Následující rozhovor je výtahem z obsáhlejšího materiálu, který odvážně poskytl bratr John White, HIV pozitivní kněz, Deirdre Duffyové v říjnu 1989. V současnosti John pracuje v londýnském Lighthouse, což je hospic pro osoby postižené ARC/AIDS. Také se aktivně zapojuje do kampaně a osvěty týkající se AIDS a je velmi oblíbeným řečníkem v Anglii i v Irsku, kde poskytl rozhovor místní televizní stanici.

Otázka: Johne, před čtyřmi lety jste byl diagnostikován jako HIV pozitivní. Jaké změny to způsobilo ve vašem životě a vašem postoji k životu?

Odpověď: Udála se spousta viditelných změn - například v tom, co dělám a jak žiji. To, že jsem pozitivní, jsem se dozvěděl v Africe, v Keni, kde jsem pracoval 10 let a kde jsem také onemocněl. Bezprostředně poté, co jsem se to dozvěděl, jsem pořádně nevěděl, co to znamená. V té době jsem to chápal jako rozsudek smrti, prostě že do roka určitě zemřu. Odjel jsem z Afriky do Londýna, kde jsem se opětně podrobil testům. Pak jsem odjel do Irska a oznámil to svému řádovém představenému. To už bylo asi tři měsíce po návratu z Afriky a on byl vlastně prvním člověkem, kterému jsem to řekl. Neodsuzoval mě a byl velmi citlivý a taktní. Ale tak jako tak nevěděl o AIDS nic, takže já jsem spíše byl oporou jemu než on mě. I dnes se mu mohu svěřit, takže se vlastně o AIDS učíme společně, i když já jsem sám sobě odborníkem - do jisté míry ovšem.

Jak jste se cítil v době, kdy jste musel opustit Afriku, kde jste byl spokojený a vaše misionářská činnost vás zjevně naplňovala?

Byla to obrovská změna. Byl jsem tam velmi šťastný, takže nutnost odjezdu byla pro mě devastující. Pominu-li, jak těžké bylo říci to rodině a vystoupit veřejně v irské televizi, opuštění Afriky bylo snad to nejhorší, s čím jsem se musel v té době vypořádat. A vlastně se mi to úplně nepodařilo dodnes. Poté, co jsem se v Nairobi dozvěděl diagnózu, oznámil jsem svému biskupovi, že trpím nevyléčitelnou chorobou. Vrátil jsem se zpět do své misie, abych vše připravil pro svého nástupce, rozdal jsem všechno, co jsem měl, domorodcům - hlavně mladým kněžím, a s sebou jsem si vzal jen několik málo základních věcí. Měl jsem pocit, že se tam už nikdy nevrátím - to bylo moc bolestivé. Přerušil jsem kontakty se všemi lidmi, které jsem tam poznal. Mnozí z nich se díky mému vystoupení v televizi dozvěděli pravý důvod mého odjezdu a poměrně nedávno mi začalo přicházet každý den mnoho dopisů, ale já na ně neodpovídám. Pro mne samotného je tato kapitola života něco, co se jako by nikdy nestalo, přestože je to kapitola podstatná. Stále se s tím snažím vyrovnat a možná se mi to i někdy povede.

Měl jste vztek?

Špatně se se vztekem vyrovnávám a často si ho vůbec nepřiznám. Mohu to uznat zpětně, ale ne v té určité chvíli. Je pro mne těžké připustit, že jsem byl vzteklý, i když bych mohl nebo i měl být!

Co jste dělal po návratu do Irska?

Nejdříve jsem vůbec nevěděl, co dělat sám se sebou. Vykonal jsem duchovní sebeobnovu, ale byla to ztráta času a vůbec mi to nepomohlo. Pak jsem onemocněl a nebylo jisté, nemá-li to souvislost s HIV pozitivitou. Strávil jsem týden v nemocnici a byl podroben dalším testům. Bylo to těžké, neboť ani lékaři nevěděli, jak se chovat k pacientovi v takové situaci, a cítil jsem jejich rozpaky. Nakonec mi doporučili návrat do Londýna na podrobnější vyšetření, a tak jsem se dostal do nemocnice St.Mary's v Paddingtonu. To už je ale tak tři roky zpátky.

Co jste dělal po svém propuštění z nemocnice St.Mary?

