A teď to začne. Tak já můžu za to, že mě roky bolí hlava? Já můžu za to, že jsem obézní?
Vždyť to mám po matce. Já můžu za to, že mám často angíny? Za to, že se mi udělal myom? Ale: čí
je nemoc? Moje. Je to náhoda, že postihla právě mne? Nic není náhoda. Každý můj pocit, každé
napětí či úzkost, ale i pocit úlevy v psychice je kopírován odezvou v těle.
VĚŘ NEMOCI, JE TVÝM PŘÍTELEM
Přijde do ordinace mladý muž s chronickým zánětem kloubů. Najdeme příčinu: problémové vztahy s
otcem. Přijde paní po infarktu a spolu dojdeme k partnerským problémům. Přijde jiná paní s
opakujícími se záchvaty s mdlobami. Najdeme její mylnou představu, že všechno v životě musí
stačit sama - z toho plyne totální vysilování. Pán zralého věku navštěvoval psychiatra. Marně u
něj hledal vysvětlení svých zvláštních pocitů, o nichž nevěděl, zda jsou či nejsou "normální".
Při našem rozhovoru vyšlo najevo, že prostě pro sebe objevil Boha.
Všichni uvedení pacienti byli léčeni na specializovaných odděleních klinik odbornými lékaři.
Dostávali drahé léky. Může však problémy s otcem, partnerské vztahy či změnu životní filozofie
vyléčit tableta? Jsou to, bohužel, příklady zcela běžných přístupů specializované klasické
medicíny. Kolik zbytečných návštěv, kolik léků, kolik přístrojových vyšetření, kolik peněz to
stojí?
Je zjevné, že takový systém a přístup zdravotnictví nemůže nikde na světě zajistit zdraví
národu. To, že přijmu nemoc jako partnera a vnímám její poselství, je prvním krokem k uzdravení.
Nemoc mě upozorňuje, že někde chybuji. Není správné snažit se její nepříjemné sdělení rychle
umlčet lékem. Rozbijeme-li zrcadlo, které nám ukazuje, jací opravdu jsme (lékem), získáme pouze
iluzi vyléčení. A iluzi, že vlastně nemusíme měnit své vztahy, postoje, záliby, činnosti...
ODSTRANĚNÍ PŘÍZNAKů NENÍ LÉČENÍ
Trápí-li nás existenční nejistota vyvolávající napětí, trápí-li nás pocity viny, ukřivděnosti,
závisti a podobně, vše se samozřejmě odráží v neurohumorální oblasti organismu. Dochází ke
dráždění svalových skupin či vyplavování některých hormonů, k překrvování určitých orgánů.
Doslova jsou ždímány nadledvinky, srdce nebo ledviny... Můžeme nabýt přesvědčení, že je třeba
více pracovat, prosadit se, pomstít se. To vede k přetížení, oddalování odpočinku, únavě,
nespavosti, bolení hlavy. Dochází k chybám, zapomětlivosti, zvýšené pravděpodobnosti úrazu.
Ani nehoda není náhoda. Na orgánové úrovni mohou negativní pocity vést k zánětu, trvají-li velmi
dlouho, pak i k nádoru. Dlouhodobě neřešené citové problémy vedou k nemocem gynekologickým,
srdečním a oběhovým, k nadváze apod. Tyto psychosomatické závislosti jsou známé. Přesto se v
našich medicínských zařízeních pracuje pouze s následkem: s příznaky nemocí těla. Lékař má jen
malou možnost působit na skutečnou příčinu v nitru člověka, ať už z důvodů koncepčních,
organizačních, prostorových či personálních (není v tomto smyslu vyškolený personál se srdcem na
pravém místě). Filozofie hmotné medicíny je totiž orientována převážně na hmotné tělo. Ale je to
celý člověk?
Bez odstranění skutečných příčin onemocnění nemůže být řeč o léčení. Rozšíříme-li okruh
jejich možných příčin do oblasti duševních dějů, můžeme řešit i choroby do té doby neléčitelné.
Lékař nemůže vést nemocné v osudových či vztahových labyrintech, o nichž nic neví, zvlášť když
se jim programově - pod praporem "čisté vědy" - brání. Možná právě tím školní medicína napomáhá
rozvoji medicíny takzvaně alternativní (tlak budí protitlak). Stále více lidí dospívá k názoru,
že s vědeckou materiální medicínou není něco v pořádku. Odstranění příznaků nazývá léčením, ba
dokonce vyléčením nemoci. O kontakt s podstatou nemoci neusiluje. Dokonce tvrdí, že žádná
alternativa vědecké medicíny neexistuje a termín alternativní medicína je nesmyslný. Skutečně
uzdravující (protože k podstatě nemoci jdoucí) systémy myšlení nezná a vlastně odmítá znát,
vědeckou medicínu samozvaně prohlašuje za jedinou možnou. Tím samozřejmě dává zelenou existenci
tisíců druhů léků "léčících" za velké peníze příznaky. To, že zdarma, pouhým zamyšlením se a
odstraněním příčiny se lze obejít bez léků, nazývá šarlatánstvím, pověrou apod.
JSME OBĚTÍ ZDRAVOTNICKÉ MAŠINÉRIE?
Možná už pochybujete o správnosti této koncepce medicíny a pohledu na nemoc. Ale ono je tak
pohodlné jít k lékaři a nechat si odstranit příznaky nemoci: penicilinem, ketazonem, digoxinem...
Pak se nemůžeme divit, že náklady na léky narůstají o mnoho miliard ročně. Že je zdravotnicí
v hluboké krizi. Že za chvíli celý ten kolos nemocnic, lékáren, pojišťoven, bodů a platů
nebudeme schopni uplatit a přitom se zdravotní stav národa nezlepší.
Co si asi myslí zástupy nemocných, kteří se naučili požívat výhod péče oficiálního
zdravotnicím? Chronicky nemocní, kteří léta pravidelně (a mnozí až do smrti) užívají léky. Co je
to za léky, když jsou pořád nemocní? Jsou z nich nevědomé, důvěřivé oběti, neschopné samostatně
myslet, samostatně na svém stavu cokoli měnit. Jenom očekávají jakousi zevní autoritu, která to
za ně vyřeší. Do fatální pasivity je přivedla klasická medicína, která převzala za lidi nejen
monopol na léčení, ale i na myšlení a aktivitu pro vlastní zdraví. Takže ani nepřekvapí, že
jedinou spoluúčast pacienta na léčbě si naše zdravotnictví představuje tak, že si to nemocný
bude sám částečně platit.
Protože se myšlení celé společnosti stále více orientuje k přijímání požitků a prožitků
zvenčí, je velice těžké, a občas se zdá až nemožné, změnit filozofii i přístup ke zdraví a
nemoci hledáním příčin uvnitř. Ale cesta se musí najít. Je načase vystoupit z bludného kruhu.
MUDr. Vladimír VOGELTANZ