V prosinci 1994 přijal brazilský parlament vládní návrh pokračovat po sedmiletém přerušení ve výstavbě JE Angra-2.
Bude-li dokončena, překoná tato elektrárna dva světové rekordy: stane se nejdražší jadernou elektrárnou s nejdelší dobou výstavby.

Ačkoliv její výstavba začala již roku 1976 ve spolupráci s Německem, nebude dokončena dřív než roku 1998. Reaktor o výkonu 1300 MW stál Brazílii doposud 4,7 miliardy dolarů, přičemž potřebné investice na jeho dokončení jsou odhadnuty na dalších 1,3 miliardy dolarů.

Očekává se, že cena vyrobené elektřiny v JE Angra-2 bude zhruba trojnásobná oproti elektřině z vodních elektráren o stejné kapacitě, které by bylo možno za tytéž peníze vystavět. Brazílie doposud na základě smlouvy o spolupráci na jaderné energetice zaplatila Německu téměř 7 miliard dolarů (z toho 2,3 miliardy ve formě úroků).

Brazilská vláda rovněž oznámila, znovu spustí jediný funkční reaktor Angra-1. Ten vybudovaly Spojené státy, a byl posledních 20 měsíců mimo provoz kvůli závadám v bezpečnostním systému.

Sdružení bezjaderných obcí (Nuclear Free Authorities) ve Velké Británii předalo své vládě studii, kde dokazují, že její příspěvky a dotace věnované rozvoji a privatizaci jaderné energetiky porušují zákony o konkurenci v Evropské unii.

Analýzou hospodaření společnosti Nuclear Electric nalezla studie jedenáct forem dotací a podpor pro výstavbu jaderných elektráren a čtyři formy podpor používaných při privatizaci elektrárenského průmyslu.

Všech 15 způsobů státních dotací představuje podle odhadů hodnotu 1 až 4 miliardy liber, a jsou v rozporu s článkem 92 zákona o Evropské unii, který zakazuje: "... všechny formy podpor věnovaných členským státem nebo jeho zdroji, které zvýhodněním jednoho účastníka trhu zasahují nebo mohou zasáhnout konkurenci".

Sdružení obcí upozorňuje na skutečnost, že pravidla Evropské komise se zpřísnila od roku 1990, kdy ještě povolila dotaci společnosti Nuclear Electric ve výši 9 miliard liber a snížení jejího daňového zatížení o 10% do roku 1998. V roce 1992 totiž Evropská komise zrušila své dřívější ustanovení, kterým umožňovala podporovat 20% výroby domácí energetiky členských států.

Zmíněné formy podpor pro výstavbu nových reaktorů jsou tyto:

1. Poskytnutí záruk věřitelům během výstavby reaktoru Sizewell C formou zastavení části zisků z provozu reaktoru Sizewell B.
2. Poskytnutí vládních garancí krytím rizik spojených s výstavbou a provozem reaktoru Sizewell C. Tyto garance mohou být poskytnuty společnostem Nuclear Electric, jejím podílníkům a držitelům jejích akcií, firmě zopovídající za dodávku reaktoru, investorům nebo stavebním firmám.
3. Další garance věřitelům poskytované formou dlouhodobých úlev při cenách za dodávky elektřiny.
4. Zajištění odběru elektřiny z jaderných elektráren stanovením povinného podílu dlouhodobých dodávek pocházejícího z nefosilních zdrojů.
5. Umožněním dalších úlev a slev při dlouhodobých nákupech elektřiny z jaderných elektráren, které by nebylo možné na normálním trhu zajistit.
6. Zajištění části zisků podle bodu 1. (zisk z provozu reaktoru Sizewell B) i z provozu reaktoru Sizewell C po jeho dokončení.
7. Další dotace zisků.
8. Poskytnutí kapitálové půjčky.
9. Poskytnutím státních záruk a pojištění různých rizik, bez nějž by nebylo přijatelné pomýšlet na privatizaci jaderných elektráren. Záruky se týkají úniků radioaktivity při běžném provozu, licenčního řízení a případných dalších nákladů nepředvídaných projektem, které mohou být způsobeny skluzy ve výstavbě, novými technickými požadavky neznámými v době zadání projektu, nebo silnému hnutí opozice proti elektrárně. Mezi státními zárukami se počítá i s havárií typu Černobyl nebo i změnou vlády.
10. Převzetí ručení za následky havárie státem.
11. Převzetí zodpovědnosti za likvidaci reaktoru a jaderných odpadů státem.