Chvíli jsem pracoval jako nemocniční kaplan. Mí kolegové nevěděli, že jsem pozitivní. V té době to věděl jenom můj řeholní představený. Neřekl jsem to nikomu z rodiny, ani přátelům, ani kolegům, a tak se tento fakt stal obrovským břemenem, se kterým mi nezbývalo než žít dál. Také jsem si myslel, že by bylo nefér zatížit je svými problémy a že to i pro mne bude jednodušší, nechám-li si vše pro sebe. Dnes s odstupem vím, že to nebylo to nejlepší řešení. Jedinou cestou, jak se vypořádat s faktem, že jste HIV pozitivní, je hovořit o tom a být jaksi "před tím" faktem samým - jinými slovy přijmout to jako výzvu. HIV pozitivita je nový druh výzvy v rámci lidského života. Být otevřený, mluvit o tom s lidmi, kteří jsou schopní to přijmout a pomoci vám, činí život jednodušším. Zpočátku jsem se rozhodl, že to neřeknu ani své rodině, ani kolegům. A přesto jsem jim to asi před dvěma lety řekl - a nebylo to jednoduché.

Jak se s tím vyrovnávali?

Vlastně se s tím dodnes nevyrovnali - jen to jako by někam ukryli. Bylo to na ně asi příliš mnoho. Stále sami sebe ujišťují, že vypadám dobře, a dokonce jedna z mých sester mi řekla: "To není tvůj případ." Lidé chtějí být nápomocní, když to říkají, ale ve skutečnosti, když toto řeknou člověku, který je v takovéto situaci, tak jako by mu odnímali právo na to být vůbec nemocen.

Je to tedy jakýsi proces odmítání?

Je to rozhodně proces odmítání, ale zároveň tím vlastně odmítají nejenom nemoc, ale i nemocnou osobu a to, čím on nebo ona je. Je to odmítání skutečnosti, popření "práva" na to být nemocen nebo dokonce zemřít. Ten samý postoj je obecně zaujímán k lidem i jinak nevyléčitelně nemocným. Když se „s tím" pacient sám vyrovná a rodina to popírá, tak se nakonec pacient sám stane oporou rodině.

Proč jste se rozhodl, že se po svém propuštění ze St.Mary nevrátíte do Irska?

Především proto, že jsem byl zajatcem svého vlastního strachu. Rodině jsem to neřekl, bál jsem se, že to neunesou. Musel jsem je ochraňovat, mimo jiné i vzhledem ke svým církevním závazkům, prostě jsem musel pravdu držet pod pokličkou, a tak se vyhnout skandálu. Myslel jsem si, že stejně brzo umřu, takže vlastně ani není důvod jim říkat pravdu. Od té doby jsem se ale tohoto strachu zbavil a odmítl jsem být jeho vězněm. To znamenalo řadu změn v mém životě, v práci na sobě, což obojí bylo velmi složité.

Bylo to těžší proto, že jste kněz?

Ano, to, že jsem kněz, bylo ještě větší komplikací, ale zároveň to umocňovalo výzvu, které jsem musel čelit. Stálo mě to hodně úsilí - změnit život, vypořádat se s tím, vyrůst. Musel jsem na sobě mnoho pracovat jako na člověku i jako na duchovním.

Očekával jste, že lidé, církev a společnost obecně vás odsoudí jako člověka?

Určitě a moc. Částečně to bylo proto, že jsem i já odsoudil sám sebe, takže to byl takový začarovaný kruh. Sebezavržení bylo jednak způsobeno vlivem okolí, ale i mými vnitřními pocity. Přesto ale nemohu říci, že by odmítnutí bylo mojí zásadní zkušeností. Je to různé. Někdy si prostě nepřipustím bolest z odmítnutí, jindy zase vidím odmítání i tam, kde není.

Co hlavně chcete lidem s AIDS předat?

