Do života našich předků významně zasahovaly různé církevní příkazy a z nich nejvýznamněji půsty. Zachovávaly se přísně, ve většině domácností nejedli po celou dobu jejich trvání masité pokrmy, ba ani pokrmy na sádle připravované. "V postní čas, který středou Popeleční počínal, přestaly veškeré veřejné zábavy a radovánky. Po klekání modlili se ve všech domech růženec. Ženské pak večer přadly doma, zpívajíce postní písně, světskou nějakou píseň zazpívati pokládali za hřích."

Velikonoční půst začínal na Popeleční středu (letos 1. 3.) a trval 40 dní na památku toho, jak Ježíš dlel na poušti. Přísný půst se zachovával také před vánocemi v adventě, o vigíliích a o Suchých dnech, které se jmenují podle toho, že se jedl jen suchý chléb a něco ovoce. Tyto dny byly rozděleny na čtyři roční doby, světily se počátkem každého čtvrtletí.

Dále se dodržovaly pravidelné posty každou středu i pátek, později také o sobotách.
"Velikonoční půst sa držél najvěc ve středu, v pátek a v sobotu, nekeří ani po celý půst s robů nespali. Matůšój dědáček si zakúřili na fašank (masopust) poslední cigaretu a na novo si zabáňali až po glorija na Bílú sobotu. Ani sa nepilo. Nekerý sa potem na Velkú noc zryl jak prasa."

Do životosprávy nejvíce zasahovaly posty dlouhodobé, znamenaly totiž daleko větší změnu než posty jednodenní. Půst zdrženlivosti od masa neměl na venkově velký význam, protože bylo maso i na všedním stole výjimkou. Změna se týkala hlavně omastku.
"O Popeleční středě, Zeleném čtvrtku, Velkém pátku, Bílé sobotě a v sobotu před Svatodušními svátky se snažil lid vůbec nemastiti. Posty bývaly tak přísné, že se i nádobí vyneslo na hůru a užívalo se nádobí, na něž živočišné omastky nikdy nekáply. Vařilo se v hliněných nádobách a kovové lžíce se vyměňovaly za dřevěné."

Mastilo se hlavně olejem konopným, který však páchl. Málo bývalo oleje lněného, makového, ze švestkových pecek i bukvic. A jak býval typickým postním omastkem rostlinný olej, tak byl typickým postním jídlem hrách, hlavně z něj připravená pučálka nebo pálenec. Byl to hrách předem ve vlhku naklíčený a potom na omastku rychle opražený, slaný nebo sladký. Druhá postní velikonoční neděle se nazývala také pražná, protože se připravovala pražma - pražená obilná zrnka.

Jídalo se hodně polévek a z nich nejvíce kyselice v postní úpravě, časté byly i kaše - pohanková kaše vařená ve vodě nebo pšeničná krupice a jiná moučná jídla - nudle, tašky a noky.
"Po celej půst jsme mívali ráno syrový kyselí zelí a kousek chleba, večer vařený zelí a kousek chleba. Někdy večer jsme mívali čučku a někdy nám navařili hrušek a sušených jablek. V nedělu to byly polívka a koláče, v poledne malý dolečky čerstvý a večer to byly hrubý dolky vod soboty."

Postní jídelní lístek znamenal značnou a také prospěšnou změnu, neboť uváděl na stůl neobvyklé a přitom zdravé pokrmy, jako jsou syrové kyselé zelí, luštěniny a opomíjená zelenina. Tato změna byla tím vítanější, že přicházela po dlouhé zimní době, kdy tělo nejvíce pociťovalo vady jednotvárné zimní stravy a kdy se na ně začaly klást zvýšené požadavky.

Touha po čerstvé zeleni se objevuje i v obřadních jídlech a zvyklostech tzv. pašijového týdne (letos od 10. 4. do 16. 4.). Tak na Zelený čtvrtek se má snísti něco zeleného, aby nebolelo v krku. Vařila se třeba první polévka z jarních bylin - libečku, opence, řebříčku, fialkového a jahodového listí.