Další podpory poskytované jaderným elektrárnám zaručují, že významná rizika a zodpovědnosti zůstanou i při privatizaci v působnosti veřejného sektoru. To se vztahuje zejména na manipulaci s vyhořelým jaderným palivem, likvidaci elektrárny po ukončení její životnosti a uložení radioaktivních odpadů. Veřejný sektor tak stále:

1. zůstane vlastníkem jaderných elektráren typu Magnox, které jsou již odstaveny.
2. převezme zpět do vlastnictví elektrárny typu Magnox poté, co z nich bude po jejich odstavení odvezeno jaderné palivo
3. bude v poslední instanci ručit za "definovaná" rizika
4. převezme zodpovědnost společnosti BNFL (British Nuclear Fuels Limited) za přepracování paliva, jehož budoucnost je nejistá zejména proto, že stále nebyly podepsány předpokládané kontrakty na přepracování ve výši 13 miliard liber.

Zdroj: GreenNet "GN.NUCLEAR", 29. září 1994
Kontakt: Jamie Wooley, tel: +44-742-735920 (práce) nebo 554279 (domů)

Interní zpráva firmy AEA Technology, která provozuje závod na přepracování vyhořelého paliva v Dounreay (Velká Británie), dokládá rizika kontaminace, které továrna způsobuje. Podle dokumentu bylo od roku 1979 na plážích v okolí Dounreay nalezeno 136 vysoce radioaktivních kovových částic. Od roku 1984, kdy bylo zahájeno šetření ohledně jejich původu, se společnosti AEA nepodařilo přesný zdroj identifikovat.

Od roku 1984 bylo nalezeno v průměru přes deset takových částic ročně. V roce 1993 jich bylo 12 a do podzimu 1994 dalších šest.

Částice o rozměrech 1 až 3 mm jsou složeny především z radioaktivních izotopů césia-137 a kobaltu-60. Předpokládá se, že pocházejí z přepracování vyhořelého paliva výzkumných reaktorů.

Po zveřejnění dosud utajovaných dokumentů ředitel továrny John Baxter popřel, že by hrozilo jakékoliv riziko pro životní prostředí. Sama zpráva však uvádí, že "radiační dávka pocházející z částic podstatně přesahuje přirozené pozadí, a u některých z nich dosahuje až 50 mSv za hodinu..." Dodejme, že mezinárodně doporučený limit pro ozáření obyvatelstva je 1 mSv za celý rok!

Za možné zdroje kontaminace považuje zpráva tři havárie, ke kterým zde v minulosti došlo. Zpráva zároveň ale připouští, že ani toto vysvětlení nemusí být pravdivé. Kdyby totiž došlo k jednorázovému úniku v minulých letech, počet nalezených částic by se měl rok od roku snižovat. Ve skutečnosti však neklesá, a je proto třeba uvažovat i o jiném zdroji znečištění, který kontaminuje okolí a který je důsledkem běžného provozu továrny.

Japonské ministerstvo práce rozhodlo, že smrt Shimashiho Noboyuki - pracovníka JE Kamaoka - byla způsobena radioaktivním zářením, se kterým přišel do styku v zaměstnání. Jeho pozůstalým tím byla přiznána také finanční kompenzace. Shimashi Noboyuki zemřel v říjnu 1991 ve věku 29 let na chronickou leukémii, když předtím pracoval 9 let v jaderné elektrárně společnosti Chubu. Bylo zjištěno, že kumulativní dávka, kterou Shimashi během své práce v elektrárně obdržel, byla 50,6 mSv.

Je to v Japonsku již třetí případ rakoviny, který byl oficiálně přisouzen důsledkům zaměstnání v jaderné elektrárně.

Zdroj: Dr. Yuko Fujita, Dept. of Physics, Keio University, Hiyoshi 4-1-1, Kohoku-ku, Yokohama 233, Japonsko, fax: +81-45-5622279 [in: WISE NC 417, p. 1, září 1994, Amsterdam]

Během konzultací s veřejností nabídla společnost Nuclear Electric tři možnosti likvidace své vysloužené jaderné elektrárny Trawsfynydd v Severním Walesu.

První variantou je zešrotování elektrárny během příštích 18 let a navrácení lokality do stavu tzv. "zelené louky". To by si vyžádalo minimálně 500 milionů liber.

Druhou variantou je výstavba betonového sarkofágu kolem reaktoru a jeho likvidace teprve po 135 letech, kdy se sníží intenzita radiace. Tato možnost by společnost stála pouze 60 milionů, a je proto v dokumentaci považována za nejlepší.

Třetí možností je pak vytvoření výsypky lomového kamene kolem reaktoru, která by jej zcela pohřbila. Takto vytvořená halda by byla poté, v roce 2032, zarovnána s okolím. Náklady by přitom činily 95 milionů liber.

