Zápisník Milana Calábka
Skutečnost a neskutečnost
"Pane Calábku," zeptala se paní Hedvika, "vnímáme vůbec skutečnost?". Tak zněla věta,
která vyšla v květnu v článku "nezaměňujme mapu za území". Tehdy jsem vysvětloval, že nevnímáme
skutečnost, ale myšlenkový výklad skutečnosti, popis, model, mapu, které vytváříme významově
stejně tak jako vyzuálně a akusticky.
Jakmile zaměníme tento model za skutečnost, mapu za území, pak začínají problémy.
Začínáme totiž zapojovat víru, protože věříme, že náš protikladný výklad, popis, obraz
skutečnosti je skutečností, a prožíváme jej tedy jako skutečnost. To znamená, že jej tak i
pociťujeme. Jenže otázek, majících tento společný podtext, a možných odpovědí bylo a je
mnohem víc, a tak jsem se rozhodl dát jim prostor právě nyní...
"Mám-li tomu dobře rozumět," zeptala se mě jednou dr. A., "kdykoli tedy něco prožívám a
pociťuji, neprožívám skutečnost? A když s tím bojuji anebo před tím utíkám, utíkám před něčím,
co neexistuje, a tudíž tomu nemohu ani utéct ani to přemoci? Takže prožívám vždy neskutečnost
jako skutečnost?"
"Myslím, že vás teď trochu bolí krční páteř..."
"Ta mě bolí pořád," řekla dr. A. "S tím jsem se už naučila žít. Jenomže mě občas rozbolí
hlava, jako třeba teď, a to je pak horší."
"Nechcete, aby vás ta hlava během dvou minut přestala bolet?"
"Zkuste to, ale stejně si asi budu muset vzít prášek."
Dr. A. byla výrazně akustický typ, a tak jsem ji poprosil, aby se pokusila uvědomit si
zvuk své bolesti.
"Nic neslyším," řekla rezolutně.
"Chápu, jste přesvědčena o příčině vaší..."
"Ta je přece jasná," přerušila mě. "Každodenní hrbení nad pacienty."
"Pokuste se alespoň na okamžik zaposlouchat do své bolesti."
Dr. A. zavřela oči. Narážení vln na břeh jako by zesílilo a v korunách palem byl slyšet
vítr.
"Je to zvuk zubní wtačky..." řekla po chvíli. Za dvě minuty byla její hlava čistá, bez
bolesti, krk byl volný, jak jej neměla už dvacet let.
"Co jste to se mnou provedl?"
"Je to stále stejné. Změníme-li popis, mapu, model, změní se i váš prožitek popisu, váš
pocit. A podle typu osobnosti stačí změnit tento popis buď významově, obrazově, barevně nebo
zvukově."
"To opravdu stačí jen takhle změnit zvuk ?"
"Nemění se jenom zvukový popis skutečnosti, mění se tím i celá mapa, protože na té staré
ještě nebyla tato cesta, tato možnost vyjít ven z bolesti vyznačena, a samozřejmě se zapínají
i jiná centra ve vašem mozku..."
"Mohu tak dospět k osvobození?" připojil se k nám se pan Tomáš.
"Můžete tak dospět k lepší mapě skutečnosti, ke komplexnějšímu modelu. Je to jen první
pomoc změnou víry, ale pořád se ještě neosvobozujete od víry v nový model, ještě musí přijít
pochopení neskutečnosti všech modelů skutečnosti."
Většina členů naší výpravy se už dávno potápěla v průzračné vodě zátoky, jen pan Š.
postával na břehu a pozoroval hory, zvedající se nad palmami k bílým oblakům. Zůstali jsme na
terase sami s panem ing. Z. Dopil zbytek čaje a než jsem mohl vstát, nečekaně mě oslovil.
"Nevím, jestli má smysl se bavit o mém problému..."
"Zkuste to."
"Řeknete mi, že problémy jsou jen v mojí mysli, abych je neosobně pozoroval, a že se samy
rozplynou. Možná, že nějaké submisivní babě by to pomohlo, ale mě žádná vipassana..."
"Co se stalo?"
"Ještě před pár dny jsem byl ředitelem docela známého podniku. Přišel jsem tam na velký
podvod. Jenomže ti zloději se domluvili a teď svědčí proti mně. Já se na to můžu dívat jako
na holý fakt, nebo hledat něco dobrého v tom, že mně vyhodili. Jsem doslova vyřizený, pro
všechny jsem největší gauner a do konce života bych měl splácet to, co oni rozkradli. Ty
peníze ale nemůžu nikdy vydělat."
Obličej schoval do dlaní a ramena se mu otřásala v přerývaném pláči.
"Ze mně už žádného buddhistu neuděláte," řekl po chvíli. Vzal ze stolu ubrousek, utřel si
oči a hlasitě se do něj vysmrkal. "Narodil jsem se v Příbrami a nebyl jsem ani pořádný
křesťan. Kdy jsem byl naposled v kostele? Víte ale, co mně vzalo? Jak jsem stál v Galileji na
břehu jezera, na druhé straně se v oparu vznášely hory a vy jste četl z Evangelia o
blahoslavených chudých duchem a těch ostatních. Vůbec mi nevadí, že už se nikam nepodívám..."
Rychle se otočil a hřbetem ruky otřel slzy.
"Řeknu vám pravdu. Je to tady krásnější, než jsem si myslel. A na Raratonga, kam jsem
chtěl zmizet, to nebude asi jiné."
"Už tam nechcete?"
"Kdybych uměl aspoň anglicky."
"Vaše přítelkyně mluví yýborně."
"Jiřka si myslela, že jsem v bůhvíjakém balíku. A navíc... mám dva kluky."
"Co si dáte?"
"Mohl bych s vámi zelený čaj?"
Přivolaljsem sevírku a požádal ji o horkou vodu. Ing. Z. po chvíli pokračoval.
"Nikdy jsem nechápal, proč bych měl nastavit tvář a nedporovat zlému."
"Abych přežil."
"A stojí pak zato žít?"
"Kristus přece dává našemu přežití smysl a nový rozměr, protože jde o království Boží v
nás: přímý prožitek štěstí a blaženosti, ke kterému nepotřebuji žádné vnější spouštěče, jako
je sláva, moc nebo bohatství ze světa císařů. Dejte císaři, co je císařovo, a Bohu, co je
Božího - pamatujete? Mohu být otrok, vězeň, chudák, a přitom šťastnější a svobodnější než
nejmocnějši a nejbohatši cisařové, neboť mé království není z tohoto světa."
"Vy něco takového proživáte?"
"Každý to prožívá, pokud nezačne o tom, co vidí, slyší a cítí, přemýšlet. Dokud si to
nezačne vykládat jako dobré nebo zlé."
"To znamená nemyslet? Zapomenout na myšlení a vrátit se ke zvířatům?"
"Myslet nikdo nezapomene, stejně jako plavat. Ale nemusíte plavat pořád. Můžete si přece
sednout na břeh a pozorovat rozbouřené viny."
"Jak se cítíte?" zeptal jsem se po chvili, naplněné tichým nezúčastněným vnímáním našeho
okolí.
"Božsky. Ale co potom?"
"Jaké potom, pořád je teď."
"A když se začnou rojit myšlenky?"
"Strčte si mozek někam."
"A kdy mě to začnete učit?"
"Práve jsme začali..."
Milan CALÁBEK