Dlouhé večery a pobyty mimo město nám poskytují nejednu příležitost vzhlédnout k noční obloze. Když není zataženo a nesvítí příliš měsíc, uvidíme nebe poseté hvězdami. Našim předkům žijícím v časech, kdy krajina byla jen řídce osídlena, se takový pohled naskytl mnohem častěji. Na rozdíl od většiny z nás se ale v záplavě hvězd dokázali orientovat. Obloha v těch dobách byla totiž často jedinou pomůckou, se kterou mohli určit roční dobu a odhadnout vhodný čas pro zemědělské práce - postavení hvězd na obloze sloužilo jako kalendář, bez kterého šlo jen těžko poznat, kdy začít s přípravou půdy, se setím nebo za jak dlouho lze očekávat sklizeň. Obchodníci a cestovatelé zase podle oblohy určovali světové strany nebo přesný čas a mořeplavci i svoji polohu uprostřed nedohledných vod.

Aby si hvězdy lépe zapamatovali, rozdělili si je lidé do různých souhvězdí. A protože pohled na oblohu byl vždy tajemný, nacházeli na ní obvykle své bohy a výjevy ze starých mýtů. Každá kultura si proto vytvořila svá vlastní souhvězdí. Hvězdné obrazce, které na obloze rozeznává prérijní Indián, jsou tedy zcela jiné než ty, které popisovali čínští astronomové nebo třeba egyptští hvězdopravci.

Evropská kultura rozdělila oblohu do 48 souhvězdí. Jejich seznam pochází z katalogu řeckého astronoma Ptolemaia (r. 137). Je však třeba poznamenat, že tento katalog je jen kopií starších listin, a tak jejich původ leží nejspíš až někde v Mezopotámii před 7000 lety. Proto se k některým souhvězdím váže i několik různých pověstí, dochovaný a ucelený popis však známe až z Řecka. Při toulkách noční oblohou, které budu připravovat na pokračování každý druhý měsíc, se tedy přidržíme řeckých bájí.

Noční obloha v dubnu a květnu:
Ze souhvězdí viditelných večer po setmění si dnes povíme o Lvu, Raku a Panně. Jedná se o tři typická "jarní souhvězdí" - říká se jim tak proto, že jsou nad obzorem po celou noc pouze na jaře. V jiná roční období je můžeme vidět buď pouze večer (léto), ráno (zima) nebo dokonce vůbec (podzim, kdy jsou nad obzorem jen ve dne a proto přezářena Sluncem). Podobně existují souhvězdí letní, podzimní a zimní. Pátou skupinu tvoří souhvězdí "cirkumpolární" neboli "obtočníková", např. Malý a Velký vůz - ta jsou na noční obloze vidět po celý rok, protože nikdy nezapadají pod obzor. Ale zpět ke Lvu, Raku a Panně. Můžete se je pokusit nalézt vysoko nad jižním obzorem podle prvního obrázku.

Legendy o Lvu i Raku se vztahují k bájnému hrdinovi Héraklovi (jinak též Herkulovi) a připomínají jeho hrdinské činy vykonané na příkaz krále Mykén, do jehož služeb vstoupil Héraklés na radu delfské věštkyně Pýthie. Nejprve úspěšně zabil strašlivého lva, který žil v horách poblíž města a sužoval celý kraj. Král se tehdy jeho síly zalekl a aby se ho zbavil, poslal jej zabít devítihlavou Hydru. Ačkoliv jí v boji pomáhal obrovský krab (rak), s pomocí pastýře Ioláose zdolal Héraklés i ji. A právě toto další hrdinovo vítězství nám souhvězdí Raka připomíná.

V souhvězdí Lva stojí za pozornost jasná hvězda Regulus, která patřívala mezi čtyři tzv. "královské hvězdy". Ty byly pro život našich předků velmi důležité, protože jim nahrazovaly pro zemědělství nezbytný kalendář - určovaly se podle nich okamžiky slunovratů a rovnodenností. V Raku je zase pěkná hvězdokupa nazvaná Jesličky. Očima ji vidíme jako mlhavý obláček, ale již malým triedrem v ní rozlišíme řadu drobných hvězdiček. Ze Lva do Raka nyní pomalu putuje planeta Mars, kterou vidíme jako jasnou, načervenalou hvězdu.

Z ostatních planet můžeme vidět Jupiter, a to v druhé půli noci. Na ranní obloze nad východním obzorem vychází i jasně zářivá Venuše (Jitřenka).

