Reaktor německé elektrárny Biblis-A je dočasně odstaven z provozu. Stalo se tak na základě pokynu ministryně životního prostředí a energetiky Iris Blaulové. Své rozhodnutí zveřejněné v půli července, zdůvodnila takto:

• Elektrárna není dostatečně chráněna před útokem teroristů a sabotáží. Ačkoliv je tato slabina známá již několik let, provozovatel elektrárny - firma RWE - nepodnikla doposud žádné kroky k její nápravě. Nyní mu byla uložena lhůta do 31. října, aby předložil koncepci řešení.
• Hlavní provozní hala není dostatečně zajištěna proti požárům. Ministryně Blaulová přitom poukazuje na studii Německé komise pro jadernou bezpečnost, podle které v letech 1985-1991 vypuklo na německých jaderných elektrárnách 14 větších požárů. Více než polovina z nich byla zapříčiněna chybnou instalací elektrických rozvodů.
• Elektrárna byla vystavěna a od roku 1981 je v provozu bez některých potřebných povolení. Problém spočívá - sjteně ja ko u JE Temelín - v tom, že se od vydání povolení projekt výrazně změnil. Tyto změny, které zahrnují části zařízení bloku A včetně protipožárních zařízení přitom podle názoru ministryně Blaulové nikdy neprošly plným povolovacím řízením. Aby získala souhlas s obnovením provozu JE Biblis-A, musí společnost RWE do konce roku předložit žádosti o chybějící povolení.

P.S.: Podle informací z konce srpna spolková ministryně životního prostředí Angela Merkelová skutečně zrušila rozhodnutí zemské vlády. Jaderná elektrárna Biblis-A tak může znovu pokračovat v provozu. V tomto okamžiku však její spuštění není možné kvůli poruše chladicího systému.
(die Tageszeitung, 21.VII.1995 a 21.VIII.1995)

V úterý 12. září přinesly sdělovací prostředky ve Velké Británii šokující zprávu: na britské jaderné elektrárně Wylfa (Severní Wales) došlo 31. července 1993 málem k nejtěžší havárii - roztavení reaktoru. Rozsah a závažnost havárie však nebyly dodnes veřejnosti známy.

Elektrárenská společnost Nuclear Electric tehdy čekala téměř 10 hodin, než reaktor odstavila. Důvodem bylo, že upřednostnila zisky před bezpečností. Sama nyní přiznává, že tím hrubě porušila provozní předpisy.

Jak vyšlo najevo při soudním projednání, během výměny palivových tyčí se zlomil jeřáb a jeho část spadla přímo do reaktoru. Ucpal tak chladicí kanály, takže následkem toho se v reaktoru začal zvyšovat tlak. Ačkoliv k nehodě došlo již v 9 hodin večer, teprve o čtvrt na pět ráno byl reaktor zastaven. Odborníci ministerstva zdraví a bezpečnosti před soudem vypověděli, že jen díky velkému štěstí nedošlo v této době k roztavení reaktoru. To by pravděpodobně vedlo k úniku radioaktivních látek do okolí s tragickými následky. Ministerstvo obvinilo společnost Nuclear Electric z toho, že dala přednost komerčním zájmům před bezpečností obyvatel. Společnost přiznává, že porušila čtyři bezpečnostní předpisy. Trvá však na tom, že bezpečnost veřejnosti neohrozila.

Havárie byla původně označena jako stupeň nula na mezinárodní stupnici, později však byla přehodnocena na na stupeň dvě (stupnice má rozsah 0 až 7). Jaderná elektrárna Wylfa je největším reaktorem typu Magnox na světě.
NFLA.NEWS, 12.9.1995

Mýtus o vyřešené otázce radioaktivních odpadů

Provoz padesáti reaktorů po sobě zanechá poměrně velké množství vyhořelého paliva, vysoce radioaktivního a nebezpečného odpadu. Jeho uskladnění a konečné uložení je o to složitější, že se jedná o hustě osídlené ostrovy.

