Vyhořelé palivo do Gorlebenu?

Mezisklad jaderných odpadů Gorleben v Dolním Sasku je i místem se silným protijaderným hnutím, které aktivně vystupuje proti jaderné energetice téměř 20 let.

Koncem 70. let byla v Gorlebenu plánována výstavba přepracovacího závodu, zařízení na zpracování radioaktivních odpadů, meziskladu i úložiště jaderných odpadů. Díky rozsáhlému hnutí, které proti těmto záměrům vzniklo, se podařilo již počátkem 80.let zabránit přepracovacímu závodu (byl přesunut do Wackersdorfu, a nakonec v červnu 1989 zrušen ještě před zahájením provozu).

Výstavba zařízení na zpracování odpadů je dokončena z 80% a v červnu bylo vydáno povolení k montáži technologických částí. Přesto však stále ještě nemá licenci k nakládání s odpady. Mezisklad sice již má všechny formality vyřízeny, avšak v praxi ještě nebyl použit - opět díky silnému odporu obyvatel.

Jaderný průmysl se v červnu 1994 již popáté pokusil o přepravu radioaktivních odpadů do meziskladu. Vyhořelé palivo z JE Phillipsburg bylo uloženo v kontejnerech Castor. Skladování v těchto kontejnerech po dobu 40 let představuje první pokus na světě o suché uložení vyhořelého paliva na tak dlouhou dobu. 19. června byly kontejnery o délce 6 metrů naloženy do speciálních vagónů, avšak až do podzimu se vlak nepohnul z nákladiště.

Zásluhu na tom mělo občanské sdružení Bürgerinitiative (BI) z kraje Lüchow-Dannenberg i zemská vláda Dolního Saska, která odmítá souhlasit s nezbytností převozu a stále pochybuje o bezpečnosti meziskladu. Spolkový ministr životního prostředí Klaus Töpfer (po listopadových volbách již není ve funkci) však převoz odpadu podpořil.

Aby zdůvodnilo svůj nesouhlas, Ministerstvo životního prostředí Dolního Saska zveřejnilo podrobnosti o řadě problémů zjištěných během nakládání kontejneru Castor. Ačkoliv podle výrobce kontejnery zaručují spolehlivou a hermetickou izolaci vyhořelého paliva (mají dokonce vydržet pád z výšky 9 metrů či stát uprostřed požáru), skutečnost je značně odlišná:

Ministr životního prostředí Bádenska-Würtemburska, který má v kompetenci dohled nad JE Phillipsburg, požaduje urychlené vyložení kontejnerů z vlaku, protože "dlouhodobé skladování vyhořelého paliva ve vlacích není povoleno".

V okolí Gorlebenu mezitím znovu ožily aktivity BI, která organizuje velké demonstrace a akce. Přes 3000 lidí podepsalo veřejné prohlášení o tom, že jsou ochotni proti přepravě paliva bojovat i formou nenásilných přímých akcí. Před vjezdem do meziskladu vyrostla srubová vesnička se symbolickým jménem Castornix. Příjezdové cesty byly pomalovány, dopravní značky zmizely a povrch vozovek narušen mnoha dírami.

Přesto Töpfer vydal pokyn ministryni Dolního Saska Monice Griefahnové, aby vydala potřebná povolení k převozu. Ta mu po 14 dnech zákonné lhůty vyhověla a 9. listopadu povolení vydala. Ačkoliv je proti převozu veden stále neuzavřený soudní spor, předpokládá se, že se jej vláda za vydatné asistence policie pokusí uskutečnit.

Aktivisté proto začátkem listopadu vyvolali novou vlnu akcí, během nichž například zablokovali všechny velké komunikace vedoucí městem Lüchow-Dannenberg. Vznikla pohotovostní síť, na níž je svými telefony napojeno přes 1000 obyvatel. To umožní rychlou mobilizaci odpůrců a prakticky okamžité zahájení přímých akcí v případě potřeby. V den zahájení transportu jsou též připraveny mnohé malé skupinky podél celé trati, které budou protestovat a pokusí se vlak zastavit.

Německé protijaderné hnutí se totiž právem obává, že jakmile bude v meziskladu Gorleben umístěn první kontejner, bude jej následovat mnoho dalších z celého Německa.




Ekologické aspekty těžby a zpracování uranových rud

V běžně dostupných materiálech snášejících klady jaderné energetiky není nikdy opomenuto zdůraznění zdánlivého faktu, že jaderná energetika je zdrojem elektřiny naprosto čistým. Nepolemizujme nyní s tvrzením o čistotě či nečistotě normálního provozu jaderné elektrárny, ale podívejme se na to, co je základním předpokladem jejího provozu a její součástí, kterou si dovedou odmyslet jen jaderní osvětáři - na těžbu a zpracování uranových rud.