Myslím, že nejvíce sám sebe, což vlastně znamená objevit, kdo skutečně jsem. Bylo to pro mne jako velké procitnutí. Od okamžiku, kdy jsem se dozvěděl svou diagnózu, žiji mnohem hlubší, skutečnější a hodnotnější život. Souvisí to s uvědoměním si sebe sama - a já jsem se o sobě hodně dověděl a začal jsem, a to zdůrazňuji, začal jsem sám sebe přijímat. Týká se to mnoha oblastí, zejména mé sexuality, kterou považuji za obrovský dar, zdroj síly, výzvu a energii. Není to nic, co by musel člověk popírat nebo se za to stydět, či co by musel skrývat.
Pohlédnu-li zpět na dobu, kdy jsem žil v Africe, tak přesto, že to bylo období těžké, občas plné samoty, mám sklon si to idealizovat, protože spíše vzpomínám na to pěkné a pozitivní a věřím, že to bylo nejplnější období mého života. Ale to je těžké srovnávat s tím, co žiji teď. Nyní jsem úplně v jiné poloze. Během posledních tří let jsem žil daleko intenzivněji než kdykoli předtím.

Čili vaše HIV pozitivita byla jakousi výzvou k osobnímu růstu?

Slovo výzva používám snad nejčastěji. Původně jsem HIV pozitivitu chápal jako rozsudek smrti, vnímal jsem ji jako synonymum bezmoci. Když jsem poprvé přišel do Lighthousu, abych pomáhal, a byli tam lidé hovořící o výzvě, kterou AIDS znamená, aniž by sami byli nemocní, dostal jsem vztek (a nemohl jsem to přijmout). Sám jsem si myslel, že nikdy nebudu schopen chápat AIDS jako výzvu, ale že pro mne už navždy bude děsivým břemenem. A jen díky tomu, že jsem na sobě hodně pracoval a pronikl až ke kořenům ve svém dětství, jsem nakonec byl schopen AIDS jako výzvu přijmout.

Proč jste se rozhodl pracovat v Lighthouse?

Kromě HIV jsou zde ještě i jiné důvody - skutečnost, že můj řád mi práci zde schválil a sponzoruje mě, má desetiletá praxe v Africe, mé zkušenosti kněze a také to, že jsem pracoval jako pečovatel ještě před svým vstupem do semináře. Byl jsem vyškolen na práci pečovatele v psychiatrických zařízeních, což mi hodně pomohlo naučit se naslouchat. A to je dovednost nezbytná při práci s pacienty s AIDS. Je zde málo lidí, kteří by se mohli nazývat odborníky - ve skutečnosti zde žádní odborníci na AIDS nejsou. Už jenom proto, že AIDS je nemoc velmi mladá. Práce na tak "horké" půdě, jako je v Lighthouse, mi dává příležitost jednat s mnoha lidmi a zabývat se otázkami, které s sebou AIDS přináší. AIDS je jen dalším z virů - není to ten jediný virus. Je jen dalším v řadě, který zabíjí a na který ještě neexistuje lék. Nikdo před ním není imunní a je o to děsivější, že napadá právě imunitní systém. Ale je to pořád jen další virus, i když lidé se chovají, jako by to bylo něco naprosto jiného. Strach vyvolaný AIDS se netýká jenom ohrožení života, ale týká se způsobu jeho přenášení sexuálním stykem, jehlami při užívání drog - čili oblastí, v nichž lidé byli odsouváni na okraj společnosti kvůli své sexualitě a jejím projevům, kvůli užívání drog a různým asociálním jevům. Tyto oblasti nikdy nebyly nazývány pravými jmény, a až dnes jakoby splývají v souvislosti se smrtelným onemocněním, jakým AIDS bez pochyby je. A proto tedy obklopuje AIDS takové mystérium strachu.

Myslíte si, že díky odevzdání a víře v Boha a svému kněžství můžete obohatit práci s pacienty s AIDS o něco jiného?

Dodává mi to sílu, mohu se opřít o svou křesťanskou odevzdanost, o své kněžství a také víru v milujícího, odpouštějícího a neodsuzujícího Boha. Mnohdy všechny ty výroky církve neodpovídají tomu, že Bůh takový je. Cítím a poznávám Boha spíše osobně skrze vlastní zkušenosti. Naštěstí jsou to zkušenosti s Bohem hluboce milujícím a starostlivým, který je připraven nás přijímat takové, jací jsme, a který nás opětovně pozvedá, padáme-li, a je vždy při nás. Ne vždy jsem toto v církvi prožíval. Cítím, že blízkost k lidem mě přivádí i blíže k Bohu. Evangelium se při práci s lidmi postiženými AIDS proměňuje ve skutečnost.

Svou diagnózu jste zpočátku vnímal jako rozsudek smrti. Žijete ze dne na den, s vědomím, že smrt nemusí být daleko. Jak to prožíváte? Bojíte se pokaždé, když se cítíte nemocen? Napadá vás, že to může být začátek konce?