Japonsko patří mezi několik málo zemí, které nechávají své vyhořelé palivo přepracovávat. Při tomto procesu se z bohaté směsi různých radioaktivních izotopů oddělují uran a plutonium. Uran lze zpětně použít při výrobě čerstvého paliva, plutonium je strategickou surovinou umožňující výrobu jaderných zbraní. Přesto velká část vyhořelého paliva zůstává nevyužitelným vysoce aktivním odpadem, jehož bezpečnou likvidaci je potřeba zajistit. V žádném případě se tedy nejedná o recyklaci, jak se to občas snaží průmysl interpretovat. Ve skutečnosti celkový objem radioaktivních vzroste, protože vyhořelé palivo je rozpouštěno v různých kyselinách a tím se ředí. Výsledné odpady jsou pak v kapalné formě, která je mnohem náročnější na další manipulaci (převoz, skladování, uložení) - proto se zatavují do skla.

Přepracování vyhořelého paliva se kromě těchto nevýhod nevyplatí ani ekonomicky, protože je velmi nákladné. Státy, které vyhořelé palivo přepracovávají (Francie, Velká Británie, Rusko), to dělají především z důvodů strategických, protože tím získávají základní surovinu pro výrobu jaderných zbraní. Také u Japonska hraje tato motivace významnou roli. Vládní představitelé dali několikrát najevo, že zásoby plutonia mají sloužit též k tomu, aby Japonsko bylo v budoucnu schopné čelit jaderné hrozbě ze strany Číny a dalších asijských zemí vlastnících jaderné zbraně (Indie, Pákistán). Tyto zřetelně formulované postoje však vyvolávají nelibost jaderných mocností, protože v případě realizace oficiálního programu přepracování by Japonsko po roce 2010 vlastnilo třetí největší zásoby plutonia na světě, celkem 80-90 tun (na výrobu jedné jaderné hlavice je potřeba 4-8 kg). Vláda tyto protesty jednak odmítá a prohlašuje, že jaderné zbraně vlastnit nehodlá, jednak je vyvrací s tím, že plutonium využije v rámci mírového programu jaderné energetiky. První argument je sporný, protože sama několikrát naznačila svoji snahu čelit jaderné hrozbě Číny. Druhý argument je již zcela falešný, protože již Francie v 50. letech ukázala výbuchem své první jaderné nálože, že nelze zajistit oddělení mírového využití jaderné energetiky od využití vojenského. Tuto skutečnost dokazují i další země, které podobně jako Francie získaly přístup k jaderným zbraním na základě využívání civilních reaktorů (Indie, Pákistán, Izrael). Jasně mluví i příklady řady vojenských a polovojenských režimů, které argumentují svým právem "mírově" využívat jadernou energii, ačkoliv o jejich skrytých úmyslech nemůže být pochyb (Severní a Jižní Korea, Irák, Írán, Kuba, Brazílie, Filipíny diktátora Marcose a další).

I když tyto politické důvody jsou podle mého názoru dostatečným argumentem proti přepracování a šíření jaderné energetiky vůbec, vraťme se k problémům životního prostředí a zodpovědnosti za ně. Jak bylo řečeno, při přepracování se vysoce aktivní odpady rozpouští v různých kyselinách a dále se zpracovávají. Jde o nesmírně složité procesy, jejichž výsledkem je velké množství především kapalných radioaktivních odpadů nejrůznějšího složení. Část z nich se "likviduje" vypouštěním do moří, část se ukládá do podzemních úložišť a zbytek (vysoce aktivní odpady) je skladován v nádržích.

Vzhledem ke složitosti celé technologie existují na celém svět pouze tři místa, kde se v komerčním měřítku přepracovává: La Hague ve Francii, Sellafield ve Velké Británii a Čeljabinsk na Urale v Rusku. Na všech místech dochází k závažnému znečištění životního prostředí, především kontaminaci vod a pobřežního pásu. Například v Sellafieldu je kontaminováno několik desítek kilometrů přilehlých pláží, radioaktivita se prokazatelně kumuluje v rybách a způsobuje zvýšený výskyt zhoubných nemocí u lidí (jedná se především o rybářskou oblast). Ještě horší je situace v Rusku, kde do životního prostředí pronikají i vysoce aktivní odpady z prosakujících jímek a při poměrně častých nehodách.

