Pod tímto názvem se konal 7. května v Karlových Varech seminář, který byl součástí Duhového festivalu 99. Rodiče na něm reprezentovalo pět maminek, z nichž čtyři se dostavily i se svými ratolestmi mužského pohlaví. Pátá maminka má dceru, ta však nebyla přítomna. Moderování semináře se vynikajícím způsobem zhostil Vladimír Hrubý, který je pravděpodobně čtenářům Logosu známý jako spolutvůrce rozhlasového pořadu nejen pro 4 % "Bona Dea" a jako parlamentní zpravodaj. Současně byl nejstarším z přítomných synů - gayů, ostatní byli mladíci pod 30 let. Semináře se také zúčastnilo několik sexuologů - dr. Brzek, dr. Procházka, dr. Fifková. Přítomna byla i poslankyně Zuzka Rujbrová, spolunavrhovatelka zákona o partnerském soužití.

Seminář probíhal formou otázek moderátorem kladených maminkám. Maminky odpovídaly a jejich odpovědi zpravidla podnítily krátkou diskusi, do které se zapojovali i ostatní účastníci semináře. První otázky se týkaly dětství - jak nás maminky viděly, jaké byly jejich nejkrásnější zážitky s jejich dětmi, zda si chlapci hráli s panenkami. Další otázka zjišťovala, kolik toho rodiče věděli o homosexualitě. Ukázalo se, že většina o tom cosi věděla, někteří znali ze svého okolí i někoho, kdo je takto založený. Jedna z maminek pokládala homosexualitu za nemoc, která se snad dá léčit. Nikdo neměl ke gayům a lesbičkám nepřátelský vztah. "Pokuste se vzpomenout si, jaká byla vaše první myšlenka, když jste se dozvěděla, že vaše dítě je homosexuální?" zněla další otázka. Odpovědi byly zajímavé: "Jakto, že jsem to nepoznala?" "Kde jsem udělala chybu, že mi to řekl až teď?" "Bude mít těžký život." "Musím mu pomoci." "Nebudu mít vnoučata." "Proč mi to neřekl?" Přítomní odborníci v diskusi připomněli, že homosexuální orientace je danost, kterou nemůže výchova ovlivnit; rodina však může mít významný vliv na to, jak bude dítě žít v dospělosti, zda například bude nuceno k manželství, jak silně bude pociťovat tlak okolí a nakolik bude potlačovat svoji orientaci, aby se mu přizpůsobilo. Někteří ze strachu před rodiči a okolím vstupují do manželství a svoji situaci pak řeší útěkem k drogám. Důležitá je také úroveň přátelství, která se v rodině pěstuje, a rovněž legalizace institutu partnerského soužití.

Na otázku "Jaký podle vašeho názoru bude mít vaše dítě život?" odpověděly maminky celkem shodně, že asi těžší, protože lidé mohou být netolerantní a vybočení z řady vede ke stigmatizaci. "Jaký bude mít život? No přece takový, jaký si zařídí," zněla jedna povzbuzující odpověď.

"Má to věřící gay nebo lesbička těžší než ostatní?" Na tuto otázku se odpovídalo vesměs souhlasně, ano, církev, ale i společnost má vůči homosexuálně orientovaným lidem velký dluh, církev nedoceňuje duchovní rozměr slova "miluji". V některých křesťanských společenstvích se homosexuální orientace dokonce pokládá za určitou formu posedlosti zlým duchem. Názor, že je třeba budovat toleranci vůči většině, například právě k církvím, se nesetkal s pochopením. Jiří Hromada naopak zdůrazňoval, že pokud jen na chvilku polevíme, zmíněná většina se bleskurychle chopí příležitosti a vytlačí nás ze všech pozic, které jsme si vydobyli.

Zdá se tedy, že nemáme vyhráno a je třeba i nadále napomáhat vytvářet pozitivní postoje k homosexualitě ve společnosti. Úplná absence tatínků na semináři jako by tomu nasvědčovala.

- Jindra -