Na začátku bych si býval přál a uvítal, kdyby smrt nebyla tak daleko. To jen dokládá, že jsem byl na dně. Smrt by mě ochránila před tím, že bych se musel vyrovnávat se situací. Život může být daleko těžší než umírání - a život s vědomím, že umíráte, je ještě těžší. Jediné, co mě zpočátku uklidňovalo, byla myšlenka, že to všechno může trvat nanejvýš rok. Doufal jsem, že to bude brzo za mnou a nikdo se pravdu nedoví. Nemusel bych to sdělovat rodině, nemusel bych ten problém řešit s církví, nemusel bych si lámat hlavu s tím, jestli mohu nadále působit jako kněz, jestli mě lidi neodmítnou a jestli budu muset čelit zavržení stejně jako umírání. V určitém smyslu stále musíte být připraveni čelit odmítnutí, a bez ohledu na to, kolikrát jsem se s tím už musel vyrovnat, čelím tomu stále každým dnem. Nicméně, čím více kroků na cestě uděláte, tím jednodušší je pokračovat vpřed. Cítím, že je toho mnoho ještě třeba udělat a že na to nejsem sám. A k tomu patří i víra. Mám-li zemřít brzy, je to také výzva, té jsem ale ještě tváří v tvář nestál. Nepopřel jsem umírání, ale současně nemohu předcházet něčemu, co se ještě nestalo. A doba mezi tím je časem "vypořádávání se s tím", což je mnohdy daleko hrozivější než vlastní umírání. To nejhorší na tom není blízkost smrti, ale možnost, že budu těžce umírat. Mnoho takových případů jsem už viděl tady v Lighthouse - paralyzované, slepé, dementní atd. Viděl jsem člověka, který trpěl všemi těmito chorobami. A osobně se nejvíce bojím ztráty kontroly nad svým životem a toho, že budu odkázán na pomoc druhých. Myslím si, že jsem dobrým pečovatelem, ale jako většina takových jsem úplnou pohromou pro ty, kteří by pečovali o mě. Už jsem byl několikrát nemocen v přímé souvislosti s AIDS, ale zatím žádnou z těchto chorob netrpím trvale. To „zatím" je relativní, může trvat třeba i deset let, během kterých ovšem můžu nadělat víc škody než užitku.

Cítíte se být prorokem v této oblasti?

Nemohu mluvit za druhé. Pro mne osobně je to velká výzva a prostředek k osobnímu růstu. Má to co do činění s mou vlastní integritou a mou osobní odpovědí na výzvu. Nemohu tedy poměřovat, co to znamená pro druhé, a ani nechci. Už tak mě to dost straší.

Johne, nedávno jste poskytl rozhovor náboženskému vysílání v irské televizi. Musela to být určitě velmi obtížná zkušenost. Proč jste souhlasil s tím, že to uděláte?

Udělal jsem to proto, že jsem cítil, že svým mlčením v podstatě podporuji tísnivé ticho, které obklopuje celý problém AIDS v církvi, zejména v Irsku a v irské kultuře vůbec. Producenti z televize věděli o mé činnosti mezi Iry žijícími v Británii. Bylo potřeba něco udělat, neboť jako kněz bych tu nemohl nadále čestně působit mezi Iry a posílat je s klidným srdcem zpět do Irska. Opustil jsem Irsko ze stejného důvodu, pro který ho dnes lidé s AIDS opouštějí. V zásadě se mé TV vystoupení soustředilo na můj výrok: "O.K., jsem HIV pozitivní občan, a shodou okolností i kněz - takže co?" Program způsobil hodně problémů a bolesti zejména mé rodině, ale zastávám názor, že není možné dostat se dál bez bolesti. Mé veřejné vystoupení dostalo mou rodinu do hrozného tlaku, byli schopni v určitém smyslu situaci chápat, ale ve skutečnosti se s ní nevypořádali. Dnes jí musí čelit a přijímat. Myslím, že se zbytečně trápí a že naše vztahy už asi nikdy nebudou takové jako předtím, ale stejně jsem rád, že už je to všechno venku.

A co na to ostatní členové vašeho náboženského společenství?

