Diskuse: Je rakovina léčitelná?

Viděno jinak

Již potřetí se vracíme k reakcím našich spolupracovníků a čtenářů na článek přednosty dětské onkologie v pražském Motole Prof. MUDr. J. Kouteckého Zhoubné nádory a zhoubné zázraky (REGENERACE 7/96). Náš přední onkolog v něm varoval před alternativními metodami léčby rakoviny a hlavně před léčiteli, kteří se "pletou" onkologům do řemesla. I autorem dnešního příspěvku je lékař.

Ani zázrak nepřesvědčí

Mluvíme-li o dokonalé prevenci a léčbě jakékoli nemoci, musíme hledat všechny příčiny, které k ní vedly, a ty se snažit odstranit. Hledáme-li pouze v oblastech hmotných, předem se zbavujeme možnosti všechny příčiny najít. Jenom samotné vyléčení těla - vymizení rakovinných buněk - ještě nemusí být uzdravením celého člověka a nepracuje-li on sám cílevědomě na odstranění nejhlubších příčin nemoci, je tu pořád nebezpečí recidivy nemoci do hmotného těla. "Vyléčená" nemoc se může vrátit. Ale jak k tomu má nešťastný nemocný dojít, když celý výchovný systém ho učí, že "když mě někde píchne, musím k doktorovi, abych něco nezanedbal"? Jak to má pochopit, když i vzdělávací systém lékařů se omezuje na "řešení" důsledků, tj. odstraňování příznaků v hmotném těle? Pokouší-li se hledat příčiny, pak je hledá převážně vně člověka, v zevních faktorech, a nikoli v něm samém. Vzniká bludný kruh nevědomosti, jehož výsledkem bývá dlouhé "léčení" - až do smrti.
Objevují se ale už lidé, kteří se z tohoto kruhu dokázali vymanit. Utrpení je dovedlo k prozření. Rozhodli se být sami sebou, vzít odpovědnost za svůj život do svých rukou, vymanit se ze závislosti na "odbornících". Dokazují sobě i druhým, že to jde, že se lze uzdravit a žít bez léků a lékařů. Mně, lékaři, trvalo patnáct let, než jsem pochopil, že je něco takového možné. Deset let lékařské praxe na lůžkovém oddělení - deset let operování, než jsem připustil, že by to tak mohlo být. A dalších pět let, kdy jsem na základě mnoha případů alternativního léčení došel k závěru, že to tak je. Přiznávám to. Ale dovedete si představit, co by se stalo, kdyby to pod tíhou důkazů museli přiznat představitelé oficiální medicíny či farmaceutického průmyslu? Znamenalo by to zásadní změnu v přemýšlení, v přístupu k nemocnému a k nemoci, novou doktrinu, filosofii, nový světový názor... Složitost takové cesty dokazuje úryvek z dopisu jednoho lékaře, který se svěřil:
Pracovat alternativními metodami v naší nemocnici nešlo, u moci byl bezduchý materialismus. Zákaz nevědeckých metod. Obecný zákaz = konkrétní strach. Strach ze ztráty prestiže, strach z nutnosti od základu změnit myšlení, přejaté tak pohodlně od ctihodných předchůdců, o nichž se nepochybuje. Závist, duchovní lenost, nevědomost, malost, naprostá nevíra v Boha a úzkostlivé lpění na naučeném, vědeckém. Pohodlné vydělávání peněz bez citu, srdce a svědomí. Byl jsem obklopen nepropustnou zdí zatvrzelosti starého myšlení lékařů, kteří o problematice prakticky nic nevědí, ale mají moc zakázat zkoumání netradičních metod a jejich využití, hlasatelům novot znepříjemnit život. Přátelé mi radili - nechej to plavat, takovými nepohne ani zázrak.
Jsem, bohužel, také přesvědčen, že ani "zázrak" vyléčení nepohne většinou lékařů. Klidně ho připíší vědě.

