V tomto seriálu zveřejňujeme ukázky z časopisu ČESKÝ KNEIPP, který v roce 1894 vydával spolek stejného jména. Jeho čtení nám dělá radost. Řešíme totiž stejné problémy, jimiž se jeho vydavatelé trápili před více než sto lety a propagujeme téměř stejný životní styl.
Pokračujeme v ukázkách z článku KNEIPP A JEHO LÉČENÍ, jehož autorem je MUDr. Josef Wieser, praktický lékař. Dostali jsme se k části, v níž jsou popisovány názory lékařů na Kneippovo léčení. Pokud nám něco připomínají, nejde o podobnost čistě náhodnou, ale o stále nevyřešený konflikt mezi "studovanými lékaři" a "nestudovanými léčiteli".
Kneippova léčba má vedle přívrženců i odpůrce, především z řad lékařů. Vším právem musíme se tázati: Mnoho-li z těch posuzovatelů se zabývalo osobním zkoumáním Kneippovy léčby ve Wörishofenu? Odpověď: Ani jeden. Co vlastně odsuzuje se těmito úsudky? Kneippův způsob léčení? Nikoliv. Pouze jeho osoba se odsuzuje, protože co laik dovoluje si obírati se léčením...
KRITIKA KNIH KNEIPPOVÝCH
Dočítáme s též nepříznivých úsudků o Kneippovi v tom smyslu, že nelze o jeho léčení opravdově a vážně pojednávati pro nesrovnalosti v knihách jeho obsažené, jež zásadám vědeckým přímo odporují. Kneipp skutečně v domněnkách, jak si asi účinek léčby vodou představuje a vykládá, napsal náhledy a jednotlivé poznámky, s nimiž lékař v plném znění souhlasiti nemůže. To však na skutečnosti léčením vodou dosažených výsledků praničeho nemění. Kneipp, tu, pravda, jako pouhy empirik překročil meze vytknuté mu působnosti, neboť bez důkladného vzdělání v pomocných vědách lékařských není radno pokoušeti se o rozřešení takové i pro odborníky těžké úlohy. Spoléhaje na svůj zdravý instinkt, který se mu pomocí mnoholetých zkušeností při léčení šťastně osvědčil, pustil se Kneipp v obor, v kterém dosti často i učenci se zapletou do bludných výtvarů bujné fantazie své. Ostatně nesmíme přikládati měřítko vědecké k dílu, jež laik výslovně psal prostonárodně, jen pro laiky. Vyskytují-li se tu a tam omyly, které se lehce dají vysvětliti při poněkud dobré vůli, nalézáme zase jinde v prosté mluvě významnou pravdu částečně i vědou osvědčenou. Tak ku příkladu píše Kneipp ve své knize: "Všecky nemoci mají po našem mínění svůj původ v porušení krve, ať jest již tato jako zdravá ve svém oběhu vyrušovaná, nebo ve svém složení, ve svých prvopočátcích špatnými šťávami pokažena."
Ve stati "Staré a nové léčení", sepsané lékařem na slovo vzatým, čteme: "Zdraví člověka přerušuje nákaza a otrava v ohromné většině případů, kdežto na vlivy fysikální jen menšina připadá." Jakýž tu vlastně rozdíl podstatný v obou těchto výpovědích?"
Dále čteme na jiném míst téže stati:
"Na tomto místě vzpomenouti musíme od pradávna užívaného pouštění krve. Jeho sláva přetrvala tisíciletí a lékařové všech dob je pokládali za nejmocnější pomůcku v léčení, zejména chorob prudkých. Přespřílišný skepticismus, nenaleznuv v pokladu vědeckém nijakého výkladu pro účinnosť těchto method, dovedl je nadobro vymazati z léčebných pomůcek".
"Nové bádání zdá se ukazovati, že obě methody měly smyslu, byly to methody instinktivně člověkem nalezené a tisíciletími pro skutečnou úspěšnosť ustálené."
"Svépomoc organismu zajisté se neobmezuje jen na prostředky, které dosavádním bádáním byly poznány."
"Instinkt, ba lépe zkušenosť lidu i zde předstihla vědu a třeba neznal příčiny, proč tak činí, dobře činil."
"Věda jde zvolna vpřed a praxe často anticipuje a dosti zhusta šťastně."
Nečteme-liž tu z příslušné strany nejskvělejší obhájení Kneippa proti nadzmíněným výčitkám? Výčitky ty ale, jak již podotknuto, týkají se jen osoby a spisů Kneippa, nikoliv jeho léčby, která pro úspěchy své zrovna vyzývá, aby se lékařové pilným pozorováním a praktickým zkoušením aspoň přesvědčili, co vlastně na ní jest. Ostatně se léčbě Kneippově nevede jinak, než vědecké léčbě vodou, hydrotherapii vůbec. Marshall Hall nazval léčbu vodou chudobincem mediciny. Že léčba vodou skutečně jest popelkou mezi vědami lékařskými, dosvědčuje skutečnosť, že teprv loňského roku byla ve Vídni zřízena první a jediná klinika pro hydrotherapii v celém rakousko-uherském mocnářství. Není pak divu, že lékař neumí si utvořiti pravý úsudek o léčbě vodou co specialitě, když výjma Vídeň na veškerých vysokých školách Rakouska nestává učebné stolice pro předmět tento. Sám professor Dr. Winternitz pravil při otevření kliniky jeho, že léčba vodou vyloučena byla ze školského vzdělání. Jen mimochodem, beze vší methody, odbývá se hydrotherapie na školách pouhým podotknutím koupele neb obkladů při přednáškách o té nebo oné nemoci. Obírati se léčením vodou zvláště považovalo se za nestejně důstojné s jiným oborem lékařství. Jen toto zlehčování vinou jest, že ode dávna tolik laiků se zmocňuje této jednoduché methody léčebné, aby s ní pak tropili, nedá se upříti, často úspěšnou, často i nebezpečnou neplechu.
Pročež nečiní dobře lékařové, že staví se na odpor léčebné methodě po tisíciletí již osvědčené, skutečné úspěchy se upříti nedají a popíráním netrpí ruch Kneippův, nýbrž autorita vědy a lékaře. Léčení vodou není jen móda, jak se rádo tvrdí a pěstováním léčby vodou nezneuctí se důstojnosť stavu lékařského, naopak se tato methoda léčebná povznáší, chopí-li se jí lékařstvo. Když laik se vykázati může tak četnými a skvělými výsledky, tím spíše jich dosáhne odborník, který si na základě vědeckém přec utvoří přesnější diagnosu a indikaci. Když konečně domohlo se domovského práva na školách, co ze svého rozumu zavedl prostý sedlák Priessnitz, proč by nemělo se zkoušeti, pěstovati a zdokonalovati, co na základě vědeckého díla s úspěchem provádí přec více učený farář Kneipp, a sice docela ne v odporu proti zásadám léčby vědecké, nýbrž dle nezvratných pravidel fysiologie, jež si arci z účinků musíme umět sami vyvozovati.
Neostýchal se věhlasný Šlechta náš, zakladatel Sedmihorek, býti učněm Priessnitzovým. Proč bychom se měli zdráhati my, lékaři, aspoň přesvědčiti se, jak léčí Kneipp?