Souhvězdí Panny představuje podle řecké mytologie bohyni spravedlnosti a pořádku Astraiu, Diovu dceru. V dávných dobách sestoupila mezi lidi a učila je řídit se podle řádu a práva. Později se však lidé stali zlými a sobeckými a začali se mezi sebou zabíjet. Všichni bohové již ve svém hněvu zemi opustili, jen Astraia se stále snažila zkázu lidstva odvrátit. Nakonec se ale i ona odebrala za ostatními bohy. Obyvatelé Mezopotámie zase spatřovali na jejím místě dceru nebes a královnu hvězd, bohyni Ištar; v Egyptě ji považovali za Isis, matku boha Slunce.

Večer 12. května se zraky mnoha astronomů soustředí na nejjasnější hvězdu Panny, která se jmenuje Spica. Pár minut před půl desátou večer ji totiž zakryje Měsíc. "Zatmění" tak jasné hvězdy Měsícem je velkou vzácností, nenechte si je tedy ujít! Stejně výjimečnou událostí jako zákryt hvězdy je i zákryt planety, který tentokrát postihne Venuši. Poté, co se k ní 13. dubna Měsíc těsně přiblíží, ji jeho úzký srpek při dalším oběhu zcela zakryje. Dojde k tomu 27. května kolem 8 hodiny ranní.

20.4. v 15:21 Slunce vstupuje do znamení Býka
21.5. v 14:34 Slunce vstupuje do znamení Blíženců
15.4. v 14:08 Měsíc v úplňku
29.4. v 19:36 Měsíc v novu
14.5. v 22:48 Měsíc v úplňku
29.5. v 11:27 Měsíc v novu

sestavil Honza Beránek

Chléb i jeho příprava byly odedávna opředeny řadou prazvláštních obřadů, pověr a úkonů, které byly pevně stanoveny a každé jejich sebemenší porušení znamenalo nebezpečí, že se dílo nezdaří. Chléb byl vždy symbolem života a práce. Proto si ho lid nesmírně vážil a podle dobrého chleba se oceňovala nejen hospodyně, ale i celé hospodářství.

Pečení chleba bývalo ve velké vážnosti - začínalo se zpravidla ve čtvrtek večer, kdy se obilí dalo nahřát na pec, protože se pak lehčeji mlelo. Nejčastěji se používalo žito či různé směsi žita, pšenice, ječmene i ovsa. V pátek ráno se na žernovu (klasickém kamenném mlýnku, který obvykle nechyběl ani v nejchudších domácnostech) semlelo.

Mouku hospodyně osela na řídkém sítu (žiberku). Řídké prý bylo proto, aby "...teho obilá moc neodešlo."

Nejdůležitější v každé domácnosti byla díže. Ta se nikdy nevynášela z domu. "Růst roků" jejích prken muselo směřovat nahoru, protože jen v takové díži těsto řádně nakynulo. Od předchozího pečení zůstávaly na stěnách i na dně díže zbytky těsta - nátěsty. Celá díže se opláchla vlažnou vodou, která zalila i její dno, a pak se rozmočená nátěsta smíchala s až polovinou připravené mouky, se solí, kmínem a nověji i brambory. Rozmíchané těsto muselo být hodně řídké. Díže se přikryla a postavila do tepla k peci. Do sobotního rána vykynul zákvas, jenž se poté důkladně kopistí nebo rukama rozmísil se zbytkem mouky a trochou vlažné vody. "Nastál pochod kolem díže, až se těsto nelepilo na kopisť." Při mísení se hospodyně nesměla na nikoho a na nic hněvat, jinak by jejímu chlebu odskočila vrchní kůrka od spodní.

Díže se nakonec přikryla lněným prostěradlem, na něž se ještě položil polštář nebo ovčí houně. Těsto kynulo od rána do poledne, v chladném čase třeba až do večera. Mezitím se přichystalo tolik slaměnek, kolik mělo být pecnů. Nahřály se na peci, posypaly moukou a položily na lavici. Hospodyně si moukou až po lokte poprášila i paže. Z těsta v díži urýpla kus velikosti hlavy a uválela jej na pomoučeném stole, až bylo hlaďoučké a úhledné, pěkně dovnitř zavinuté, a pak je vtlačila lehce do slaměného okřínku a nechala znovu kynout.