Nenormální a nebezpeční

Ale co my, lékaři, kteří v sobě ještě máme zachovánu víru v "zázrak" podložený prací na sobě? Složili jsme Hippokratovu přísahu. Kdo z nás by si ještě vzpomněl na její slova? I já jsem musel nedávno vyhledat papír, na němž bylo pod hlavičkou naší Alma Mater (Univerzity Karlovy) psáno, na co přísaháme. Mimo jiné tam stálo, že budeme pomáhat našim nemocným v souladu s posledními poznatky vědy. Jaké vědy? Rozumí se samozřejmě materialistické, ne-li dokonce socialistické. Jak jinak v té době?
Když už jsme tak přísahali, koho z nás dnes trápí, že se nechová vždy ve prospěch nemocného v souladu s vědeckým poznáním? O čem mluví poslední poznatky takových věd, jako je fyzika, psychologie, psychiatrie? (O duchovních vědách nemluvě, ty to vědí dávno.) O úplně jiném pojetí vzniku a významu nemoci v životě člověka a z toho plynoucím i úplně jiném léčení. Pokud nám ovšem jde o skutečné uzdravení člověka.
Kdo tyto poznatky ignoruje, ten ve skutečnosti porušuje přísahu. Stálé dohánění nemocí moderního člověka stále techničtějšími léky a vynálezy vědy hmotné nikdy nemohou předběhnout nemoc tak, aby nevznikla. To není prevence.
Ti, kterým se daří odstraňovat nánosy materialistického vidění světa ze své mysli, se nutně dobírají neměnných duchovních pravd a zákonitostí. Stávají se pak pro většinu (zatím pevně vězí ve starém, z materiálního pohledu často výhodnějším vidění světa) nejdříve divnými, později nebezpečnými. Oni mají moc, oni jsou normální. Kdo má jiný názor, normální není. A co vždy společnost dělala s "nenormálním" jedincem? Snažila se ho izolovat, paralyzovat jeho vliv, aby nebyl nebezpečný. Společnost nestojí o individualitu s rozšířenými schopnostmi vnímání, ale o loajálního člena, který bude mlčky tolerovat vše, co se mu předkládá k věření.
Kdo tedy porušuje přísahu? Nejsou to ti "normální", kteří vždycky raději v klidu počkají, až ono nové bude probojováno a prohlášeno za normální? Zpravidla to pak rychle přijmou a velebí jako vědecké, správné a užitečné. Historie medicíny je plná takových příběhů. Dokud to za ně ti "nenormální" nevybojovali, byli s čistým svědomím dobře živi z provozování starého, nenáročného způsobu léčení, který pak odhalili jako špatné a škodlivé. Takoví lidé jsou vždy řádnými občany, lékaři, vědci. Co to prohlášují za normální? Pohodlnost, prospěchářství, zbabělost, nevědomost...

Otevřít bludný kruh

Ale nesuďme moc přísně. Jak může člověk vyrůstající v racionálním, materialistickém vidění světa vnímat neracionálno a nehmotno? Věnuje svůj rozum do služeb racionálního zkoumání materiálna materiálními prostředky za materiální odměnu. Protože výchovný systém preferuje vršení poznatků a uznává jen hmatatelné výsledky, dochází zcela zákonitě ke zjištění svých omezených možností ve skutečném léčení nemocných. Takový lékař prostě ví ze své praktické zkušenosti, že diagnóza karcinomu je spojena jen s malým procentem přežití pěti let. Protože byl svědkem příliš mnoha neúspěchů léčby karcinomu při veškeré dostupné hmotné léčbě (jinou by nepřipustil), má prostě nevyhnutelně uloženo v podvědomí veliké černé znaménko mínus. To z jeho podvědomí prosakuje chtě nechtě i do vědomého chování a přístupu k nemocnému. Odtud pramení i neochota ho informovat, vyhýbání se přímé odpovědi. Strach, strach, strach. Tím jsou pak nasyceny prostory zdravotnických zařízení. Právě podvědomé ladění lékařovo je citlivě vnímáno podvědomím materiálního nemocného člověka, zjitřeným hrůzou o svůj život. Neboť takový člověk nemá v životě jiných jistot než hmotných.
Setká-li se negativně myslící nemocný s negativně myslícím lékařem, plyne z toho "léčení" s negativním výsledkem. Oba podvědomě očekávají konec. Destrukce víry a naděje lékařem může vést až ke smrti. Bludný kruh je uzavřen. Nevěřící materialista přitáhne nevěřícího materialistu. Jedině impulz odjinud, třeba od duchovního léčitele, zvedá prapor naděje, že lze jinak. Možná někdy naivní nadějí v zázrak. I ta je schopna zázrak úzdravy nastartovat.
Objeví-li se mezi doktory Lékař, který se vymaní z doktriny založené na nevyléčitelnosti nemoci, začne v sobě i v nemocném posilovat naději a vzorec zdraví. Přitáhne k sobě nemocné, u nichž ještě lze vzkřísit naději (dr. Siegel, dr. Bezděk). Je pochopitelné, že snáze může apelovat na nemocné věřící v lepší konec nebo dokonce v začátek nového zdravého životního způsobu a vidění světa. Pozitivní duše tak přitáhne pozitivní duši a dějí se zázraky.
Proč by se takové zázraky nemohly stát normou?
Protože norma byla stanovena nevěřící většinou.

