Pro mnoho povrchně informovaných osob u nás stále platí, že "AIDS je nemoc homosexuálů". Jde o nepřesný a nebezpečný soud, zvláště když po něm následuje úsudek - nejsem-li homosexuál, nemám se čeho bát. Dlužno ovšem podotknout, že tenhle názor nevznikl úplně "z vody", racionální jádro mu nelze zejména v historických souvislostech upřít.

AIDS je nemoc, která byla poprvé popsána v roce 1981 v USA u několika mladých mužů - homosexuálů. V té době byly třeba v Africe již statisíce nakažených, a to nakažených heterosexuálním přenosem, jenže se o nich nevědělo. Proto svět zaregistroval novou chorobu jako nemoc homosexuálů, hemofiliků, Haiťanů a nitrožilních narkomanů, a tito výše uvedení byli dokonce označeni jako "rizikové skupiny". Další vývoj poznání nenechal téměř kámen na kameni - zcela vypadli oni Haiťané, hemofilici jsou v době testování dárců krve ohroženi již minimálně, homosexuálové a narkomani však zůstali. Přestalo se mluvit o rizikových skupinách, protože je to termín značně zavádějící, a dnes se mluví o "rizikovém chování". Sexuálně abstinující či ve vzájemně věrném partnerství žijící homosexuál není o nic více rizikový, než zdrženlivě či věrně žijící heterosexuál. A ono rizikové chování, to je především časté střídání sexuálních partnerů, tedy promiskuita, jejíž důsledky mohou být mírněny či naopak zesíleny charakterem preferovaných sexuálních praktik, dodržováním či nedodržováním zásad "bezpečnějšího" sexu apod. A to je právě ono podstatné, z čeho vyplývá i současný trend: podíl homo a heterosexuálů na nákaze HIV se mění.

Jistou ilustrací v tomto smyslu mohou být čísla - údaje Národní referenční laboratoře o stavu HIV-AIDS v České republice (samozřejmě jde jen o známé - odhalené případy nákazy). V roce 1992 bylo mezi HIV pozitivními 65% osob nakažených homosexuálním stykem a 7% osob stykem heterosexuálním. V souhrnných údajích k 30. listopadu 1995 (zahrnujících všechna předchozí léta) klesl počet přenosů homo-bisexuálním chováním na 54%, zatímco heterosexuální podíl stoupl na 21%. Tato čísla jen dokreslují prakticky celosvětový trend růstu významu heterosexuálního přenosu nad přenosem homosexuálním.

Stručně řečeno - mezi HIV pozitivními a AIDS nemocnými je stále mnoho těch, kteří se nakazili homosexuálním stykem, i nadále se objevují homosexuálové mezi nově zjištěnými pozitivitami, nicméně celosvětový vývoj epidemie svědčí pro "přesun těžiště" infekce HIV mezi osoby, stýkající se výhradně heterosexuálně či aplikující si drogy nitrožilně. Braňme se tedy označení AIDS - nemoc homosexuálů, zdá se, že brzy to nebude pravda již ani trochu.

AIDS - trest Boží?

Od okamžiku, kdy se objevilo nové onemocnění a první (byť kusé) informace o něm, už se objevily také názory, že jde o trest Boží za hříchy lidstva, trest zasahující zvláště ty, kteří to nejvíc zasluhují. Tento způsob uvažování není v historii lidstva ničím novým, je doložitelný snad při každé větší epidemii, ať už šlo o morové rány, syfilis, malomocenství, choleru apod. Zajímavé je, že se takový postoj objevuje i dnes, kdy je vlastní zejména málo prožité víře a obzvlášť vyhovuje fundamentalistickému pohledu na svět. Výše zmíněný názor byl dokonce v souvislosti s AIDS v několika minulých letech podsouván katolické církvi, ačkoli nikdy nebyl touto církví oficiálně prezentován. Nelze však vyloučit, že někteří věřící takto smýšlí a vystupují na veřejnosti.

Problém jistě není nikterak jednoduchý a stojí za to se nad ním víc zamyslet. Autor této krátké úvahy je lékař, nikoli teolog, proto si tento text nechce klást žádné vysoké teoretické cíle, měl by být spíš vodítkem k vlastnímu přemýšlení, které by mělo předcházet zaujetí vlastního postoje k věci.

Nepochybně nelze tvrdit, že by na světě bylo něco, čemu Bůh nedal bytí, tedy že by bylo něco, co by Bůh nechtěl, aby bylo. I AIDS existuje, má tedy své bytí "z Božího dopuštění", nepochybně je tak AIDS zapojen určitým způsobem do Božího plánu se světem. Naproti tomu ani člověk se svou svobodnou vůlí a rozumem není "vyřazen ze hry", není pasivním účastníkem, zůstává odpovědným za běh dějin. Naše civilizace to byla a je, kdo umožnil vznik a rozvoj epidemie do podoby, jíž jsme nyní svědky.

Vezměme si třeba dosažený stupeň poznání v medicíně - ještě před pár lety by tato nová nemoc představovala obrovský oříšek vzhledem k nedostatečným znalostem o lidské imunologii, virologii apod. Dnes jsme byli schopni zjistit o HIV a AIDS velmi mnoho v krátkém čase. Tím medicína umožnila příznivě zasáhnout do vývoje epidemie ve světě - když už nejsme k tomuto dni schopni infekci HIV úspěšně a definitivně vyléčit, víme zcela přesně, jak se šíří a jakými preventivními opatřeními zasáhnout. To není rozhodně málo. Dosažený stupeň poznání ve zdravotnictví však sehrál i negativní, byť menší roli v šíření infekce - vždyť v základech epidemie vidíme tisíce lidí, nakažených krevními konzervami nebo preparáty, a to by před pár desítkami let možné nebylo, protože jsme transfúze neznali.

