Zdraví z přírody pro děti

Postižené dítě a karma

Ideálem léčitele je uzdravovat nemocného tak, aby se mohl zapojit do běžného života. Jsou ale i případy, kdy stojíme bezmocně nad lidským utrpením. I zde se dá udělat mnoho dobrého. Ono "dobré" pak není pouze pro nemocného, ale také pro ty, kteří jsou takovému člověku nablízku. Což platí dvojnásob v případě dětí.

NEZAPLACENÝ DLUH

Příčiny osudových mentálních postižení jsou různé. Jde o poruchy s příčinou v dědičnosti (řečeno slovy přírodovědce) či v karmickém předurčení (klasifikace podle esoterických učení, která jsou na karmické posloupnosti životů založena). Samozřejmě zde hrají roli i jiné faktory, ale výše uvedené jsou hlavní. Jednou z možností jejich řešení je ústavní péče o postižené děti. Někteří rodiče to odmítají a starají se o postiženého přes všechny překrážky, které se jim staví do cesty. Domácí péče je pro postižené dítě daleko lepší, ale lze pochopit, že je mnozí rodiče raději svěří odborné péči. Bývá to často motivováno snahou o zachování rodinných vztahů. "Odložení" dítěte významně omezuje možnost působit na ně a v mnohém také omezuje dopad, který má jeho existence na vyrovnávání karmických vztahů, jak se o tom zmiňujeme dále.
Karmický zákon (tedy podle mnohých hlavní příčina toho, co vnímají rodiče nemocného dítěte jako neštěstí, které je z ničeho nic postihlo) se v mentálně postiženém dítěti projevuje na jedné straně jako trest za určitá minulá provinění, na druhé straně jako nabídka na vyrovnání dluhů pro životy příští. Je na každém, aby posoudil, do jaké míry mu stojí za to vzít na svá bedra kříž starosti o dítě, které nejenom sobě, ale hlavně těm okolo připomíná něco, co si jen tak nemohou uvědomit, ale co má zásadní význam pro další životy, které bude nutno prožít. Všechno, co směřuje pryč od odpovědnosti a naopak je prodchnuto nevůlí plně se angažovat v takovém případě, jenom zvyšuje podíl "nezaplaceného dluhu" a tak nám zakládá na další utrpení. Ať tak či onak si musíme uvědomit, že postižené děti žijí s námi a je třeba se s tím vyrovnat na úrovni hodné bytostí vyznávajících vyšší duchovní a mravní principy.

NORMÁLNÍ A "NENORMÁLNÍ"

Pod pojmem "nenormální" si představujeme dátě, které "se liší od jiných", či "nemůže dělat co všichni", prostě "je divné". Mezi mentální poruchy ale mnohdy zařazujeme i odchylky, které nemusí být nemocí. Pouhé vybočení ze statistického "normálu" nám stačí. Přitom takové dítě roste do bytosti, která by se v jiném společenství možná uplatnila. Na rozdíl od statistické většiny, která si na svém stavu mysli vybudovala civilizaci a tak zdárně pěstuje, z pokolení na pokolení, vlastní "úchylku". Tímto názorem rozhodně nechci zlehčovat závažnost mentálních poruch. Je třeba vždy brát v úvahu základní rovinu osobnosti mentálně postiženého, jako je např. absolutní nesoběstačnost v životě, a to za jakýchkoliv okolností. To bezpochyby vyřazuje nemocného z běžného života a činí jej plně závislým na okolí. Na druhé straně však musíme uvážit, že se lidstvo nachází ve stadiu stále se prohlubující specializace, která činí do jisté značné míry závislými na ostatních nás všechny, a rovněž že o čím výjimečnější jev jde, tím osamělejší a závislejší je člověk i v případě, že se nejedná o mentální odchylku v medicínském slova smyslu.

VZTAH K POSTIŽENÉMU

Chování nejbližších osob k postiženému vydává svědectví o míře jejich milosrdenství a útrpnosti. Bezpochyby se zapíše nesmazatelným písmem do jejich karmického osudu. Existence takového případu je bezpochyby odrazem dřívějších osudů. Mentálně postižené dítě je v kosmickém projevu cosi jako zrcadlo svědomí. Jako by nám v jednom okamžiku říkalo, že "takto jsme změnění k vlastnímu nepoznání my sami", když k němu nenalézáme cestu a jsme netrpěliví až zlí. Na druhou stranu můžeme díky němu objevit své nejlepší já. Ten, kdo nechce poznat hloubku tohoto poznání, půjde po povrchu jevu a řekne, že mentálně postižený je prostě nemocný a takový musí být v komplexní lékařské péči, dokud se nevyléčí - čímž ho odsuzuje k doživotní roli handicapovaného. Hlubší člověk ovšem poznává jiné rozměry duše takové bytosti a hledá v ní odpovědi na otázky, které nedokáží rozluštit ani ti "nejzdravější" a "nejchytřejší". Doporučuji, abychom se k našim bližním, kteří se z různých příčin na tento svět dostali s myslí odlišnou od statistického průměru, chovali jako onen "hlubší člověk". Nejen proto, že se to v součtu karmických účtů "vyplatí". Vždyť to jsou lidé, kterým byl prostě dán jiný vklad. A jiný nemusí znamenat horší.
Nyní si řekneme několik rad, které mohou ulehčit problémy mentálně postižených. Jde zejména o zklidňování těch, kteří trpí záchvaty abnormální aktivity, na druhé straně pak o nabuzování apatických. Až na extrémní případy, kdy není vyhnutí, se snažíme vyhýbat lékům, které mentálně postiženého otupují a posunují ho do zcela jiné roviny bytí. Doporučuji podle povahy podávat pravidelně buď kozlík lékařský, nebo mateřídoušku. V určitých, méně vyhraněných situacích doporučuji vlídné slovo a celkově zklidňující doprovod. Je ovšem jasné, že se tak nemůžeme chovat k těm postiženým, kteří svým nekontrolovatelným chováním ohrožují sebe, anebo okolí. Zde je třeba souhlasit s návrhem léčby lékaře. I při ní však doporučuji uvedenou podpůrnou terapii, včetně dalších prostředků, jako je muzikoterapie a ovlivňování barvami. V tomto případě doporučuji tišící modrou v bledších odstínech. Podobně v případech melancholických stavů není vždy nutno povzbuzovat dítě jen léky, Doporučuji používat aromatické přípravky z bylin (máta, černý rybíz, muškátový oříšek), a to formou čajů i aromoterapeutických přípravků. Z barev, jak je mnohým známo, povzbudí oranžová v kombinaci se žlutou. I zde je vhodná muzikoterapie a artterapie. Avšak nic z toho nepředčí lásku, kterou budete jako rodiče anebo známí věnovat těm, kteří se liší od nás, duševně zdravých, schopných zabít i okrást přítele.

Jan HNILICA