Rakousko je mezinárodně proslulé svým odporem vůči jaderné energetice. Málo lidí ale ví, že tomu není tak dávno, kdy tam jadernou energii podporovalo větší procento lidí než dnes u nás. Historie protijaderného hnutí v této sousední zemi nám tak dává naději i poučení.

V roce 1972 začaly německé firmy Siemens a AEG budovat jadernou elektrárnu o výkonu 700 MW, tj. asi 10 % tehdejší spotřeby elektřiny v Rakousku. Nacházela se na lokalitě Zwentendorf asi 30 km od Vídně. V té době podporovaly jadernou energetiku všechny významné politické strany - jak vládní, tak opoziční. Také v tom se situace podobala dnešní České republice.

V roce 1974 již bylo protijaderné hnutí tak silné, že zabránilo realizaci projektu druhé jaderné elektrárny, která se tehdy měla začít stavět. S jadernými elektrárnami však - stejně jako v počátcích protijaderného hnutí v dalších západních zemích - stále většina občanů souhlasila. Hnutí však stále sílilo, protože zastánci jaderných elektráren měli slabiny. Jako je v takových případech běžné, také v Rakousku museli veřejnost podvádět, aby potřebu jaderné elektrárny zdůvodnili. Počet odpůrců druhé jaderné elektrárny výrazně vzrostl, když se ukázalo, že se prognózy rychlého růstu spotřeby elektřiny nenaplňují. Tato lekce naučila lidi, aby slepě nedůvěřovali oficiálním údajům. (Zde máme ještě co dohánět. Ačkoliv je ministr Dlouhý jednou ubezpečuje, že "cena Temelína nebude překročena", zatímco podruhé tvrdí, že "nárůst rozpočtu u takového složitého projektů je přirozený a každý s ním musí počítat", většina Čechů jej stále považuje za nejpopulárnějšího politika.)

V roce 1978, kdy byla elektrárna Zwentendorf již téměř dokončená, vyhlásil kancléř Kreisky referendum. Tento krok učinil jako populistické gesto v naději, že mu to pomůže zvítězit v nadcházejících volbách - na základě výzkumů veřejného mínění si totiž byl jistý, že zastánci elektrárny referendum vyhrají. Referendum vyhlášené v létě 1978 mělo proběhnout v listopadu. Aby podpořila projekt elektrárny, zahájila vláda mohutnou informační kampaň, která neobjektivně hovořila ve prospěch jaderného programu. Státní elektrárenská společnost utratila za kampaň přes 25 milionů šilinků. Na druhé straně stáli odpůrci elektrárny, kteří neměli přístup ani ke státním, ani k firemním penězům. Byli odkázáni na nesrovnatelně chudší možnosti. Je zajímavé zmínit otázky, které během krátké doby několika měsíců zcela obrátily veřejné mínění. Patří sem:

1. Zdravotní dopady radioaktivního záření na lidské zdraví.
2. Technické nedostatky v projektu elektrárny.
3. Nejasný a nevyřešený problém budoucího ukládání radioaktivních odpadů.
4. Spojitost mezi "mírovou" jadernou energetikou a výrobou jaderných zbraní
5. Zcela nedostatečné havarijní a evakuační plány.

Taktika protijaderného hnutí v Rakousku byla velmi podobná té, kterou používala podobná hnutí ve všech ostatních západních zemích: nenásilné symbolické a přímé akce občanské neposlušnosti, veřejné diskuse o technických a ekonomických otázkách jaderné energetiky, o otázkách bezpečnosti elektráren a jejich vlivu na zdraví. V důsledku masových akcí a blokád příjezdových silnic došlo mj. k tomu, že palivo muselo být do elektrárny Zwentendorf přepraveno pomocí helikoptér. Je třeba znovu zdůraznit, že všechny akce byly zásadně nenásilné.

Ke kritickým hlasům se postupně přidali i někteří odborníci a kulturní osobnosti, kteřé jim tak dodali společenskou váhu. Jeden z přelomů v rakouské kampani nastal ve chvíli, kdy svůj nesouhlas s jadernou elektrárenou veřejně vyjádřil nositel Nobelovy ceny Konrád Lorenz. Ve svém působivém vystoupení řekl na adresu jaderných inženýrů a techniků: "Vědec, který nedokáže svoji opráci jasně vysvětlit a obhájit na veřejnosti, buď nemá co říci, nebo něco tají." Tím skončilo bodobí, kdy jaderná energetika platila za cosi posvátného, čemu rozumí pouze elita. její zastánci si již nemohli dovolit tvrdit, že jaderná elektrárna je příliš složité zařízení na to, aby se k němu mohla vyjádřit veřejnost. Naopak, po odbornících se žádalo, aby jasně a srozumitelně vyložili všechny problémy tak, aby k nim mohl každý zaujmout stanovisko.

A většina lidí také stanovisko zaujala. 7. listopadu 1978 přišlo k urnám 3,26 milionů Rakušanů, tedy více než polovina všech voličů. Pro ty, kdo na základě předběžných výzkumů veřejného mínění počítali s jasným vítězstvím jaderného programu, byl výsledek šokující: 49,5 % hlasů bylo pro, 50,5 % proti elektrárně. Těsnou většinou, která představovala jen asi 30 000 hlasů, tedy občané Rakouska odmítli jadernou energetiku.

Také zde je pro nás důležité poučení: ukázalo se, že činnost protijaderného hnutí měla klíčový význam, že k vítězství přispěla každá beseda, každý letáček, každý rozhovor.

Ještě v témže roce přijal parlament zákon, kterým na území Rakouska zakázal využívání jaderné energetiky pro výrobu elektřiny.

Naše dnešní vláda sice možnost referenda o Temelínu vylučuje, ale stejně tak je odmítal rakouský kancléř Kreisky ještě rok předtím, než k němu došlo. zatímco se dostavba JE Temelín oddaluje a prodražuje, hnutí proti němu pomalu, ale přece jen roste. Proti spuštění této elektrárny již zdaleka nevystupují jen ekologické iniciativy. Na naši stranu se začínají přidávat i některé kulturní osobnosti a politikové, dokonce i řadoví občané, kteří doposud s ekologickým hnutím neměli nic společného. Podle výzkumů veřejného mínění se za poslední dva roky zvýšilo procento lidí, kteří s Temelínem nesouhlasí, z 10 na 30 %. To již představuje tři miliony občanů, z toho jeden milion je proti elektrárně zcela rozhodně. Je pravda, že zatím zdaleka nenáme většinu. Historie nám však ukazuje, že i to se může nečekaně změnit.
Paxus Calta a Ben MacConnell
(přeložil Jan Beránek)