Zdraví z přírody pro děti

Jak představit svět?

Zdravý rozvoj dítěte předpokládá jeho napojení na náš svět, se všemi jeho klady i zápory. Dítě musí získat ponětí o chodu světa a všech jeho částí v pokud co možná nejširších souvislostech a přitom neztratit orientaci.
Svět, jak sami cítíme, je bipolární, tedy skládající se ze dvou základních částí, které jsou protichůdné. Protichůdné, ale nikoliv si protiřečící. Je to známá dvojice sil jin a jang z čínských filozofických systémů. Jsou to protipóly, které známe, i ty, jež teprve čekají na odhalení. Zahrnují v sobě všechny myslitelné opaky, včetně jejich možností. Existence takto pojatého světa pak má mj. za následek skutečnost, že většinu jevů nelze vysvětlit a procítit jednoznačně, ale vše kolem je relativní, bez ostrých kontur určitosti. To vede zákonitě ke skutečnosti nejednoznačné poznatelnosti a uchopitelnosti světa. Setkáváme se s tímto jevem na každém kroku, tedy zcela logicky i při výchově dětí. Abychom se s ním správně vyrovnali, zvláště seznamujeme děti s chodem všech základních jevů, je nutné, abychom tento model přijali za vlastní a dobře věděli, o co v konkrétním případě jde.

OD MÝTŮ K VĚDĚ

V prvé řadě jde o vědomosti týkající se samotných základů světa. Svět je od počátku vnímání člověkem vykládán různě. Nejprve v mytologické, později náboženské rovině. Tento druh výkladu přechází do vědecké roviny. Zamyslíme-li se objektivně nad touto celou dlouhou řadou názorů a teorií, dospějeme k přesvědčení, že každý z oněch výkladů v sobě nese zrnko pravdy a díl neurčitosti. Například mayské mýty o stvoření člověka v několika fázích, kdy pokaždé (až na poslední případ) byl výtvor bohů zničen vzhledem k nespokojenosti s výsledkem, se do určité míry podobá židovsko-křesťanské představě o stvoření člověka Bohem, následném zničením většiny lidského rodu při potopě a přežití pouze hrstky lidí kolem Noa v jeho arše. V tomto mýtu můžeme vysledovat spojitost s modely vývoje života a člověka podle vědy, hlavně z názorů Cuvierových (katastrofická teorie). Při troše nadhledu nemusíme být daleko ani od Lamarcových či Darwinových názorů, protože můžeme uvažovat i v tom duchu, že mezi jednotlivými články vývoje neexistují pozvolné, ale více méně ostré předěly (problémy s "chybějícími články"). Podobných příkladů bychom mohli uvést více. Slouží k tomu, abychom získali představu o tom, že každý podobný názor či soubor názorů na důležité otázky kolem vzniku a existence našeho světa a jeho součástí má pro určitou dobu a určité lidi své opodstatnění a nelze ho označit za zcestný, protože přináší svou relativní pravdu. Navíc, jak jistě každý ví, ani věda, která si činí právo na "poslední slovo", nezná absolutní pravdu, pouze svůj názor upřesňuje. Můžeme se o tom přesvědčit mj. na vývoji globální evoluční teorie, kdy po Cuvierovi následoval Lamarck a později Darwin, přičemž ani darwinismus není pokládán za konečný stav teorií v této oblasti. To nás tedy vede k názoru, že není možné poznávací proces našich dětí omezovat na určitý deformovaný výsek možností, které nám nabízí svět.