Zatím se dohlíželo na pec, jestli je rovnoměrně vypálená. Vytápěla se dlouhými poleny rozštípanými na čtvrtky, aby dobře a rychle shořely. Když někde bylo tmavé místo, rozhrnuly se tam dohořívající uhlíky, aby se stejnoměrně vypálila celá pec. Pak se uhlí hřeblem shrnulo k ústí pece, anebo se vymetlo namočeným pometlem přímo do nádoby s vodou. Do čistě vymetené a rozpálené pece se na zkoušku vhodila hrst mouky. Když okamžitě zčernala, byla pec přetopená a muselo se počkat. A naopak, když mouka nezhnědla ani po chvíli, musela se pec přihřát otýpkou chrastí. Správnou teplotu měla pec, v níž mouka postupně zhnědla a černala.

Potom už hospodyně překlopila těsto na dřevěnou lopatu, omyla je vodou, aby byla kůrka pěkně hladká a lesklá, a vstrčila bochník do pece, do níž předtím vhodila hořící třísku, aby lépe viděla. Při sázení si nezapomněla poskočit, aby šel chléb nahoru. První bochník měl důležitou roli v domácím léčitelství, a když se vkládal do pece, byl provázen slovy: "Pán Bůh napřed a chlebíček za ním." Naplněná pec se pak uzavřela se slovy: "Svěřujem ti boží dárek." A asi za hodinu se šířila chlebová vůně kolem chalupy. Věřilo se, že kdyby se cizí člověk podíval do pece, že by se chléb nevydařil. A když se tam dívala hospodyně, posílala pecnům pusu, "aby bol smačný" - chutný.

Pokud se bochníky nepekly stejnoměrně, chléb se přesazoval. Na dostatečné vypečení ukazovala chlebová kůrka, která měla být hnědočervená. Zkoušel se také poklepem na spodek bochníku, upečený chléb měl zvonit. Pekl se hodinu a půl až dvě, pak se lopatou vyndával z pece a hned se vlhkým hadříkem očistil od popela a také tím získal patřičný lesk. V slaměnkách uložených v komoře postupně chládl. Jestliže hospodyně zapomněla v peci bochník, usuzovalo se, že nedožije roku. Neuvěřitelně zní, že se ještě v horké peci, po vybrání pecnů, "léčili lidé". Nemocný byl namazán tukem a ukládán do pece, aby "horko vytáhlo nemoc z těla."

Chléb se hlídal jako vzácné zboží, nikdy se jím neplýtvalo a též "necuchalo". Když se načínal bochník, naznačily se nožem na spodní kůrce tři křížky. Z úcty ke chlebu i z úcty k práci. Když pak někomu upadl kousek chleba na zem, říkalo se, že si na něj neumí vydělat. Nikdy bochník nepokládali spodní kůrkou nahoru, protože by se vše v domě obrátilo naruby.

Bývalo obecným pravidlem, že se jedl jen starší chléb. Načatý bochník se schovával do peřin, aby nebyl tak na očích a nevysychal. Stůl, na kterém chléb ležel, byl prý místem téměř posvátným. Nesměl se na něj odložit klobouk, nesmělo se na něj položit dítě vybalené z plenek a "...nájvětším nemravů byl ogara, kerý si sedl na stůl." Chléb se musel krájet rovně, neboť "kde sa chléb rovno nekrájá, tam néni aň pořádku v domě, a kdo se nesrovná s chlebem, ten sa nerovná aň s lidma."

Každý, kdo chlebem opovrhoval, byl považován za nehodného člověka. Chléb na zem spadlý zvedli a políbili jej, ztvrdlý zabalili do vlhké utěrky, nebo rozmočili v polévce. Nikdy se nevyhazoval! V chudých krajích či hladových letech býval chleba nedostatek a dostával se na stůl jen o těch největších svátcích. Při nedostatečné úrodě obilí si lid pomáhal i pro nás podivnými náhražkami. Jedli chléb upečený ze slámy, pilin, rozemletých šišek, žaludů, kaštanů, jeřabin, luštěnin i ze ztrouchnivělého dřeva. Chléb tedy není odjakživa přehlíženou samozřejmostí každodenního jídelníčku, jak je tomu dnes. Zaslouží si aspoň část úcty, již mu prokazovali naši prarodiče, kteří říkávali: "Žijme tak, aby bolo chleba i neba."

podle knih J. Staňka: Ukrojte si u nás a J. Štiky: Lidová strava na Valašsku připravila Hanka Okurková