Patrně nejzásadnější roli sehrál charakter dnešní světové civilizace - svět se zmenšil díky možnostem cestování, migrace rozvrátila tisíce dříve existujících "neviditelných" hranic mezi národy a kontinenty. Podstatně se změnil pohled na sexuální život člověka, dokonalejší metody zábrany početí způsobily sexuální revoluci a vzdálily sex od reprodukce, biologizace v pohledu na člověka vytlačila vyšší a hodnotnější dimenze partnerských vztahů, a současně zdůraznila právě ony biologické potřeby, které dokonce povýšila na právo, ba i povinnost vzhledem k jejich uspokojení a naplnění. Současně ani vývoj filozofie nestál stranou, a poskytl teoretický základ k postupnému opuštění hodnot a zákonů, na kterých lidstvo staletí stálo - relativismus a pojetí pravdy jako věci "konsensu" budiž malou ilustrací.

Zkrátka celý souhrn mnoha faktorů umožnil rozvinutí nemoci HIV-AIDS do obrazu, který je dnes před námi. Vidět AIDS jako dravého vlka, kterého Bůh po zralém uvážení pouští z ničeho nic jako trestající ruku do ohrady plné lidských oveček, nebo spíš vidět AIDS jako téhož vlka, kterého si ale lidé sami postupně vypěstovali a vychovali mezi sebou do jeho kruté podoby, přičemž pán a pastýř, bdící nad ohradou, nechává vlka řádit, protože je to v konečném pohledu pro ovce tak lepší? Mohu v tomto smyslu nabídnout, jak už jsem předeslal, pohled lékaře.

Nemoc a bolest má v životě mimořádnou úlohu. Otevírá otázky, které jsou těžké k řešení, ale leckdy nutné pro záchranu. Vyšel bych z úvah C.S. Lewise. Člověk má stále tendenci zařídit si život bez Boha. Domnívá se, že je schopen zabezpečit se a opatřit si vše sám. A když je spokojen a uspokojen, nechává si Boha stranou jen jako zálohu - jako má pilot letadla padák. Ví o něm, ale doufá, že jej nikdy nepoužije. Bůh však touží vstoupit ke každému, aby mohl uzdravovat duši a dovést ke spáse. Bolest a nemoc, která se náhle objeví, je pak Božím praporem, který je nečekaně vztyčen přímo uprostřed dobře opevněného a zabezpečeného města, a nemoc nevyléčitelná a smrtelná se tak stává nepřeslechnutelnou výzvou. Výzvou, na kterou nelze neodpovědět. Odpověď může být, vzhledem k svobodě lidské vůle, dvojí - vedoucí k záchraně, nebo k zavržení sebe sama. Je tedy nemoc AIDS zlem, které v Božích rukou přináší dobro, milostí, navštívením Boží lásky, nebo absolutním zlem, tedy "Božím trestem, přicházejícím na hříšný svět jako zkáza na Sodomu"?

Mohl bych posloužit řadou příkladů, kdy nemoc AIDS znamenala pro postiženého zásadní životní zvrat, vedoucí k odhalení pravých a trvalých hodnot, k jakémusi "prozření" duše, někdy i k přijetí a vyznání Boha, křtu či návratu do církve. Je to dokonce tak častý jev, že se o něm snaží vypovídat i umělci - připomínám z nejznámějších "klíčovou" scénu z filmu Philadelphia, či celý smysl "Nocí šelem". Nefilmové, ale skutečné životní osudy nemocných oslovují ještě víc, protože jsou nezpochybnitelné ve své pravdivosti a reálnosti.

Věřící homosexuál a AIDS

AIDS není jen problém. Je to i výzva, výzva i pro ty, kteří nejsou sami postiženi, ale musí zaujmout stanovisko. Uvádí do našeho okolí lidskou bolest a utrpení, vůči kterým se můžeme stát Kristovýma rukama, které poskytují pomoc, něhu, útěchu. Nikdo není tak citlivý na opravdovost bez přetvářky jako nemocný člověk. Osvědčí-li se někdo jako pomocník a přítel, může se stát i svědkem víry, svědčit o Bohu člověku, který prvně viděl náš život, a pak se teprve dotázal na pramen, ze kterého žijeme. Věřící gay či lesbička má v této věci zcela nenahraditelné místo. Odlišná orientace je zdrojem jinakosti, která člověka formuje, učí hlouběji o věcech přemýšlet a intenzivněji prožívat. Z toho vyrůstá schopnost empatie, vcítění do situace druhého. Navíc homosexuálně orientovaní mají přece jen širší prostor mimo vlastní zaměstnání, který mohou naplnit pomocí druhým, protože zpravidla nemají vícečetné rodiny, vyžadující veškerý čas a energii. Tím zůstává jejich čas, ruce a někdy i hmotné prostředky k dispozici pro pomoc potřebným. Je to dost k tomu, aby mohl v práci s HIV pozitivními a AIDS nemocnými gay či lesbička najít své místo. Ten, kdo navíc obdržel dar víry, je povolán a i Bohem posílán, aby o své víře svědčil. Na prvním místě životem a skutky lásky, zároveň však i vyznáním slovy. Nemůžeme pro druhého člověka udělat víc, než když mu (citlivě, s trpělivostí a taktem) pomůžeme otevřít dveře k poznání Boha a smíření s ním.

A nejsou to jen planá slova. V mnoha zemích, kde je AIDS již větším problémem než zatím u nás, existuje a úspěšně pracuje na poli HIV-AIDS spousta lidí. Nezištně, s osobním nasazením... a procento homosexuálně orientovaných je mezi nimi mnohem vyšší než v kterékoli jiné populační skupině. I u nás je tomu tak. Stojí to za přemýšlení.