Teď to vědí, ne protože bych se rozhodl to říci jenom jim, ale proto, že jsem se otevřel daleko širšímu okruhu lidí a protože pracuji s mnoha irskými PWAS (pacienty nemocnými AIDS), kteří sem přicházejí. Lidé v irské církvi, která se mimochodem tolik neliší od církve kdekoliv na světě, odmítají skutečnost AIDS - popírají, že církev může pomoci PWAS, že se to může přihodit komukoli z nás, a někdy dokonce popírají, že vůbec nějaké AIDS existuje. Mnozí irští PWAS cítí, že se z tohoto důvodu nemohou vrátit do Irska nebo ke svým rodinám. Některé rodiny sem přijíždějí navštívit a podpořit nemocné s AIDS, ale v Irsku samotném není žádný zdroj pomoci. Dokonce i když syn nebo dcera zde zemřou, nemají rodiny dost síly tomuto faktu čelit a raději řeknou, že se to stalo při automobilové havárii nebo z důvodu onemocnění rakovinou nebo leukémií. Několik měsíců po události nám někteří z nich telefonovali a ptali se, proč se stále cítí tak špatně. Je to proto, že nechtějí a bojí se čelit realitě a pravdě.

Myslíte si, že diskriminace v souvislosti s AIDS se v posledních letech ve společnosti zmenšuje ?

Myslím, že hrůzy a odmítání pomalu ubývá. Často to přirovnávám k prokopávání se mohutnou skálou malým kladívkem. Zdá se to beznadějné, ale musíte vydržet kopat. A postupně se k vám přidají další a pomohou vám změnit tu skálu.

Jak dalece splnila reakce církevního vedení vaše očekávání?

Nemyslím si, že by vedení jakkoli odpovědělo - stěží zareagovalo na AIDS jako takové. To vyznívá jako těžké odsouzení. Církev si zatím neuvědomila ani hloubku, ani rozsah celého problému. Nyní je vlastně přinucena se k problému nějak postavit - že je a že bude. Myslím, že se snaží strkat hlavu do písku - nechtějí vědět o AIDS a už vůbec ne o knězi s AIDS, zejména když se nechová jako oběť, když je asertivní a říká: "Mám AIDS, mám vám co říci a čím přispět." Děsí je, že jsem s tím vyšel na světlo a že o tom mluvím veřejně. Na druhou stranu musím přiznat, že je několik biskupů, kněží a lidí z církevních kruhů, kteří mi mnoho pomohli, kteří mi porozuměli a podpořili mě, těm všem jsem velmi vděčný.

Z toho, co říkáte, vyplývá, že jedna z největších potíží současnosti církve je vzdělávání, aby mohl být odstraněn strach a předsudky. Co je podle vás ještě potřeba?

Je třeba mluvit o AIDS - ve společenstvích, s přáteli, se spolupracovníky, farníky atd. Musíme používat termín AIDS a ne mluvit o "lidech smrtelně nemocných". Pojmenovat virus AIDS. Je neomluvitelné hovořit o tomto viru jako o "stavu", "chřipce", "nevolnosti" atd. Je potřeba o něm hovořit kdekoli a všude, a tím ho nechat zevšednět. Všechna osvěta bude na nic, pokud tento virus nepojmenujeme a nebudeme o něm hovořit. Nelze to nijak opsat, není způsob, jak jinak říci AIDS. Možná se situace zlepší, až problému budeme více rozumět.

V čem jiném byste rád viděl posun v myšlení církve?

Je potřeba zaměřit vzdělávání na určité skupiny v církvi, jednou z nich jsou kněží. Vědí velmi málo, protože nechtějí vědět a nechtějí o tom mluvit. Ačkoli sám kardinál rozesílá zvláštní modlitby, aby byly předneseny na Světový den AIDS, stále je zde mnoho kněží, kteří je nepoužijí a nezahrnou do liturgie. Je nesmírně důležité zapojit duchovní na všech úrovních, protože jen s jejich pomocí je naděje, že se povede mnoho dobrých věcí uskutečnit. Bez nich je velmi těžké cokoli podnikat. Věřící se také stále více zapojují do práce s PWAS. Mají dobrou vůli a dokáží být velmi aktivní.

Johne, lidé jako vy si vypracovali milující vztah k Bohu a chápou ho jako bytost, která je neodsuzuje. Jak se lidé, kteří tento vztah nemají, vypořádávají s AIDS?

