Ráda bych se pokusila, z velké části opírajíc se o práce etnografické i kulinářské, ukázat rozdíly mezi původní lidovou stravou a dnešním obvyklým jídelníčkem. Naši předkové, i když neměli ani potuchy o vitamínech, minerálech či bílkovinách, měli výživu pestrou a bohatou.

Stavba jídelníčku byla ovlivněna podnebím, typem hospodaření i ročním obdobím. V každém kraji během staletí dospěla do optimální podoby. Z mnoha příkladů z historie víme, že narušení tohoto řádu znamenalo epidemie chorob do té doby neznámých. Praobyvatelé našich krajů se živili tím, co jim příroda poskytovala. Lovili všelijakou zvěř, sbírali různé rostlinky, plody, semínka, houby a nechyběly ani kořínky.

Mezi nejvýživnější plody patřily rozmanité oříšky. V době poledové vytvářela totiž líska souvislé porosty až lesy. Rostla i vysoko v horách. Oříšky bývaly kvalitní, žádný nebyl ani prázdný ani červivý. Bylo jich dříve tolik, že je poddaní musili odvádět pánům a chodívali je hromadně otloukat v určitý den. Jako oříšky bývali často označovány také žaludy či bukvice. Dokonce pro polabské Slovany byl dubový háj posvátný a dub byl zasvěcen hromovládci Perunovi. Žaludy se sbíraly, pražily, vápennou vodou vyluhovaly, aby se zbavily hořkosti, a mlely. Žaludová mouka se v hladových letech přidávala do chleba, užívala se jako kávová náhražka a velký význam měly žaludy při výkrmu dobytka.

Bukvice se využívaly především jako olejnatá rostlina. Olej vylisovaný z čerstvých a loupaných bukvic byl prý velice lahodný, voňavý i trvanlivý. Naopak olej tlačený za tepla byl žlutý a trpký. Bukvice však měly hojnou úrodu tak jednou za čtyři roky, protože květy buku snadno omrznou. Louskání bukvic i jiných olejnatých semen je prastarý slovanský zvyk a sladká semena oblíbenou pochoutkou dětí.

Zcela se zapomnělo na ořechy vodní, což jsou plody splývavé vodní rostliny kotvice. Tyto lesklé, čokoládově hnědé a rohaté plody opatřené ostnitými háčky měly ve výživě téměř tak důležitou roli, jako nyní brambory. Zpráva z roku 1844 říká toto: "Jádra veliká, obzvláště suchá, obsahují mnoho škrobu a oleje, chuti jsou nasládlé, kaštanům podobné a natrpklé. V některých krajinách, kde hojně rostou, se sbírají a jedí surová, vařená nebo pečená, též jimi krmí prasata, namletá slouží k pečení chleba..." Kotvice, která byla kdysi hojně rozšířena, je dnes většinou na vymření. Stejně i sláva vodních ořechů, bukvic a žaludů dávno pohasla.

Malé děti rády mlsaly i další lesní dobroty. Často si po dlouhé zimě libovaly v nezralém ovoci, až dospělí říkávali: "Zuby nám vystupují, jak se jen na Vás díváme, že tu kyselinu můžete jíst." Ve velké oblibě byly i pláňata - polničky, t. j. plané hrušky, ptáčnice - plané třešně a také pouchňata, pouchlata, hořčátka a zmrzlátka - planá jablíčka. I zde se nenápadně prosazuje biologická potřeba, protože plané ovoce je často vysoce hodnotné, hodnotnější než šlechtěné. Lesní jahody, borůvky a maliny se nejčastěji jedly syrové nebo se míchaly se sladkým či kyselým mlékem. Oblíbené byly koláče - valašské "frngály" nebo "žahúr", což byla sladká kaše z borůvek zahuštěná moukou a perníkem. Plané plody tvořily hlavně v horských oblastech důležité obohacení chudičkého jídelníčku díky své mimořádné biologické hodnotě. Správně je psáno ve starém verbáři z Poděbradska: "Čerstvé plané ovoce lepší než mísy masa."

"Před kozičkou smekni, před heřmánkem klekni." Lidové podání připisovalo těmto dvěma rostlinám léčivou moc a černé bezičce dokonce sílu kouzelnou. Sídlili prý pod ní domácí bůžkové. V lidové kuchyni měla všestranné použití. Z plodů se vařila chutná povidla - "kecanda", která bylo potřeba dobře hlídat, snadno se totiž připálila a pak zhořkla. Na jižní Moravě se z nich takto připravovala kaše: bobule se slabě osolily, zavařily, osladily a zahustily krupicí, Kaše se mastila máslem a sypala tvarohem. Tento pokrm představoval výbornou sestavu živin. Často se vařívaly knedlíky pokapané rozvařenými bezinkami.