Japonsko nyní nechává své vyhořelé palivo přepracovávat ve Francii a v Anglii, do budoucna však počítá s rozhodujícím podílem na provozu nového zařízení THORP v Sellafieldu (i podle oficiálních údajů by po jeho spuštění došlo k nárůstu celkové radioaktivity kapalných výpustí o 900 % a plynných emisí o 1100 % ) a s vybudováním vlastního přepracovacího závodu. Při přepracování v zahraničí se postupuje tak, že stát, který dodal vyhořelé palivo, musí odebrat zpět kromě využitelných produktů přepracování (uran, plutonium) také všechny vysoce aktivní odpady, které během přepracování vznikly. Jejich přeprava, často na velké vzdálenosti, přitom představuje další velké rizika znečištění životního prostředí. Závažné je i potenciální nebezpečí teroristického útoku na loď vezoucí nebezpečné odpady a plutonium.

Ve své zprávě z letošního léta varuje ministerstvo dohlížející na provozovatele jaderných elektráren ve státě Connecticut (USA) před vystavením amerických jaderných elektráren konkurenci. "Protože jaderná bezpečnost spadá především do kompetence majitele elektrárny, ekonomický tlak plynoucí z konkurence jiných výrobců elektřiny může vést k tomu, že provozovatel elektrárny se bude snažit zvýšit své zisky na úkor bezpešnosti." Podle ministerstva je restrukturalizace energetiky za účelem zvýšení konkurence nezbytná, je však třeba zvážit její vliv na jadernou bezpečnost. Navrhují proto takový systém reformy, aby se investice do zvyšování bezpečnosti jaderných elektráren jejich majitelům vracely v podobě kompenzací. V opačném by je jasně znevýhodňovaly oproti jiným zdrojům elektřiny.
(Nucleonics Week, 27.VII.1995)

Nová franzouzská vláda Alaina Juppého se rozhodla znovu zvážit budoucnost experimentálního reaktoru Superphénix. Jedná se o prototyp tzv. rychlého množivého reaktoru, který je schopen využívat jako palivo plutonium získané z přepracování vyhořelého paliva. Reaktor Superphénix o výkonu 1240 MW byl spuštěn v roce 1985. Od té doby se potýká s mnoha technickými, politickými a bepzečnostními problémy, takže během deseti let své existence fungoval na plný výkon pouze 174 dny. Nnepočítáme-li tři dny provozu na 20 % plného výkonu v loňském prosinci, reaktor nebyl od roku 1990 v provozu. Když mu po několika letech vloni balladurova vláda povolení k provozu obnovila, jeho majitel - firma Nersa - si oddechla. O to hůře asi spí její vedení nyní, kdy nová vláda svým rozhodnutím o reaktoru znovu jednat zjitřila staré rány. Jaderný průmysl ve Francii dnes hájí existenci reaktoru Superphénix ne již jako reaktoru množícího plutonium, ale jako reaktoru, který by nadbytečné zásoby plutonia spaloval.
(Nucleonics Week, 13. a 27.VII.1995)

17. července zahájil soud jednání ve věci žaloby společnosti Houston Lighting & Power Co. proti firmě Westinghouse. Žaloba se týká nekvalitních parogenerátorů, které Westinghouse údajně dodal do jaderné elektrárny South Texas. Jedná se v pořadí již o více než 15. žalobu, ve které je firma Westinghouse obviněna elektrárenskými společnostmi z nekvalitní práce a podvodu. Většina z nich byla v tichosti stažena na základě tajné dohody mezi oběma firmami.

