Ze zápisníku MUDr. Jonáše

Konstituční medicína - I. část

Přírodní medicína vychází z tisíciletých tradic. V průběhu času prošla řadu vývojových stadií. V různých zemích se vyvíjela odlišným způsobem a tudíž jí můžeme zařadit podle jednotlivých kulturních období do nejméně šesti stadií: prehistorická a primitivní medicína, řecká, římská, středověká, novověká.

Všechna tato údobí přispěla do pokladnice přírodní medicíny. Dobrý lékař nebo léčitel by měl umět vyslechnout z této pokladnice právě tu znalost, ten postup, který je pro pacienta v danou chvíli nejoptimálnější. Přirovnal bych tuto schopnost k tenistovi, který ovládá všechny potřebné údery a volí v určité situaci ten nejoptimálnější. Na opačném pólu bude tenista pouze s jedním úderem a ten musí čekat, až mu někdo na něj zahraje. Vybrat z historických přístupů ten nejlepší by mělo být vlastností dobrého lékaře či léčitele. Jako červená nit se těmito údobími vine konstituční medicína. Až Virchov se svou buněčnou patologií zcela dogmatizoval nemoc jako působení zevního činitele, který poruší chod buňky. Slovo konstituční pochází z latiny a znamená souhrn povahových a tělesných znaků jedince, jeho individuální chemickou i energetickou stavbu.
Prehistorická medicína, vytvořená na základě zkušeností, znala i mnohé současné moderní přístupy. Léčitelé uměli ošetřovat rány, spravovat zlomeniny, otvírat abscesy, odřezávat končetiny, pomoci dítěti na svět císařským řezem. Znali také mnoho léčivých rostlin, účinky chininu, koky, ypeky, kandolanda, lobelie. Toto období bylo zhruba tři tisíce let před naším letopočtem.
Orientální medicína, to znamená asyrská, babylonská, perská, egyptská, indická, malajská, čínská a japonská. Konstituce, především v čínské medicíně, znamenala souhrn znaků jin a jang. Podle poměrů obou principů se dalo předpokládat, ke které zdravotní poruše má člověk sklon.
Egyptská medicína znala nejméně 700 léčivých prostředků, mezi něž patřily opium, blín černý, genciána, ricinový olej, soli mědi, rtuť. Znala i hygienu, zásady výživy, trepanaci lebky.
Staroindická medicína v období tři tisíce let před Kristem až tisíc let po Kristovi již ovládala některé kosmetické operace, hygienu, tisíce léčivých látek k pročisťování organismu a rozdělovala podle konstituce lidi do typu vatta, pitta, kapha. Například vatta, typ lehké tělesné stavby, suché kůže, chuť k jídlu a zažívání jsou slabší stránkou takového člověka. Je aktivní, neklidný, jeho spánek je lehký a krátký. Má tendenci k úzkostným stavům, k nervozitě. I ostatní typy mají svou charakteristiku a náklonnost k jednotlivým chorobám. Konstituce se dá ovlivňovat způsobem jídla, způsobem života nebo pojídáním aiurvédských léků.
Řecká medicína je spjata se jménem Hippokrates. Její kořeny sahají do Indie a Egypta. Jasně hovořila o konstituci jednotlivých nemocí. Hippokrates vědecky vysvětluje, že člověk vzhledem ke své konstituci si musí vybírat jídlo, tělesnou aktivitu a práci i klima. O jeho konstituci rozhodují čtyři elementy: vzduch, oheň, země a voda. Vzduch ovlivňuje srdce, oheň játra, země slezinu a voda mozek. Převaha vzduchu vytváří povahového sanquinika, oheň cholerika, země melancholika a voda flegmatika. Podle konstituce předepisoval i léky vylučující moč, vedoucí k pocení, k vylučování hlenů či ke zvracení. Hippokrates stanovil čtyři základní pravidla léčení. Pravidlem číslo jedna bylo: pozoruj individuální konstituci. Na druhém místě stálo: uznávej sebeuzdravující sílu přírody. Na třetím místě: prováděj vše v pravý čas na správném místě. Na čtvrtém: pomáhej, ale nikdy neškoď. Římský Řek Galén ovlivnil celou středověkou medicínu. Rozpracoval Hippokratovu nauku a součástí jeho medicíny byly různé kúry, při nichž se pouštělo žilou, podávala se silná projímadla, látky vyvolávající zvracení nebo pocení.
Středověké medicíně vládli zprvu byzanští lékaři, kteří již rozeznávali migrény, epilepsii, psychózy, závratě, ledvinové kameny a podobně. Přišli s kantharidovou náplastí, o níž ještě budeme hovořit. Arabskou medicínu zde zastupuje geniální lékař Avicena. Ten rozpracoval konstituční medicínu do velkých podrobností.
Středověcí lékaři měli za hlavní stánek svého učení vysokou školu v Salernu, Bologni a Paříži. Vyšetřovali moč, puls, stravovací systém, používali operací a farmak s převahou rtuti, opia, blínu, tedy narkotik. Využívali horoskopy. Již tehdy studium medicíny v Salermu trvalo pět let a následoval jeden rok praxe, než se mohl absolvent nazývat lékařem. V té době zvládali lékaři léčivé koupele, baňky, ošetřování ran a mnoho jiných medicínských problémů, s nimiž se stále potýkáme.
Galenovskou medicínu rozmetal středověký lékař Paracelsus. Uvedl, že na rozvoji nemoci se podílí pět činitelů, především historie člověka a jeho hvězdné vlivy s toxickou situací. Tyto dva základní vlivy prostupují přes konstituci, přidává se sociální prostor a vzniká obraz nemoci, diktovaný boží silou. Posledním největším Hippokratovským lékařem byl dr. Bufelant, který ještě dovedl k dokonalosti vylučovací metody, zvláště pouštění žilou, a léčil tím především duševně nemocné, a to s určitým úspěchem, který je dodnes studován.
Moderní technickou medicínu započal Virchow. Ten již opustil konstituci jako důležitý léčebný prvek. Průběh nemoci tedy byl určován podle několik tisíc let trvající nauky konstitucí, dispozicí a diathésou. Konstituce byla souborem psychických a tělesných kvalit, dispozice znamenala určitou nevyrovnanost v odolnosti proti poškozujícím vlivům. V lidském organismu se vytvářejí místa málo odolná, která snadněji onemocní. Diathésa znamená, že malý podnět může způsobit příznaky chorobného stavu, ke kterému má dotyčný jedinec sklony. Tak rozeznáváme alergickou diathésu, krvácivou, dnavou, revmatickou, otokovou... Ke konstituci a dispozici pozitivně nebo negativně přispívají zevní faktory: lékařská péče, strava, klima, sociální stav, záření.

(pokračování)

MUDr. Josef JONÁŠ