Uran se vyskytuje v rudách, které ho obsahují jen několik málo procent nebo desetin procenta. Uranové rudy obsahují kromě uranu samotného i jiné radioaktivní látky. Uranové minerály jsou buď samy sloučeninami těžkých kovů a uranu, nebo sloučeniny těžkých kovů provázejí. Z důvodu nízkého obsahu uranu v rudě musí být na vlastní těžbu napojeno nákladné zpracování za účelem jeho koncentrování.

Typické pro provozy těžby a zpracování uranu jsou velké haldy odvalů, hlušiny a kalu po chemickém zpracování, v nichž se nacházejí radioaktivní doprovodné látky uranu, jakož i jeho nevytěžené zbytky. Celkem v těchto haldách zůstává asi 85% původního množství radioaktivity - tedy jen 15% je později využito pro výrobu elektrické energie.

Ekologické, bezpečnostní a rizikové aspekty získávání uranu lze principiálně rozdělit do tří oblastí:

a do oblastí:

Uranová ruda se zpravidla těží hornickým způsobem. Tento způsob má za následek zančná množství odvalů. Ty se skládají z horniny, která jako krycí vrstva nebo mezivrstva obsahuje příliš málo uranu, než aby stálo za to ji zpracovat. Hornina ovšem přesto obsahuje tolik uranu a jeho radioaktivních produktů rozpadu, že může znamenat ohrožení životního prostředí. Pro zaměstnance takováho provozu následují významné dávky záření, způsobené vdechnutím vzduchu s radonem, areosoly a prachem.

Úpravny uranové rudy (v jižních Čechách MAPE Mydlovary) produkují chemickou sloučeninu obsahující uran (tzv. "žlutý koláč"). Tomu předchází několikastupňová chemická přeměna uranu. Před chemickým zpracováním se musí uranová ruda nejdříve rozdrobit. To se děje v drtičích a mlýnech. Také tento proces produkuje samozřejmě odpady. V pevných odpadech se nachází převážně výchozí materiál, protože obsah uranu činí jen několik desetin procenta nebo procent. Odpad se ukládá na haldy nebo do kalojemů - obsahuje radioaktivní látky a těžké kovy. Vedle pevných odpadů se produkuje nikoli zanedbatelné množství odpadních vod. Množství těchto odpadů se sohledem na technologii dá redukovat jen stěží. Z hald a kalojemů se mohou radioaktivní látky dostat do životního prostředí třemi způsoby:

Uvolněný prach odpovídá svým složením materiálu haldy nebo kalojemu, a obsahuje tedy jak těžké kovy, tak radioaktivní látky. Izotopy radonu, popř. jeho předchůdců v rozpadové řadě jsou v materiálu z hald z důvodu obsahu uranu, popř. výrobního procesu obsaženy vždy. Radon se uvolňuje v závislosti na vzdálenosti materiálu od povrchu haldy nebo kalojemu a na průchodnosti jejího materiálu pro tento plyn. Při těchto úvahách je třeba vzít v potaz, že i rozpadové produkty radonu jsou radioaktivní a působí pak jako jemné aerosoly.

Rozpuštěné radioaktivní látky se mohou z haldy či kalojemu uvolnit prosakující srážkovou, resp. nadrženou vodou. Radioaktivní škodliviny se totiž vyskytují v haldách a kalojemech jen ve více či méně rozpustné formě, nikoliv však v absolutně nerozpustné formě.

Je tedy zřejmé, že jak konec jaderného palivového cyklu (radioaktivní odpady, vyhořelé palivo), tak ani jeho počátek není záležitost nikterak čistá a bohatě vykompenzuje "čistotu" provozu jaderné elektrárny. Hovořit o čistotě jaderné energetiky může tedy jen řečník založený poněkud demagogicky. Zvláštní kapitolou je potom těžba uranu pomocí kyseliny sírové, která sew vhání do vrtů, aby rozpustila horninu s obsahem uranu. V dole Hamr u Stráže pod Ralskem byly za více než 20 let těžby vtlačeny do podloží téměř 4 miliony litrů 3-5% kyseliny. Lokalita se nachází v blízkosti České křídové tabule s nejvýznamějšími zásobami kvalitní pitné vody. Šiření kyseliny mimo těžební oblast zatím brání tlakové vodní bariéry. Jejich provoz stojí ročně cca 500 miliónů korun. Náklady na konečnou sanaci území se odhadují na desítky miliard korun. Dosud však není představa o způsobu jejího provedení.