V současné době vedou proti firmě Westinghouse aktivně spor nejméně tři americké společnosti. První firmou, která trvala na soudní při, byla americká společnost Duquesne Light Co. V roce 1991 rozhodl soud v Pittsburghu (městě, kde sídlí vedení Westinghouse) v její neprospěch. Po několika odvoláních jednání pokračuje u odvolacího soudu.

Společnost Houston Lighting & Power Co. žádá po Westinghouse náhradu škody ve výši 840 milionů dolarů. Zástupce Westinghouse prohlásil, že jeho klient stále věří v klasické řešení mimosoudní dohodou.
(Nucleonics Week, 20.VII.1995)

Zhruba 900 trubek v parogenerátoru belgické elektrárny Doel-4 muselo být ucpáno, aby se zabránilo únikům radioaktivní kapaliny. Kvůli únikům byl parogenerátor již vloni podroben opravě, kterou prováděla firma Westinghouse. Ta vadné trubky upravovala laserovým svařováním. Jak však ukázala následná kontrola, ani nákladná oprava závadu neodstranila. Trubky v parogenerátoru jsou nyní narušny trhlinami, které způsobilo - podle posudku odborníků - samotné svařování laserovým paprskem, protože styčnéplochy nebyly ppřed svařováním dostatečně očitěny. Vedení elektrárny proto rozhodlo vyměnit v roce 1996 celý parogenerátor reaktoru Doel-4.

Westinhouse instaloval původní trubky v roce 1993 a zaručil se, že vydrží nejméně do roku 1996. Společnost Electrabel provozující elektrárnu však již objevila 146 prasklých trubek, z toho většina měla být již opravena laserovým svařováním firmou Westinghouse. Kontrola, která tehdy trubky prověřovala, označila trhliny za pouhé "odchylky v propustnosti", a to včetně trhliny hluboké přes celou tloušťku trubky a zasahující polovinu obvodu.
(Nucleonics Week, 10.VIII.1995)

V zářijovém čísle Temelínských novin otiskla redakce na první straně článek "Příjemná změna". Týká se akce severočeských studentů, kteří se na konci července účastnili demonstrace "za dostavbu JE Temelín" v Týně nad Vltavou. Konečně prý někdo ukázal protijaderným aktivistům, že většina občanů ČR je pro Temelín. Jak to tedy vlastně bylo? V sobotu 29. VII. v poledne přijel na Týnské náměstí autobus "ČEZ-JE Temelín", ze kterého vystoupilo asi 15 mladých lidí v čele se zaměstnanci Informačního střediska JE. V rukou drželi nápisy, na kterých bylo zřetelně poznat, že je sami nemalovali - byly profesionálně vytištěny (kým asi a za čí peníze?). Protože jsme o akci věděli předem, na studenty jsme již čekali a uvítali je recesními hesly jako "Každý rok jeden blok". Po krátkém zmatku se obě skupinky promíchaly a veselá hesla provolávali společně.

V diskusích se studenty jsem se při té příležitosti dozvěděli zajímavé věci. Především to, většina z nich nežije vůbec v severočeské uhelné pánvi, ale v Liberci. Nebo to, že mnozí ani nevěděli, jaký má mít JE Temelín výkon - protestovali tedy za něco, o čem neznali základní fakta. Nakonec nastoupili do přistaveného autobusu "ČEZ-JE Temelín" a odjeli. Byla to tedy příjemná změna? Pro mě určitě ne, spíše smutný zážitek. Další ukázka toho, jak a.s. ČEZ umí podvádět: najme si několik studentů, kteří o Temelínu ni netuší, vytiskne jim transparenty, zaplatí autobus, sezve novináře, zajistí vedoucího a pošle je manifestovat. Přítomní profesionálové z Informačního centra potom tuto frašku podají novinářům jako "demonstraci studentů za dostavbu JE Temelín".

Až tedy znovu uslyšíme o obyvatelích severních Čech, kteří demonstrují za dokončení JE Temelín, nenechme se mýlit - to jen ČEZ utrácí další peníze, aby nás obelhal. Každý zasvěcený však již ví - král je nahý!
Jan V. Beránek