JAKO POHÁDKA

Přístup k dětem samozřejmě dělíme podle toho, jak jsou staré a vyspělé. Nicméně je jisté, že již od nejútlejšího věku se vytváří názor a postoje k poznání pravdy o světě. V této etapě vývoje se tak děje především prostřednictvím estetického působení a vyprávění, pohádkami, příběhy. Žijeme na konci dvacátého století, proto je třeba, aby děti byly seznamovány především s pohádkami a příběhy, které je začlení do této doby. Nejvhodnější jsou proto moderní příběhy a kreslené seriály, inspirované buď přímo současným životem, anebo stylizované sice do jiných dob, ale veskrze v moderní podobě. Na druhé straně víme, že děti potřebují také zprostředkovat historii a tradici. Ne zatím ve školometsky učené podobě, ale jako klasiku, ať již uměleckou tvorbu či lidovou slovesnost. Nechceme směrovat děti k archaickým literárním a výtvarným produktům, ale každopádně je nutné, aby již v této fázi vývoje dostaly do podvědomí, že existuje určitá kontinuita "staršího" a "současného". Tak, jako je třeba, aby dítě bylo začleněno pohádkami a příběhy do naší doby, je stejně nutné, aby si nemyslely, že to, co je nyní, bylo vždy. Ortodoxní vědec, který neuznává alternativní zdroje a linie poznání, je s největší pravděpodobností (mj.) výsledkem tohoto hlubokého omylu, ve svém důsledku stejně tragického jako komického...
Pohádky a příběhy z tradičních zdrojů předkládáme dětem úměrné jejich věku, ale pak je již nezkrášlujeme a neupravujeme. Narážím tím na pokyn komunistické moci, aby se děti ve školkách neděsily vyprávěním o zlých mocnostech a z baby Jagy se musela dělat "Babička Jagička". Záměr byl jasný. Děti neměly získat ponětí o zlu. Proč, to je (z hlediska tehdejších vládců) více než pochopitelné...

DÁT MOŽNOST VOLBY

Starší děti se pomalu mohou vymaňovat z působení zprostředkovaného pouze literaturou a dalšími estetickými vzory. Jak rostou a začnou "brát rozum", je třeba jim předkládat celou škálu možností, kterou v této oblasti nabízí svět. Hovořím-li o celé škále, myslím tím skutečně vše, anebo alespoň co nejvíce, tedy i zdroje, které pro konkrétní rodinu nemusejí být právě nejpřijatelnější. Jedině tak dojde k žádoucímu širokému pohledu na svět a pouze za těchto podmínek bude vyrůstat zdravý, psychicky vyvážený a tolerantní člověk. Proto ani v produchovnělých rodinách, orientovaných na určitou náboženskou víru, plošně nezatracujeme jiné názory. Lepší bude, získáme-li dítě pro svůj životní názor obrazem vlastní mravní cesty, než když je přinutíme pouhou silou moci. Totéž pochopitelně platí i pro ty, kdo se ubírají docela jinými cestičkami. Z literatury a hlavně ze života známe spousty příkladů, kdy přehnaná bigotnost a ortodoxnost v rodině odehnala dítě od životního názoru jenom proto, že k němu bylo nuceno bez svobody volby a názorného příkladu prospěšnosti.

ŠKOLA PŘÍSNĚ VĚDECKÁ

Dnešní školní vzdělání se sice snaží napravit chyby minulosti a připouští i ne pouze materialistické přístupy k určitým jevům, ale protože je svázáno s lidmi vychovanými minulou ideologií, stále do škol neproniká to hlavní, co tvoří širší přístup k poznání a uchopení světa. Ministerstvo školství vidí v přísně vědeckém (tj. materialistickém) pohledu na svět alfu a omegu vzdělání. Řadový učitel pak nemá čas ani prostor se v návalu práce vydat neprošlapanými cestičkami, nadto nemá záruku, že se jeho iniciativa setká s úspěchem nebo aspoň tolerancí u vedení školy. Na tuto bolest vidíme jediný lék: tlak rodičů na vedení škol, aby výuka byla doplňována přístupem, který by tvořil lepší a komplexnější rámec pro vzdělání dětí. Nepodaří-li se to, pak doporučuji nechat děti vzdělávat (pokud možno) na školách, kde je duch výuky z tohoto hlediska lepší. Nebo jim alespoň doplňovat vzdělání v mimoškolních aktivitách.

Jan HNILICA