Čas velikonoční vyvrcholil největším půstem v roce na Velký pátek, který byl součástí velkého pokání za celý rok. "Na ten deň každé, e ten névečí spoščenec, keré celé rok nende do kostela, de do kostela libat křížek." Pokud se ten den vůbec vařilo pak jen jednou denně, a to polévka s chlebem nebo brambory s mlékem. "Na Velkej pátek se nemá chleba píct ani ohňa rozdělávat ani zem orat, že když Syn Boží zemřél, že se nemé zemijó hébat, že má všecko bejt klidný. Že i každej červík je smutnej, že má i člověk do kostela jít."

Na Bílou sobotu se připravovala zapékaná "hlavička" (nadívání, babička, baba, svítek...). Nešetřilo se do ní ani masa a slaniny, ani vajec ani bylinek (kopřiva a openec). Hlavičky se napeklo třeba několik pekáčů a jedla se potom studená celé svátky. Dalším starodávným pokrmem je ušelo. Tímto jménem se označovaly různé značně výživné pokrmy chránící před uřknutím, tedy před nemocí. Obsahoval mnoho vajec, masa (zvláště uzeného), tuku a zelených bylin.

Také pečivo plnilo o těchto svátcích svoji obřadnou úlohu. Na Květnou neděli se pekly z kynutého těsta "ptáčky". Pramének těsta se svázal v uzlík, kratší konec se stlačil na hlavičku a ozdobil rozinkou místo oka, delší konec se narýhoval na ocas. Na Zelený čtvrtek se z lepšího kynutého těsta pekly jidáše. Měly podobu plochého vdolku, který se před upečením nahoře popíchal vidličkou. Jinde měly tvar spletených provazů a jinde zas vypadaly jako stočené podlouhlé spirály. Měly totiž připomínat provaz, na němž se zrádný Jidáš oběsil. Podle staré pověry se kapaly medem, pak chránily před jedovatým štípnutím. Z podobného těsta jak vánočka se pekl mazanec. Měl tvar bochníku naříznutého do kříže, aby připomínal ukřižování. Na Boží hod se ráno nesly do kostela posvětit pokrmy. Kromě mazance a vajec se dávalo světit i maso, především pečený beránek, který rovněž patří k prastarým obřadním pokrmům. Skrojek z beránka se uschoval, neboť se věřilo, že otevírá zemské poklady.

Nejvýznamnějším jídlem velikonočním vždy byla a dosud jsou vejce, neboť jako zárodek života nejvýmluvněji hlásají vzkříšení celé přírody. Žlutily se jimi mazance, mazaly koláče a děvčata jimi hojně obdarovávaly své milé chlapce. Skoro všude totiž na Velikonoční pondělí chlapci vyhání z děvčat lenost, ať již mrskáním nebo poléváním vodou. Za tuto pozornost bývali odměňováni vejci, která byla doma barvena, ať již cibulí na žluto, mladým žitem na zeleno, nejčastěji na červeno starodávnými "třískami", nebo papírem z cikorky, který ovšem staří pamětníci jako hříšnou novotu přísně zatracovali. Velikonoce se tedy slavily především ve znamení vajec, k nim jako další jídlo z dob křesťanských přistupoval ještě beránek a pak tradiční pečivo, jidáše a mazance. Cenným přínosem bylo i to, že se v tuhle dobu objevovala poprvé na stole, ať v podobě jarní polévky, hlavičky, sekanice nebo jakéhokoliv ušela, také čerstvá jarní zeleň.

Zpracováno podle knih m. Úlehlové-Tilschové: Česká strava lidová a Jaroslava Štiky: Lidová strava na Valašsku.
Připravila: Hana Okurková

Dlouhé večery a pobyty mimo město nám poskytují nejednu příležitost vzhlédnout k temné noční obloze. Když není zataženo a nesvítí příliš měsíc, uvidíme nebe poseté hvězdami.

Našim předkům žijícím v časech, kdy krajina byla jen řídce osídlena, se takový pohled naskytl mnohem častěji. Na rozdíl od většiny z nás se ale v záplavě hvězd dokázali orientovat. Obloha v těch dobách byla totiž často jedinou pomůckou, se kterou mohli určit roční dobu a odhadnout vhodný čas pro zemědělské práce - postavení hvězd na obloze sloužilo jako kalendář, bez kterého šlo jen těžko poznat, kdy začít s přípravou půdy, se setím nebo za jak dlouho lze očekávat sklizeň. Obchodníci a cestovatelé zase podle oblohy určovali světové strany nebo přesný čas a mořeplavci i svoji polohu uprostřed nedohledných vod.