Zvýšení limitu tritia v pitné vodě (Kanada)

Ministr životního prostředí státu Ontário v Kanadě Bud Wildman podlehl nátlaku jaderného průmyslu a stanovil povolené množství radioaktivního tritia v pitné vodě na 7000 Bq/litr. Zcela přitom opomenul názor svého vlastního poradního výboru.

Poradní výbor pro ekologické standardy (ACES) přitom v květnu 1994 jednoznačně doporučil stanovit tuto normu na 100 Bq/litr s tím, že během dalších 5 let by se měla dále snížit až na 20 Bq/litr.

V České republice činí norma 700 Bq/litr pro pitnou a 7000 Bq/litr pro užitkovou vodu.




Problémy s vyhořelým palivem (USA)

Problémy s vyhořelým palivem se vyhrocují i ve Spojených státech. Koalice elektrárenských společností a dohlížejících orgánů z jednotlivých států podala žalobu proti federálnímu ministerstvu energetiky za nesplnění závazku odebrání vyhořelého paliva.

Podle zákona o radioaktivních odpadech (Nuclear Waste Policy Act) z roku 1982 mělo ministerstvo začít odebírat vyhořelé palivo z jaderných elektráren již v roce 1988. Federální úřady se však nyní odvolávají na to, že stále neexistuje žádný centrální mezisklad, kde by se odpady skladovaly.

Mnoho amerických elektrárenských společností vybudovalo své jaderné elektrárny bez dostatečných skladovacích prostor na vyhořelé palivo, protože počítaly s tím, že vláda je od nich v roce 1988 začne odebírat. Nyní stojí tváří v tvář skutečnosti, že za pár let nebudou mít kam své odpady umístit.

V nedohlednu je i konečné úložiště vysoce radioaktivních odpadů, které má být vybudováno v masivu Yucca Mountain ve státě Nevada - ačkoliv původně mělo být v provozu již roku 1985, podle nynějších oficiálních odhadů bude dokončeno nejdříve v roce 2010.

Podle zmíněného zákona z roku 1982 a jeho dodatků schválených v roce 1987 by se stát Nevada měl vzdát svého práva veta ohledně umístění úložiště výměnou za finanční podporu federální vlády. Nevadská vláda se ale svého práva stále odmítá zříci.




Vládní záruky nejdéle na 3 roky?

Obcím, které byly vybrány jako vhodné pro vybudování centrálního meziskladu vyhořelého jaderného paliva, taková budoucnost pochopitelně příjemná není. Většina z nich se jednoznačně proti takovému projektu postavila. Některé však již začaly počítat: Kolik že nám to ČEZ slíbil přispět do obecní kasy? A stojí za tím i vláda, která - když něco slíbí - jistě to dodrží.

Nuže, aby nesplakaly nad výdělkem. Zní sice lákavě, co všechno nyní ČEZ slibuje, jenže - všeho do času. Jeho "odměna" dané obci není zakotvena v žádném zákoně. A tak se může snadno stát (a z hlediska tržního jedině správně), že to dopadne podobně jako v Dukovanech: ČEZ tam obcím rozdával miliony v době, kdy se o meziskladu rozhodovalo; avšak jakmile měl již všechny potřebné papíry pohromadě, kohoutky se přivřely a zdroj peněz se náhle ztenčil (nejvíce pro ty, kdo během rozhodování požadovali nejvíce bezpečnostních záruk - obci Dukovany). A záruky vlády? I v Dukovanech, aby byl návrh meziskladu průchodný, vláda občanům slíbila, že v něm bude umístěno maximálně 600 tun vyhořelého paliva a že po vybudování centrálního meziskladu se všechen odpad odveze jinam. Své závazky dokonce strvdila vládním usnesením. Dnes, za necelé tři roky, jiná vláda odmítá toto usnesení respektovat a otevřeně uvažuje o několikanásobném rozšíření dukovanského meziskladu...

Můžeme se pak ještě vůbec spoléhat na vládní záruky? Obávám se, že ne, a vůbec ne již u problému vyhořelého jaderného paliva. Vždyť mezisklad má mít životnost 50 let - za tu dobu se u nás může vystřádat více než deset různých vlád. Proč by měla třetí, čtvrtá, nebo dokonce osmá vláda naplňovat závazky té první? Nezáleží příliš na tom, zda se závazky týkaly finančních kompenzací obcím nebo toho, že po 50 letech se odpad odveze někam jinam - nejsnadnější a nejlevnější je vše zapřít a nechat odpady tam, kde jsou. Pochopitelně, bez dalších finančních kompenzací. Tento poměrně pravděpodobný konec by měli pečlivě zvážit všichni, kdo již začali počítat se spoustou peněz za to, že "dočasně" ponesou neblahou štafetu vysoce radioaktivních odpadů. Neboť víme, jak to u nás s "dočasností" chodí.
(jbv)




zpět na obsah