Psychosomatická medicína
City a tělesné funkce
Většinou existuje vztah mezi subjektivním prožitkem určité emoce a tomu odpovídající změně v některé fyziologické funkci (např. při vzteku se zrychlí srdeční frekvence apod.). U každého je tato rekce individuální. Někdo zbledne, další se začne potit, jiný křičet. Jsou však osoby, kde tento vztah mezi subjektivním prožitkem a fyziologickou reakcí, eventuálně určitým chováním, neplatí. Mluvíme o tzv. disociacích.
UMĚT SE UVOLNIT
Jsou jedinci, kteří kontrolují a spontánně potlačují své emoce. V psychologických testech vykazují malé emocionální reakce (např. malou úzkostnost), zatímco jejich fyziologické reakce jsou značně velké, což si neuvědomují. Na druhém straně známe osoby, které si neustále stěžují na psychické rozlady, strach apod. a přitom v objektivních fyziologických testech jsou klidní (např. srdce se jim při strachu nerozbuší). Někteří autoři se domnívají, že tělesně onemocní spíše první skupina osob, druhá méně často.
V jednom pokusu se sledovaly fyziologické reakce (tep, krevní tlak, kožní odpor) během napínavého filmu. Současně se sledovalo chování pokusných osob. Ukázalo se, že ty, které dávaly najevo během promítání filmu svoje emoce jak ve výrazu obličeje, tak verbálně (vzdechy, různé poznámky), měly menší fyziologické reakce než osoby, které se navenek neprojevovaly. Zdá se tedy, že určitý projev v chování je prospěšný pro nevhodné tělesné reakce. Fotbaloví fanoušci, kteří napínavý zápas hlasitě prožívají, se odreagují zdravěji než ti, kteří pouze zápas sledují a mlčí. V některých pracích se též ukázalo, že psychické napětí obrácené "dovnitř" vlastni osoby je mnohem škodlivější, než napětí obrácené "navenek". To ovšem neznamená, že je vždy vhodné odreagovávat své napětí navenek - i přehnaně a nekontrolovaně. Dojde často ke konfliktu a je po pohodě z odreagování.
Již dříve si někteří lékaři všimli, že psychosomatičtí pacienti jsou v myšlení často stroze konkrétní. Jejich myšlení je orientováno na přítomnost a není spojeno s vědomou nebo nevědomou fantazií. Často chybí i prožívání snů za spánku. Později byl tento jev podrobněji propracován a nazván alexitymií.
NEBEZPEČNÉ NAPĚTÍ
Tito lidé obtížně hledají vhodná slova pro vyjádření svých emocí. Stále popisují své tělesné příznaky, stěžují si na napětí, nervozitu a různé bolesti. Málo pláčí. Orientují se na svou zájmovou činnost, bývají samotáři a jejich interpersonální vztahy jsou většinou špatné. Alexitymie byla popsaná u osob s vysokým krevním tlakem, u astmatu, alkoholismu a chronických bolestivých syndromech. Dá se měřit i dotazníkem. Dodnes není jasné, co je její příčinou. Psychoanalyticky orientovaní terapeuti se domnívají, že poruchy interakce mezi matkou a dítětem vedou k tomu, že instinktivní psychické potřeby ovlivnily tělo, aniž by byly mozkem podrobněji zpracovány. Neurofyziologicky orientovaní terapeuti se domnívají, že při vývoji jedince nedošlo k správnému spojení mezi podkorovými mozkovými oblastmi a korovou činností mozku.
Alexitymie má nejspíše biosociální příčinu. Ani tito nemocní netvoří homogenní (sourodou) skupinu. Někteří neumějí popsat své pocity, jiní meumějí dobře vytvářet abstraktní kategorie, což se projeví rovněž v poruše sdělování informací. Pacienti však většinou dobře vnímají své tělesné potíže (zejména bolest), z tohoto hlediska s lékařem komunikují a dožadují se jejich odstranění.
Dalo by se očekávat, že alexitymičtí pacienti patří mezi osoby, které neprojevují či potlačují emoce, zatímco jejich fyziologické reakce jsou velké. Tuto zvýšenou reaktivitu, např. na stresové podněty (v srdeční frekvenci či krevním tlaku), se v řadě pokusů nepodařilo prokázat. Ukázalo se však, že alexitymičtí pacienti mají často větší klidovou tenzi či napětí, což se projevovalo též sklonem k lehce zvýšenému tlaku a srdeční frekvenci v klidu. Při rozčilení se jejich fyziologické funkce uklidňovaly pomaleji.
PSYCHIKA SE MĚNÍ
Určité naladění jak tělesných potíží, tak subjektivního psychického stavu, je často individuálně stabilní (charakteristické) v čase. To ovšem neznamená, že se nemůže tento individuální profil jedince za čas měnit. Jednak se stářím reakce spíše zpomalují, jednak určité zátěže organismus ovlivňují. V určitém období máme například převážně potíže žaludeční - a za deset let se začnou objevovat třeba oběhové, jako bušení srdce. Nebo se potíže různě kombinují. Dispozice k určitým psychosomatickým nemocem se za delší časový úsek může tedy zčásti měnit. Dlouhodobá psychická zátěž někdy vede k syndromu bezmoci a beznaděje. Člověk se stává bezradným při setkávání s určitými životními situacemi. Syndrom má vztah k pasivitě, k depresivnímu ladění. Vede k pocitu ohrožení, snížené schopnosti situaci řešit, častému znovuprožívání dřívějších zátěžových situací. Neurofyziologové se domnívají, že dlouhou zátěží došlo k vyčerpání některých mozkových struktur, které přestávají vylučovat určité nervové přenašeče.
Na uvedených příkladech jsme si ukázali, jak složitá je vazba mezi subjektivním psychologickým prožitkem a tělesnými projevy. V psychosomatické ordinaci se často setkáváme s tzv. larvovanou depresí, kdy pacient neprožívá subjektivně stav deprese, často je pouze unavený, ale má řadu potíží tělesných. Patří mezi ně srdeční potíže (bušení srdce, kolapsové stavy, špatné prokrvení končetin), potíže zažívací (špatné trávení, zácpa, nadýmání, zvracení), dechové (mělké dýchání, potíže podobné astmatu), močopohlavní (nepříjemné pocity při močení, pálení, impotence, poruchy menstruačního cyklu), bolestivé syndromy (bolesti hlavy, páteře, zubů, žlučníku, svalů, brnění kůže). Při setkání s pacientem s larvovanou depresí je nejdříve nutné odlišit organickou nemoc a pak teprve uvažovat o psychickém původu těchto potíží. Často najdeme v anamnéze větší psychickou zátěž a různou pestrost tělesných potíží, které se nelepší po orgánové léčbě. Nejlepším terapeutickým přístupem je kombinace psychoterapie s antidepresivní farmakologickou léčbou. Doplnit se může homeopatií, akupunkturou, fytoterapií.
MUDr. Felix IRMIŠ