Již úplně zapomenuté jsou bezinky červené. V chudších rodinách, kde neměli ani krávu, pomáhaly si hospodyně máslem vytvářeným z červených bezinek. Nasbíraly dobře zralé bezinky, rozmačkaly bobule a zvolna je vařily. Olejnaté látky vystouply při vaření na povrch a hospodyně je sbíraly. Když hmota vystydla, měla barvu i tvářnost podobnou máslu. Tak si pečlivá žena nastřádala na podzim 2-3 litry másla. Tohle tedy býval prastarý způsob získávání rostlinného tuku.

Z našich strání prakticky vymizelo další starodávné ovoce - dříny a dřišťálky. Z dřišťálků se vytlačovala šťáva, víno, dokonce se "zadělávaly" do medu a sušily se. Šťáva byla velice kyselá a bohatá na vitamín C, ten se totiž právě v kyselém prostředí nejlépe uchovává. Ze sladších dřínků se vařil lektvař, libá kaše, t. j. omáčka proti nechutenství, a připravovala se šťáva.

Dodnes se pilně sbírají šípky. Jsou jedním z nejbohatších plodů na vitamín C, který se dobře uchovává i po uvaření. Obsahuje také mnoho protiinfekčního vitamínu A, účinného proti některým očním chorobám. Například slovácké stařenky vařily šípek v kozím mléce, aby takto zaháněly "bělmo" z očí. Nové poznatky potvrzují, jak správná byla zkušenost i zdravé tušení staré hospodyně, když šípky sbírala a v mnoha úpravách uchovávala. Nejen na Valašsku se dělalo znamenité a silné víno, sušily se a hlavně se vařila hustá povidla. Těmi se pak nadívaly buchty, vařila se polévka "šípovka" a omáčka. Z vyčištěných jadérek se připravovala pražením příměs do kávy, a tak jí dodávala příjemnou vůni a chuť. Z knížky "Dobrá strava lidová" pro Vás upravila Hanka Okurková

Zdeněk Šorm (1959) je farářem Českobratrské církve evangelické a členem městské rady v Soběslavi. Kromě toho dělá mnoho dalších věcí, více či méně souvisejících s jeho farářským povoláním - je členem redakční rady církevního časopisu pro mládež Bratrstvo, pomáhá své manželce Ruth s prací s postiženými dětmi ve středisku evangelické diakonie Rolnička, skládá písničky, které zpívá a hraje na kytaru, atd. Povídali jsme si s ním nejen o problémech spojených s výstavbou jaderné elektrárny Temelín, ale i o víře, veřejné angažovanosti a extremismu.

- Tvé povolání souvisí s vírou. Jak hodnotíš vývoj vztahu lidí k víře v posledních letech?

- Někteří lidé očekávali, že po listopadu nastane příliv lidí do církve. Já jsem toto očekávání neměl. Mám za to, že víra není věcí náhlé změny vnějších podmínek. K tomu, aby člověk něčemu uvěřil, musí nějakým způsobem růst nebo dojít. Nejsem tedy rozčarován z toho, že se lidi do kostela zrovna nehrnou. Pozoruji ovšem určitý vývoj, který je neblahý. Po roce 1989 byl vztah společnosti k církvi přejný, zatímco v současné době je spíš kritický. Stalo se tak pod vlivem různých kaus, jako jsou restituce, financování církví, atp. Částečně nesou vinu na tomto vývoji církve samy, částečně je dílem úspěšné propagandy minulého systému, která v myslích lidí přežívá. Situace je ale přece jenom přejnější, než před osmdesátým devátým rokem, protože společnost je celkově svobodnější. Lidé nemají strach přijít do kostela, mně se nabízejí větší možnosti učit na školách, atd.

- Žiješ v Soběslavi sedm let. Pociťuješ za tu dobu nějaké změny v ochotě lidí veřejně se angažovat?

- Určitě. Velkou změnou byl přerod společnosti v roce 1989. Do té doby se lidé příliš občansky neangažovali a pokud ano, tak asi takovým způsobem, se kterým jsem já neměl kontakt. Po listopadu 1989 byla ochota lidí veřejně se angažovat poměrně veliká. Od té doby se postupně vytrácí. Možná je to ale nyní angažmá o něco odpovědnější než v osmdesátém devátém roce, kdy bylo pouze věcí nadšení. Mnoho lidí je také nyní daleko víc vázáno ve svých povoláních, takže na společenský rozměr jim nezbývá čas.

- Myslíš, že je to jen důsledek vyčerpanosti povoláním?

- Možná, že v tom je i něco jiného. Způsob, kterým se politika u nás vyvíjí, příliš občanské angažovanosti nepřeje. Politika se stává věcí odborníků. Nevím, jestli je to dobré.

- Zhruba dvacet kilometrů od Soběslavi se buduje jaderná elektrárna Temelín. Zajímá to v Soběslavi vůbec někoho?

- Některé lidi to určitě zajímá. Projevilo se to i v mé práci v minulém zastupitelstvu. Zastupitelstvo se připojilo ke společnému prohlášení zástupců obcí severozápadních a jižních Čech k české energetice ze dne 2. listopadu 1992, které vyjadřuje určitý nesouhlas s tím, jak je vedena diskuse okolo Temelína.