Aby si hvězdy lépe zapamatovali, rozdělili si je lidé do různých souhvězdí. A protože pohled na oblohu byl vždy tajemný, nacházeli na ní obvykle své bohy a výjevy ze starých mýtů.

Každá kultura si proto vytvořila svá vlastní souhvězdí. Hvězdné obrazce, které na obloze rozeznává prérijní Indián, jsou tedy zcela jiné než ty, které popisovali čínští astronomové nebo třeba egyptští hvězdopravci.

Evropská kultura rozdělila oblohu do 48 souhvězdí. Jejich seznam pochází z katalogu řeckého astronoma Ptolemaia (r. 137). Je však třeba poznamenat, že tento katalog je jen kopií starších listin, a tak jejich původ leží nejspíš až někde v Mezopotámii před 7000 lety. Proto se k některým souhvězdím váže i několik různých pověstí. Dochovaný a ucelený popis však známe až z Řecka, při toulání noční oblohou se tedy přidržíme řeckých bájí.

Ze souhvězdí, která můžeme v březnu vidět, se dnes zmíníme o Oriónu. Večer po setmění se nachází na jihozápadě, a jeho osm hlavních hvězd ve tvaru motýlích křídel (viz obr.) můžeme jen těžko přehlédnout. Každá z nich proto již kdysi dostala své jméno. Při troše fantazie si jednotlivé hvězdy dokážeme spojit tak, že rozeznáme tělo lovce, který v jedné ruce drží štít a ve druhé meč.

Jméno Orión pochází zřejmě z dob ještě dávno před vznikem Řecké říše; toto jasné souhvězdí bylo pojmenováno už v Mezopotámii jako Uru-anna, což znamená "světlo oblohy". Později se jméno ustálilo na dnešní podobě - Orión.

Podle řecké báje byl Orión synem Poseidóna, vládce vod, a lovkyně z družiny bohyně lovu Artemidy. Když vyrostl, stal se z něj statný a pyšný lovec. Jednou svým chvástáním urazil bohyni Héru, která na něj za trest poslala štíra, aby jej zabil. To se mu podařilo, ale na přímluvu Artemis byl Orión přenesen na oblohu i se svým psem Lailapsem. Toho můžeme též najít na obloze, a sice jako souhvězdí Velkého psa.

Národní park Šumava byl založen 20. března 1991 na ploše 69 024 hektarů. Snahy o ochranu tohoto území jsou však mnohem staršího data, již v roce 1355 navrhuje Karel IV. chránit pomezní hvozd na česko-německých hranicích. Návrh na zřízení národního parku byl poprvé přednesen v roce 1911. Až v roce 1963 se však podařilo vyhlásit chráněnou krajinnou oblast Šumava, která nyní tvoří ochranné pásmo národního parku. Jeho správa sídlí na zámku ve Vimperku.

Národní park se rozkládá na území okresů Klatovy, Prachatice a Český Krumlov. Ochrana je rozdělena do tří zón. V nejpřísnější 1. zóně je omezeno hospodaření i pohyb návštěvníků.

Již od svého založení se Národní park potýkal s množstvím problémů. Nepodařilo se prosadit připojení unikátních území Boubínu a Královského hvozdu k Národnímu parku. Od počátku byl vyvíjen protitlak ze strany těžařů dřeva. Jejich odpor se při vyhlašování podařilo částečně překonat jen díky příznivé politické situaci.

