Smutno je mi v duši po přečtení této knížky. Její autor, skrytý za tajemným pseudonymem, ji zřejmě také psal s hořkostí a značnou dávkou znechucení. Titul, vědomě odkazující k Márquezově Kronice ohlášené smrti, už sám o sobě slibuje morbidní obsah. Přesto se ale čtenáři vnucuje hrůzné konstatování, že nejde o nic jiného než vypsat pravdu, nic než pravdu. Ano, takoví jsme, takoví vždycky budeme, protože "dva lidi jsou spolu zpočátku z jakéhosi pobláznění a pak, protože se potřebují. Jakmile se přestanou potřebovat, jdou od sebe... Jakmile opadne zamilovanost, nejsou děti ani společný majetek. Proč by pak buzna nehledala další opojení vzrušení?" (str. 73)

Příběh sám je slabě zarámován postavou jakéhosi Misionáře, apoštola stárnoucích gayů. Nese útěchu zoufalci, který si sám dal indiánskou přezdívku Čiko. V pětačtyřiceti letech se Čiko "zvedá z dobře vysezeného místa v pohovce, která pamatuje i doby, kdy se na ní válel s krásnými chlapy, ale to už je velmi, velmi dávno", odmítne misionářského nositele ctností a drasticky ukončí svůj život v životním období, kdy by vlastně měl být na vrcholu svých sil. Jakožto gay je však starý a k ničemu, v této společnosti se nosí jen mládí a krása.

Celou knihou proniká zoufalé poznání, že život gayů nemůže být jiný než promiskuitní. Je naplněn krátkodobými sexuálními zážitky, které se střídají v rychlém sledu tak dlouho, pokud je člověk fyzicky žádoucí. Jakmile jeho tělesná přitažlivost opadne, má dvě možnosti: buď se stane slintajícím stařečkem, směšnou "starou tetou", obstarávající si sex za peníze, nebo spáchá sebevraždu. Tato druhá možnost hrozí tomu, kdo - jako hrdina Čiko - v sobě nese nenaplněnou a neuskutečněnou touhu po trvalém vztahu.

Portréty postav podávané v knize jsou nepochybně reálné a autorem dobře odpozorované, možná se v nich i leckdo pozná, stejně tak prostředí známých barů je popsáno ve vší drsné realitě. Mnoho stran zabírají přímo anatomické popisy sexuálních praktik, zacházející do obludně nechutných podrobností (leckteré pány to možná i potěší).

Nechybí tu ani postava katolického kněze, který sice má zpočátku jakoby chápající a laskavý vztah k utrpení gayů, ale východisko, které jim nabízí - pokud je to vůbec východisko -, je zcela v souladu s náhledem oficiální církve. Nakonec se však i on od gayů odvrací, aby nebyl v církvi kompromitován, takže i on zapadá do galerie negativních postav.

Tato knížka vyšla jako čtenářská prémie pro předplatitele časopisu SOHO a naštěstí není dostupná na knihkupeckých pultech, alespoň tomu chci věřit. Můžeme jen tiše doufat, že si ji nepřečte nikdo z poslanců, kteří by měli odhlasovat zákon o registrovaném partnerství. Je to krutý a nemilosrdný obraz společnosti našich gayů, potácejících se v odpudivém prostředí barů, saun a záchodů, nezřídka v alkoholické intoxikaci. Nabízí se otázka: jsme opravdu všichni takoví, a jestliže ano, má pak smysl usilovat o registrované partnerství? Nebylo by lépe se raději uchýlit někam do podzemí a vůbec nevystupovat před tvář veřejnosti?

- Zoja -