali pastoraci homosexuálních osob, která je plně v souladu s naukou církve. Žádný autentický pastorační program nemůže zahrnovat organizace, v nichž se sdružují homosexuální lidé, aniž je jasně vysloven nemorální charakter homosexuální aktivity. Autentický pastorační biskup bude počítat s nutností, aby se homosexuální osoby vyhýbaly blízkým příležitostem ke hříchu. Vřele podporujeme programy, které se vyhýbají těmto nebezpečím. Naopak chceme dát jasně na vědomí, že vzdálit se učení církve nebo mlčet o něm při jakékoli snaze o pastorační aktivitu není ani znakem náležité péče, ani pastýřského přístupu."

Požadavek pastorační péče o homosexuálně orientované osoby je tedy jistě oprávněný - uznávají to i další publikovaná stanoviska katolické i jiných křesťanských církví - není však žádoucí sdružování takových osob pod označením "křesťanství" bez zřejmého požadavku "vyjití z otroctví", bez přijetí kříže odmítnutím sexuálně vyjadřovat náklonnost osobám stejného pohlaví.

Sdružení Logos Praha je organizací gay křesťanů a sympatizantů, kteří se již několik let pravidelně scházejí na evangelické faře v Kobylisích k programům sociálního a duchovního zaměření. Mimo jiné interní a vnější aktivity také vydává čtvrtletník "Logos". V brožurce Křesťané a homosexualita, ve které se toto sdružení představuje, se v kapitole Slovo teologa na otázku "Mohou věřící lesbičky a gayové žít pohlavním životem?" uvádí: "Přiznáváme, že jsme následkem svého zaměření o něco důležitého ochuzeni. Jsme ale přesvědčeni, že když jsme nezávisle na své vůli zaměření na lidi stejného pohlaví, musíme se potěšení z manželství a děti vzdát, a přesto smíme žít i pohlavně. Věříme, že nám do jisté míry rodinu nahrazuje partnerství a do jisté míry také bratrské a sesterské společenství věřících gayů a lesbiček. Vítali bychom možnost dlouhodobé partnerství občansky registrovat a jsme rádi, že někteří duchovní pokládají za možné doprovodit lidi, kteří se pro to rozhodli, do jejich soužití Božím slovem a požehnáním všemu dobrému, co v tomto vztahu je. Péči, již bychom za jiných okolností věnovali rodině, můžeme věnovat péči o potřebné a postižené a jakékoli jiné charitativní službě. Jsme přesvědčeni, že pohlavní soužití homosexuálních partnerů je morálně v pořádku, pokud je vyjádřením odpovědného, dlouhodobého přátelského vztahu. Morálně problematická jsou podle našeho přesvědčení, jak jsme se už zmínili, promiskuita, prostituce, využívání závislosti druhého člověka, násilné vynucování pohlavního aktu a podobné věci, které jsou samozřejmě nemravné i v heterosexuálním životě."

Z porovnání citací obou dokumentů vysvítá, že "symbolon" Logosu nezahrnuje ono těžko stravitelné jádro požadované magisteriem. Je zřejmé, že se Logos řadí do gay proudu, v jehož spektru však nezastává a nepraktikuje nejextrémnější stanoviska. I proklamovaná touha uplatnit svou schopnost milovat i v charitativních službách ukazuje na jistou míru nesobecké otevřenosti, ochoty vycházet ze sebe. Logos není ani v zásadě nepřátelský vůči těm, kdo s magisteriem souhlasí, a na veřejnosti se projevuje spíš pokorně než militantně. Ostřeji proti církevním autoritám vystupuje například rakouská organizace - Homosexuelle und Kirche (HuK), s níž Logos komunikuje, a mnohé jiné gay-křesťanské organizace.

...