Nevím. Když někdo nemá tuto výhodu - myslím tím předchozí kladnou zkušenost s Bohem či vědomí jeho přítomnosti - cítím to jako velký nedostatek. Ještě horší je zkušenost, že Bůh odsuzuje, že je otcem, který má neustále varovně zdvižený prst - názor získaný ať už vinou školní, rodinné nebo církevní výchovy, či zkušenosti s vlastním otcem, který byl tvrdý. Tito lidé očekávají trest a odsouzení, které je podle nich zasloužené. Lidé, kteří mají fixní ideu, že Bůh je tvrdý soudce, nebo ti, kteří o Bohu vědí málo nebo nic, mohou Boha nalézt skrze své pečovatele. Pokud je tito pečovatelé neodsuzují, projevují-li dostatečně lásku a jsou-li starostliví a schopní žít s PWAS, pak mohou PWAS poznat, že existují lidé, třeba cizí, kteří o ně skutečně pečují. Někteří PWAS se svých pečovatelů ptají: „Jak to, že vy se o mne tak staráte, když má vlastní rodina mne zavrhla?" nebo „Jak to, že vy mne nevyháníte, když můj partner mi zakázal vstup do bytu?" „Jak to, že vy se nebojíte být v mé přítomnosti, že vy, cizí člověk, mne máte rád a staráte se o mne?" Trochu to vyvolává představu Samaritána kdesi u cesty. Cizince, který pečuje a stará se. To přesně ukazuje, kde je Bůh. Právě díky lásce pečovatele či pečovatelky vyvstanou takové otázky v myslích PWAS. Tyto otázky nemusí být nutně vyřčeny, Bůh vykonává dílo v lidských srdcích i beze slov. Bůh je s nimi i v bolesti a utrpení a je to tragédie, pokud si to neuvědomují. Ukřižování bylo vlastně totéž. Ježíš na sebe vzal veškerou naši bolest a naše utrpení. Někdo může říci „Kristus má AIDS nebo církev má AIDS". Také tomu věřím a nemyslím si, že je to rouhání. Věřím, že tento postoj přivádí Boha přímo na místo, kde jsme my sami. I mimo bezpečí církve a chrámů.

Chtěl byste ještě něco přidat k tomu, co jste právě řekl?

Ano. Rád bych mluvil o pocitu hlubokého osamění. Cítím se osamělý jako kněz s AIDS. Vím, že nejsem jediný - jsou zde i jiní. Sám některé znám z telefonických rozhovorů nebo z jiných nepřímých kontaktů. Vím od jiných lidí o kněžích, kteří na AIDS zemřeli, ale to se utajovalo. Cítím se jako misionář, který se vydává sám do misie. Je mnoho lidí, kteří se angažují v oblasti AIDS, ale kde jsou ostatní HIV pozitivní kněží?

Myslíte si, že HIV pozitivní kněží mohou něčím obohatit pastorační práci mezi PWAS?

Za svůj základní přínos do této pastorace považuji svou vlastní zranitelnost - jako člověka i jako HIV pozitivního kněze. Mohu se vztáhnout k ostatním HIV pozitivním, protože i já procházím jejich zkušeností. Je totiž těžké být odborníkem na manželství, pokud jste nikdy nebyl ženatý. Stejně tak je těžké být odborníkem na AIDS, pokud jste to sám neprožil. Je rozdíl, máte-li ve své blízkosti někoho, kdo umírá na AIDS a sdílíte tu bolest s ním, nebo když máte tu nemoc sám a musíte jí čelit a žít s ní. A právě toto je zkušenost, o kterou mohu svou práci obohatit, protože se s ní cítím velmi osaměle. Kde jsou ostatní? Nechci nikoho soudit. Chci tím jenom říci: „Kde jsou ostatní HIV pozitivní kněží, které mohu poznat, se kterými si mohu vyměnit poznatky a se kterými se můžeme navzájem podporovat?" Nechci tím říci, že by všichni, zvláště nejsou-li připraveni, měli naráz vystoupit; ani systém jim nedovoluje vyjít a dělat to, co dělám já. Chápu to. Je to hlavně díky pocitu ohrožení a kvůli otázkám: „Jak to, že se nestydí o svém stavu hovořit?" To lidi hodně zlobí. Nicméně mě Bůh zná takového, jaký skutečně jsem, miluje mne takového, jaký jsem, a jeho láska je bezmezná.

- z angličtiny přeložila Helena Brotánková -