Když z ráje lidský duch putoval,
vzácný dar na cestu Tvůrce mu daroval
Pohár si vzít směl, z něhož měl stále pít,
by v srdci nevyschl k domovu cit.
A nápoj nejčistší z poháru vzít si směl,
z pramene života, který ho sílit měl.
Pohár ten zázračný, toť lidský život byl,
po každém napití znovu se naplnil.
Jen jednu podmínku k poháru Tvůrce kladl,
za každý doušek z něj měl člověk děkovat.
Děkovat Pánovi, který mu nápoj dal,
díkem tím z pramene příliv se otvíral.
I když však na dárce lidský duch zapomněl,
tu pohár života stále se plnit směl.
Plnil se ale tím, co do něj člověk vlil
a tak svým rozumem nápoj si zakalil.
I když ráj nechtěl znát a chtěl znát jenom svět,
i když chtěl namíchat do živé vody jed.
Tak člověk pohár měl a stále z něho pil
a jenom tím, co chtěl, pohár svůj naplnil.
Málokdo původní nápoj v něm zachoval,
když v různých životech vesmírem putoval.
Snad již dnes mnohý duch se na to rozpomněl,
že kdysi v poháru nejčistší nápoj měl,
co tam si namíchal, že nedá se pít,
tím sílí rozum snad, chřadne však cit.
Cit, jenž měl otvírat ten pramen života,
kde věčně pramení láska a čistota.
Jen z toho pramene je nápoj pro zdraví,
bez něho každý duch i tělo churaví.
Svůj nápoj nechutný člověk by vylít chtěl,
musí ho ale pít, tak káže Stvořitel.
Tak náplň poháru osudem stala se,
i když snad nechutná, je to hořký lék,
jenž může uzdravit a přinést nový věk.
Tak každý musí sůj nápoj až do dna pít,
aby pak o nový směl Boha poprosit.
I kdyby v poháru měl samý jed,
musí až do konce pít a vydržet.
Kdyby si život vzal, svůj život neshodí,
i pro to dopití znovu se narodí.
A může zahynout, kdo nezná síly zdroj,
jenž stále pohání života stroj.
Z pramene čistého znovu pít Bůh dá
tomu, kdo pohár svůj čistý zas odevzdá.