Tušení souvislostí

Tak se může stát, že stávající doktrina přístupu k rakovině může vypadat i následovně:
Diagnóza - rakovina. Poselství pro podvědomí nemocného = máš v těle nemoc, která ti podle našich statistik ohrožuje život. Podle statistik o těch, kteří byli pod naší kontrolou, námi léčeni a v naší péči zemřeli. Statistiky o těch, kteří odmítli a přežili bez naší léčby se nevedou, nebo zpochybňují chybou malých čísel. Ale jak nemají být tato čísla malá? Kolik lidí má tu sílu, odvahu, trpělivost, vytrvalost a víru stát proti vžitému systému - normě společnosti. Zvlášť, jde-li o vlastní zdraví či život.
Léčba rakoviny. Máme lék, který ti pomůže, či tě dokonce vyléčí. Ale musíš tomu léku věřit. Alespoň dokud ti budeme říkat, že je pro tebe dobrý. (Pak to budeme třeba říkat o jiném léku.) Lék - to buďiž tvá víra. Že jsi hřešil? Nevadí, tady máš Lék - odpustek. Můžeš hřešit pod naší kontrolou. Odmítáš snad náš Lék? Jsi kacíř.
Ale což dát Lék a neupozornit na hřích není vlastně hřích? Hřích z nevědomosti? Jak mohu upozornit na hřích, když si ho sám neuvědomuji? Když nedávám do souvislosti onemocnění ducha s onemocněním těla? Což nejsou pýcha, chamtivost, nenávist, závist, sebelítost - zkrátka sobectví, nemocemi ducha? Takový duch není zdravý - ani tělo nemůže být zdravé. Proto vyříznutí nemoci (nádoru) z těla nemůže být uzdravením, dokud nemocnému nepomůže, aby odřízl sám nemoc z duchovního těla a zbavil se tak navždy sobectví, které ho do nemoci dovedlo. Sobectví, které, ať se kroutíme, jak se kroutíme, vždy jako skutečnou příčinu nemoci najdeme. Ale jak z toho? Co zkusit novou doktrinu?
Diagnóza - rakovina. Máš nemoc (obrazně: přišlo ti oznámení, že jsi chybil). Nemoc je (zdravá) reakce tvého těla na nezdravé myšlenky a z nich plynoucí životní styl, který jsi dosud vedl. Budeš-li tak pokračovat, nemoc ohrozí tvůj život. Tvůj život v hmotném těle, který ohrožuje i životy jiných a život na planetě vůbec. Nemoc je vlastně pro tebe dobrá, brání ti dělat to, co ti škodí (hřešit). Neuposlechneš-li poselství nemoci tobě posílané a nenapravíš-li se, ukončí nemoc tvůj život hmotný, abys mohl být zachráněn ve jménu života věčného.
Léčba rakoviny. Nalezení místa, kde jsi chybil. Odstranění uvedené chyby. Jen ty máš v sobě lék, který tě může uzdravit. Je to síla čistých, pozitivních myšlenek uložených v tvém nitru. Je to schopnost tvého rozumu, svědomí, tvé intuice a víry napřít svůj život správným směrem. Pravidelně pros, ať máš sílu jej hledat.
Jen ty sám můžeš své chyby nalézt a odstranit. Pak ti může být dáno i uzdravení. To buď tvá víra. Věř, věř, věř - víra tvá tě uzdraví.

Existuje prevence?

Samozřejmě. Odstranění všech forem sobectví z našeho života. Život bez hříchu v souladu s vesmírnými zákony. Pak nemohou vznikat negativní, ničící myšlenky nenávisti a zloby, ale ani pocity viny a výčitky svědomí, strachy, pochyby a z nich pramenící nemoci.
Chceme-li budovat zdravý život, musí v nás být pokora, víra, naděje a láska. Najdeme to v každé pohádce. Ale jak dlouho a bolestně trvá, než my, inteligentní, civilizovaní a moderní lidé pochopíme! Neochota představitelů oficiální vědecké medicíny spolupracovat se zastánci "nevědeckých" metod alternativní medicíny ve prospěch zdraví nemocného se může podílet na mnohé osobní tragédii. Jestliže nemocnému, jehož jsem si letitou výchovou připravoval do pasivní závislosti na lékařích neřeknu, jakou má nemoc a zřejmé příčiny, jež ho do ní dovedly, nevysvětlím, co očekávám od léčby, natož že by mohl ke svému uzdravení přispět sám, jakou mu nabízím volbu? Zvlášt když všechny jiné možnosti, než sám znám, zpochybním, zesměšním, zdiskredituji a zakážu. Musím si pak připsat zodpovědnost za všechny nevědomé nemocné, kterým jsem neumožnil, aby podnítili svou aktivitu - a kteří pod mou monopolní kontrolou umírají v nemocnicích. Vím, že píši tvrdě, možná vědecky stroze. Byl jsem tak vychován. Ale musel jsem vyslechnout příliš mnoho bolavých příběhů, vypovídajících o naprosté nevědomosti oficiální medicíny. Viděl jsem příliš mnoho zbytečné bolesti pro nevědomost těch, kteří se stavěli, že nad jejich vědecké poznání není. Těch, kteří nedokázali být zodpovědni sami za sebe a dobrovolně vložili odpovědnost za svůj život do rukou takových lékařů. I já jsem jedním z nich.

MUDr. Vladimír VOGELTANZ