Místní občanské aktivity, které se projednávání účastní, si stěžují především na to, že Nuclear Electric v dokumentaci jednostranně protěžuje druhou, a tedy nejlevnější variantu. Welšská protijaderná aliance (WANA) zaujala tento postoj: "Naše generace odpad vytvořila, naše generace by jej tedy měla i zlikvidovat... Mnohaleté odklady přenášejí rizika na příští generace."

Také vládní Poradní komise pro radioaktivní odpady (Rwmac) odmítá variantu odkladu připustit do doby, než Nuclear Electric prokáže, že již dnes existují bezpečné technologie a postupy k likvidaci elektrárny.

Zdroj: Safe Energy 101, str. 5, léto 1994, Edinburgh

V říjnu byly zveřejněny doposud utajené informace o nehodě ve španělském Centru jaderné energie (Madrid). Došlo k ní roku 1970, kdy z centra uniklo do řeky Manzanares 40 až 80 litrů vysoce radioaktivní kapaliny s obsahem stroncia-90, césia-137, rhutenia-106 a izotopů plutonia.

Následná měření zjistila na některých místech v okolí Maridu radioaktivní dávky milionkrát přesahující povolený roční limit. Poblíž Toleda, které leží 90 km po proudu, byly naměřeny dávky 10 000 krát vyšší. Zvýšená aktivita byla naměřena dokonce i v Lisabonu, kde se řeka vlévá do moře. Vláda tehdy rozhodla o přísnému utajení nehody, takže veřejnost nebyla nikdy varována.

Protože se voda z řeky používá k zavlažování polí, měsíc po havárii nalezl utajený průzkum 48 vysoce kontaminovaných míst na pozemcích kolem řeky. Vláda tehdy takto zasažené pozemky vykoupila, avšak zemědělci používali vodu z řeky i nadále.

Zdroj: El Paris (Španělsko), 24. říjen 1994 [in: WISE NC 421, 4. listopad 1994]

12. prosince 1994 oznámila americká elektrárenská společnost TVA (Tennessee Valley Authority), že zastavuje výstavbu svých tří reaktorů. Jedná tři ze čtyř posledních reaktorů, které jsou v celých Spojených státech stavěny: 2 bloky JE Bellefonte (Alabama) a druhý blok JE Watts Bar (Tennessee).

Deník International Herald Tribute k tomu poznamenává, že tato zpráva je "symbolickou smrtí současné jaderné energetiky v USA". Společnost TVA přitom měla v oblasti jaderné energetiky největší ambice - plánovala vybudování 17 reaktorů. Ve skutečnosti jich dokončila pět, z toho jsou v provozu jen tři. Důvody selhání jsou stejné jako u ostatních amerických jaderných elektráren: exkalace nákladů a nejistota, zda dokončené bloky dostanou povolení k provozu.

Tři reaktory, jejichž výstavbu společnost nyní ukončila, ji doposud stály 6,3 miliard dolarů. Podle odhadů by totiž jejich dokončení stálo navíc dalších 8,8 miliard. Takovou investici si již nyní zadlužená TVA nemohla prostě dovolit.

Pro doplnění jen poznamenejme, že společnost TVA patří federální vládě USA. Patří jí poslední rozestavěný reaktor v USA, Watts Bar-1. Není divu, že právě na něj se soustředil největší tlak opozice, což zároveň vyvolalo mimořádně tvrdá protiopatření. Podle těch, kdo proti reaktoru vystupují, se jedná o jeden z nejtvrdších střetů v historii amerického protijaderného hnutí. Konflikt má již i své mrtvé. Bývalá pracovnice TVA, která se rozhodla proti ní svědčit u soudu ohledně bezpečnostních závad elektrárny, byla krátce poté zastřelena dodnes neznámým vrahem...

Podle oficiálních statistik americké Komise pro jaderný dohled (NRC) dochází na jaderných elektrárnách během doby jejich životnosti ke 3 až 4 vážným požárům. Tyto požáry jsou velkým rizikem, protože mohou vést k havárii, při které dojde k roztavení aktivní zóny ať už přímo, nebo tím, že vyřadí z provozu ovládací zařízení. V případě některých reaktorů se právě požáry podílejí na celkovém riziku velké havárie až z 50%.

"Thermo-Lag" byl v USA použit jako ohnivzdorný materiál na 79 jaderných elektrárnách. Jeho použití vycházelo z požadavků NRC, která po téměř katastrofálním požáru JE Browns Ferry (1975) zpřísnila požadavky týkající se požární bezpečnosti. NRC doporučila Thermo-Lag jako materiál odpovídající kvality v prosinci 1981.

