Zdraví z přírody pro děti
Kulisy dětství
Zdravý vývoj našich dětí spočívá přinejmenším na dvou pilířích: na přirozeném vývoji dítěte a na cílené péči jak ve smyslu preventivním, tak léčebném. Oba jsou nesmírně důležité a je třeba, aby proporce mezi nimi byly zachovávány podle momentální situace. Jak vytvoříme prostředí pro zdravý a spokojený rozvoj dítěte?
Prostředí, v němž naše dítě vyrůstá, má zásadní význam pro formování jeho estetického a citového zázemí. Dítě, ať chce či nechce, přejímá základní povely, přicházející z vnějšího prostředí. Kulisy dětství jsou obrazem, který v prvních letech života možná neznamená na první pohled moc, ale stále více vystupuje do popředí.
DOMOV
Je pro nás věčnou inspirací dalšího života a útočištěm, kam se utíkáme před nepřízní osudu. Pro dítě představuje navíc cosi jako "prodlouženou dělohu". Organizace toho, co nazýváme domov, se projevuje minimálně ve dvou rovinách. První zahrnuje vztahy mezi jednotlivými členy domácnosti, druhá spočívá v jevové stránce, tedy skutečných "kulisách". Z pochopitelných důvodů je důležitější rovina první. Jak se chovají dospělí mezi sebou a jaký vztah mají k dětem, takové vztahy si začnou budovat děti, až "nastane čas". Proto doporučuji dávat velký pozor na zdánlivé maličkosti, jako jsou formální projevy citů a pocitů v rodině. Všechno se dá vyjádřit mnoha způsoby a je na nás, aby šlo vždy o ten nejvhodnější - z hlediska dětské psychiky. Rozhodně zde nejde o pokrytectví, když si necháme pro sebe nepříjemné diskuse na témata, která nejsou děti s to pochopit, anebo "po nichž jim nic není". Je naopak více než žádoucí, abychom dali náležitě najevo pozitivní stránky života v rodinné pospolitosti. Projevy lásky a úcty mezi členy domácnosti, mají-li odpovídající formu a jsou-li navíc vhodně situovány do rodinného života, jsou něco jako mezníky, ohraničující všednost života. Budou provázet dítě v okamžicích, kdy bude potřebovat právě tento přiklad jako posilu ve vlastních problémech.
Pokud jde o estetické kulisy domova, podtrhuji především uspořádanost a vyváženost domácnosti, která dá dítěti příklad pro jeho vlastní názor na životní prostředí. Vyváženost prostředí se "podepisuje" na duševní vyrovnanosti člověka, což u dětí platí dvojnásobně. Kde je nelad a nepořádek, kde chybí kousek "zbytečné" krásy, tam snáze raší neuspořádanost a lenost v myšlení, neúcta ke kázni, která je jedním ze základních předpokladů mravnosti a společenské i osobní odpovědnosti.
Je ale třeba se zmínit i pedanterii a přemrštěné starosti o vnější vzhled domácnosti. Tento extrém plodí mnohdy reakci vzpoury, opak toho, co požadujeme. Takový domov je sterilní a utíká se z něj nejen v praktickém slova smyslu, ale hlavně v myšlenkách a přáních, což rozhodně není to, oč nám jde.
PŘÍBUZNÍ
Abychom děti začlenili do celkového rámce světa, je dobré, aby od nejútlejšího dětství poznávali nejširší okruh příbuzných. I tento kontakt musí být náležitě kultivovaný. Neznamená to, aby příbuzní byli idealizovaní, ale na druhé straně je nelze démonizovat, pomlouvat z malicherných pohnutek. Postupně si děti samy udělají obrázek o tom, jak na tom jsou lidsky a jinak jejich příbuzní, ale není možné, aby jejich představa byla ovlivňována momentální emocí dospělých. Dítě bere vše, co se dozví, jako "hotovou věc", i když jde poznámku vyslovenou ve vzteku. Nejen že je schopno tyto informace "poslat" dál a tak zhoršit vztahy mezi příbuzenstvem, ale navíc k nim později nenajde cestu. Vzpomeňme si v této souvislosti zidealizovaný obraz babičky Boženy Němcové...
ŠKOLA
Ovlivnit prostředí ve škole není v silách jednotlivce. Jediné, co můžeme zajistit je, aby rodina nezpochybňovala před dítětem účinek školní výchovy a hlavně pedagogy jako takové. Všechny ostatní výtky a více či méně oprávněné připomínky vůči procesu ve škole nechť rodič řeší mimo vědomí dítěte, protože jinak dochází k nežádoucímu snižování autority učitelů a školy jako celku. Povědomí dítěte o vhodnosti a účelnosti výchovy a vzdělání se tvoří v celku a zahrnuje jak nepříliš ostrý a vyhraněný názor dítěte vzhledem k vlastním zkušenostem, tak i názory a reakce rodičů. Jsou-li tyto názory negativní, roste i negativismus dítěte a dává mu pomyslné právo, aby se bránilo vlivu pedagogů. Tuto vzpurnost si učitel může vykládat jako "normální" neukázněnost a žák je trestán za své projevy. To násobí jeho negativní postoj ke škole. V žádném případě nechci, aby rodina školu glorifikovala, ale je neúnosné, aby dítě bylo "manévrováno" do negativnějšího přístupu, než jak vyplývá z přirozené obrany mladého člověka před autoritou. Druhá připomínka se týká samotné školy a těch, kteří se podílejí na výchově, vzdělávání a celkovém obrazu výchovného zařízení. Je pochopitelné, že se musí snažit, aby tento mechanismus fungoval a přinášel to, k čemu byl zřízen. Na druhé straně si je ale musíme uvědomit, že nelze cílů ve škole dosahovat za každou cenu. Jedním z nejdůležitějších produktů školy by totiž měla být také vzpomínka na časy dětství, která se uchová v dětské mysli po celý život. Každý pedagog by si měl uvědomovat, že ne všichni "mají pod čepicí" a přesto jsou to citlivé bytosti. Že ne každý dosáhne na vyšší mety vzdělání, ale všichni se budou chtít radovat ze života. A v neposlední řadě by bylo dobře mít na paměti, že ne každý žák překlene ve zdraví metu dospělosti a odejde z tohoto světa v požehnaném věku. Když si to uvědomíme, neztratíme soudnost při nasazování pomyslné laťky pro svou přísnost.
Jan HNILICA