První ředitel (ing. Kec) byl kompromisní a nedůraznou osobou. Velký vliv měl však jeho náměstek ing. Krejčí. Právo hospodařit náleželo v té době Lesům České republiky, které se ho nehodlaly vzdát. Spor s nimi skončil na podzim roku 1993 v převedení práva hospodařit na Správu Národního parku (včetně lidí a techniky, kterou Lesy nestačily včas uklidit na jiná pracoviště). Spor dvou organizací se tak přemístil pod jednu střechu, kde těžaři získali hlavní slovo. Začal bojkot parku ze strany dřevařského průmyslu a obchodníků se dřevem. Dřevo nikdo od parku nekupoval a muselo se s obtížemi prodávat pod cenou. Přitom dotace od Ministerstva životního prostředí jsou minimální, pokyn z MŽP zní vydělejte si sami - tedy kácejte (z celkového rozpočtu 130 miliónů korun činila dotace od MŽP na rok 1994 pouze 15 miliónů). V průběhu celého roku 93 probíhala kampaň v médiích proti zastáncům původní koncepce řízení NP. Záminkou se staly kůrovcové "kalamity", prezentované jako nebezpečí, že "kůrovec sežere celou Šumavu". V určitých oblastech se totiž začala zkoušet Kaňákova evoluční teorie lesa, tj. nezasahovat vůbec do přírodních procesů a nechat les, aby se obnovil samovolně, a to i cestou zhroucení nepřirozených (nepůvodních) ekosystémů. Je samozřejmé (a tvrdí to i ing. Kaňák), že tato radikální metoda nelze použít paušálně všude.

Druhý ředitel, ing. Filip, byl dosazen MŽP místo ing. Kece, který i přes umírněné postoje a nerozhodnost byl pro těžaře nepřijatelný. Ing. Filip však situaci nezvládl. Největší vliv měl měl jeho ekonomický náměstek ing. Havlík, který však ochraně přírody ani lesům nerozuměl. Na Správě ve Vimperku začaly probíhat podivné transakce (nadhodnocená oprava zámku, nákup kancelářské techniky, nových automobilů, apod.). Nefunkční aparát Správy nechával těžbě volnou ruku.

Třetí ředitel, ing. Žlábek, je konečně rázný člověk. Je to bývalý zaměstnanec Lesoprojektu a později Minsterstva životního prostředí. Před jmenováním do funkce však byl proti převedení pravomoci hospodařit v lesích pod Národní park. Propustil ing. Havlíka, snaží se také najít méně nákladné místo pro sídlo Správy. Sleduje stejnou linii jako vedení předchozí, má však k těmto lidem odstup. Evoluční teorii lesa zavrhuje, nedokáže překročit názorové spektrum servírované lesnickými fakultami. Zřejmě více otevře park veřejnosti a podnikatelským aktivitám obcí.

V souvislosti s Národním parkem Šumava (NPŠ) se často hovoří o kůrovci. Tento problém je zástěrkou pro prosazení těžby. Těží se napadené stromy, aby se kůrovec nerozšířil. Přitom vznikají holiny, vedlejší zdravé stromy se více osvítí dopadajícím světlem, dojde k teplotnímu šoku, který se přidá k dalším oslabujícím faktorům jako jsou imise, sucho, nepřizpůsobenost nepůvodních ekotypů smrku atd. Příliš oslabený strom napadá opět kůrovec a celý proces se opakuje, holiny se stále rozšiřují další těžbou. Odkryté porostní stěny také často poláme vítr.

Vzhledem k absenci lesního mikroklimatu a k drsným horským podmínkám se obrovské holiny stávají nezalesnitelnými. Kůrovec ve skutečnosti není škůdce, ale funguje v přirozeném ekosystému jako zdravotní policie - napadá jen oslabené stromy. V sousedním Národním parku Bavorský les kůrovcové stromy netěží, nechávají les, aby si poradil sám. Po počátečním přemnožení kůrovce nyní dochází k samovolnému útlumu, což v praxi potvrzuje teorii, že v oblastech přirozeného rozšíření smrku - tedy v nadmořské výšce nad 1200 metrů n.m. - je lepší netěžit. V NP Šumava prosazoval tuto teorii ing. Karel Kaňák a ing. František Krejčí. Současný ředitel ing. Žlábek potírá byť i jen propagaci těchto názorů. Přesto se však zdá, že jeho práce na Správě šumavským lesům spíše prospěje, v což doufají nejen obyvatelé regionu, ale i všichni příznivci Národního parku Šumava.

Martin Bláha strážce NP