- A co si myslíš o Temelínu Ty?

- Já samozřejmě asi nejsem s to zhodnotit v plné míře, nakolik je jaderná energetika celkově oprávněná, nebo není. Mně spíš vadí způsob, jakým o výstavbě této elektrárny rozhoduje. Podle mne není dostatečně přihlíženo k názorům občanů, jichž se výstavba bezprostředně týká. Vidím nepoměr v tom, jakým způsobem je vedena propagace té stavby, a jakým způsobem jsou zveřejňovány názory kritické vůči ní. ČEZ má dostatek financí k tomu, aby zdarma distribuoval po celém regionu barevné noviny na kvalitním papíře. Na rozdíl od toho třeba protesty okolních obcí mají potíž vůbec s tím, aby došly zveřejnění. Mám také za to, že energetická koncepce, která za stavbou stojí, je-li jaká, neuvažuje dostatečně o úsporách energie. Jako bychom byli pořád v padesátých letech, kdy se úspěch měřil na tuny vyrobené oceli, narubaného uhlí a vyprodukované elektřiny. A v neposlední řadě je zde otázka odpadu, za kterou, jak vyplývá z výroků pana premiéra, vláda odmítá převzít odpovědnost, odmítá přemýšlet o tom, co bude za padesát let. Takový postoj mi souzní s přístupem "po nás potopa". Ekology často kritizovaný biblický model vztahu člověka k přírodě tzv. "správcovství" zdůrazňuje lidskou odpovědnost a proto je pro mě přístup pana premiéra nepřijatelný. Člověk samozřejmě není Bůh, aby vše dovedl předem domyslet, ale jednat vědomě neodpovědně je zlé.

- Myslíš, že má za této situace vůbec smysl proti Temelínu bojovat? Nebylo by lepší to vzdát a věnovat se jiným věcem?

- Já si myslím, a je to možná také důsledek mojí víry, že každá iniciativa, byť třeba jednotlivce a byť by vypadala jakkoliv beznadějně, pokud je pravdivá, smysl má. Myslím si, že žádné dobré jednání nikdy nezapadne, nikdy není bez užitku. A to platí i v této oblasti.

- Znamená to tedy, že i Ty sám se chceš ve věci Temelína ještě nějak angažovat?

- Pokud mám být realistický, tak šíře mých aktivit mě natolik zaměstnává, že nemám na to být motorem nějaké iniciativy. Druhá věc je, že bych byl rád lidem, kteří tuto iniciativu vyvíjejí, nápomocen ve snaze o šíření informací nebo pomocí při akcích, které jsou kolem Temelína organizovány.

- Krajním příkladem takové akce je i přímá nenásilná akce občanské neposlušnosti - blokáda. Co si myslíš o této formě protestu proti dostavbě jaderné elektrárny Temelín?

- Mám za to, že je to forma legitimní. Legitimní tam, kde selhává to, co je povinností státu, kde sám stát zastoupený vládou, či jinými svými orgány, odmítá jinou formu kontaktu a rozhovoru. A k tomu v případě Temelína, myslím, dochází.

- Co si myslíš o tom, že někteří vládní představitelé právě účastí ekologických aktivistů na podobných akcích zdůvodňují zařazení ekologických hnutí na seznam extremistických organizací?

- Mně na diskusi, která se kolem tohoto problému rozproudila ve sdělovacích prostředcích, vadí, že nikde není definován pojem extremismus. Pro mne je jedním z podstatných znaků extremismu násilí, nikoli pouhé vyhraněné postoje či nenásilná občanská neposlušnost. Proto mám za to, že organizace, které nepoužívají násilných prostředků, včetně ekologických, na tento seznam nepatří. V této souvislosti mne také udivuje postoj některých představitelů ministerstva vnitra a vlády, kteří dříve působili v nezávislých strukturách ( Charta, Vokno atd.) a občanskou neposlušnost praktikovali s vědomím, že i nad zákonem existuje norma vyšší, která ji opravňuje. Dnes jakoby svými názory takřka legitimovali postoje svých někdejších odpůrců.

Ze Zdeňkem Šormem rozmlouvali Bohouš Binka a Miloš Tuháček.

ZLATÝ TELE

Sotva padly zdi a mříže
hned bys jiný nastavěl
sotva jsi se zbavil tíže
jinýho bys dusit chtěl

RF: Zlatý tele, Izraele, Zlatý tele

Sotva's vyšel za svobodou
už ti schází vepřový
sotva máš pár metrů v nohou
vzpomínáš, jak bylo dřív

Sotvaže máš volný ruce
vzdycháš si po diktátu
sotva nejsi nikým nucen
chceš tvrdýho pantátu

Sotva nevíš, co se děje
jenom chvíli věřit máš
už zaklínáš čaroděje
s oprátkou si zahráváš