Opakované zkoušky však ukázaly, že Thermo-Lag v případě rozsáhlého ohně selhává a přestává chránit životně důležité elektrické kabely vedoucí od reaktoru do řídící místnosti. Potom se může například stát, že ani v případě nehody nebude možné reaktor zastavit. NRC požaduje, aby ohnivzdorná bariéra odolala požáru alespoň jednu hodinu, případně tři hodiny (není-li v elektrárně instalováno samočinné hasicí zařízení). Poslední testy ukázaly, že Thermo-Lag by selhal již za méně než polovinu vyžadovaného času.

Po vyšetřování těchto skutečností, které trvalo 18 měsíců, uznala NRC v červenci 1992 fakt, že Thermo-Lag nevyhovuje bezpečnostním požadavkům. Komise však přesto odmítla požadavky občanů, aby byl Thermo-Lag nahrazen lepším materiálem, a spokojila se s vyhláškou o povinných požárních hlídkách na jaderných elektrárnách. Ty mají kompenzovat nedostatečnou odolnost protipožárních izolací.

Následná vyšetřování, kterých se ujal Kongres, se zaměřila nejen na vlastnosti materiálu Thermo-Lag, ale i na jeho výrobce, firmu Thermal Science Inc. V dubnu 1994 přiznal prezident měřícího ústavu Industrial Testing Laboratories (ITL), že ústav sám neprováděl žádná měření, ani nekontroloval metodu testování od výrobce. Přesto od něj převzal údaje a oficiálně je potvrdil, čímž umožnil mj. jeho instalaci v jaderných elektrárnách. Dále se ukázalo, že firma Thermal Science měla k dispozici nevyplněné formuláře ITL i jeho hlavičkový papír, pomocí čehož zfalšovala údaje o pojištění a licencích svého výrobku. Kromě toho nevlastnil ústav ITL ani svou vlastní pec, ve které by mohl testy provádět.

Stejně znepokojující je ale i skutečnost, že NRC ustoupila ve svém oprávněném požadavku náhrady Thermo-Lagu jinou ohnivzdornou ochranou, a povolila jadernému průmyslu plošnou výjimku za svých požadavků. Za cenu zvýšeného ohrožení bezpečnosti a zdraví občanů tak umožnila provozovatelům elektráren ušetřit zhruba 500 milionů dolarů potřebných k výměně Thermo-Lagu.

Druhým problémem, který se zfalšováním dat o Thermo-Lagu souvisí, je riziko rychlejší degradace kabelů elektrického vedení. Uvedení chybných parametrů totiž umožnilo instalovat do šachet izolovaných Thermo-Lagem více kabelů a kabely o menším průřezu. Z toho plynoucí vyšší produkce tepla v kabelech urychluje jejich stárnutí a může ve svém důsledku způsobit jejich samovznícení. Také to je jeden z důvodů, proč se průmysl brání výměně Thermo-Lagu. Pokud by se zjistil předpokládaný negativní dopad na kvalitu elektrického vedení, musely by být vyměněny i kabely, což by stálo výrazně víc než pouhá výměna jejich ohnivzdorného obložení.

Trhliny v poklopech reaktorů, které jsou závažným problémem ohrožujícím bezpečnost elektráren, byly objeveny na mnoha západních reaktorech již před delší dobou.

Nyní však byla nalezena také trhlina ohrožující celou reaktorovou nádobu. V JE Würgassen (Severní Porýní-Westfálsko) totiž popraskala i struktura aktivní zóny a palivové mříže, přičemž celková délka trhlin je asi kolem 8 metrů. Jejich hloubka zatím nebyla zjištěna.

Společnost vlastnící elektrárnu, PreussenElektra, uvažuje o výměně vadných součástí reaktoru. Tato náročná operace bude první svého druhu na světě. Struktury aktivní zóny, které je třeba vyměnit, jsou totiž vysoké 6 metrů a průměr mají 4 metry. Podle odhadů odborníků PreussenElektra bude oprava trvat 18 měsíců a bude stát mezi 15 a 120 miliony dolarů.

Vládní orgány Porýní-Westfálska již nyní upozorňují na to, že oprava bude muset projít plným licenčním řízením. Důvodem je totiž to, že s takovými změnami nejsou zatím žádné zkušenosti. Ačkoliv podobné závady menšího rozsahu byly již dříve zjištěny na některých reaktorech ve Švýcarsku a v USA, tam se řešily pouhým vnějším zpevněním celé aktivní zóny.

Vzhledem k tomu, že JE Würgassen představuje nejstarší varný reaktor v celém Německu, lze očekávat, že nalezené trhliny povedou spíše k jeho úplnému odstavení. Je totiž docela možné, že se nákladná oprava ukáže jako ekonomicky nevýhodná, a trvalé zastavení elektrárny bude levnější.