Brambory jsou u nás známé teprve třista let, ale i za tak krátkou dobu se jim podařilo vytlačit z kuchyní nejméně 40 druhů kořenové zeleniny. Za starých časů bývaly totiž tyto rozmanité "řepy" běžnou stravou lidovou. Kromě různých kořínků se pěstovala například bulvuška podobná kmínu, která se jedla syrová, nebo se pekla v popelu - pak chutnala jako kaštany. V 16. století se hojně pěstovala pro velice jemný a bílý kořen i obyčejná kozí brada. Dnes již vzácně se objevuje černý kořen - pastynák, který snadno mohl soutěžit s brambory, neboť je velice výživný a byl velmi oblíbený.

Již ve starém Římě byl znám sladký kořen - sevlák. Sevlák vyhání z hlavního kořene zdužnatělé výběžky, podobné hlízám jiřin, a ty se pojídají. Neméně slavný byl dužnatý a silný kořen rapotinky z čeledi pupálkovitých.

Dalšími předchůdci brambor jsou zeleniny pěstované snad již 4000 let - vodnice a tuřín. Tyto řepy vytvářejí celou řadu odrůd i tvarů. "Řepa bílá velká, jinak tuřín, má nať zelnou a dělá v zemi tlustý masitý plucek..." Tuřín i vodnice snášejí velice dobře drsné a vlhké podnebí. Dají se dobře přes zimu uložit, vodnice se dokonce nakládala na kyselo jako zelí. Obě řepy se prostě vařily nebo pekly, dokonce se také udily. Staré babičky krájely tuřín na kolečka, navlékaly je na provázek a pak sušily nad pecí. Když byla nouze, přidával se tuřín do placek i do chleba. Malé děti rády křoupaly syrovou vodnici. Říkávalo se, že po syrové řepě rostou zdravé zuby.

A teď již zpátky k bramborám - zemským jablkům, herteplím, kobzolím, bandorám. Brambory jsou v Evropě zcela mladou kulturní plodinou. Dostaly se k nám po objevení Ameriky a zprvu byly pěstovány pouze v botanických zahradách jako vzácnost a byly obdivovány jako zámořská kuriozita. Většímu rozšíření nejdříve bránila nedůvěra a také nezkušenost. První pěstitelé totiž požívali místo podzemních hlíz skutečné fialové a jedovaté plody. Ještě začátkem 18. století byly brambory vzácnou lahůdkou na stolech panstva. Prostý lid je dával prasatům a čeládka odmítala tuto nezvyklou stravu jíst.

Rozsáhlejší pěstování brambor si přímo vynutila až sedmiletá válka v polovině 18. století, po níž následoval hladomor. Až krutá nouze a drahota přispěla k velké změně stravovacích zvyklostí našich prababiček. Roku 1823 se o bramborách píše: "Nyní všude po Čechách jsou rozšířené a zimního času jsou téměř jedinou potravou zvláště horních obyvatelů a můžeme říci, že by se mohlo většího hladu obávati, kdyby se zemčata neurodila, než kdyby obilí se nepodařilo."

Brambory se opravdu staly hlavně v horských krajích nepostradatelnou součástí jídelníčku, a to díky své otužilosti i vysokému obsahu škrobu. Ten byl nejlevnějším a současně hlavním zdrojem energie potřebné k tělesné práci. Výživnost brambor se zvyšuje ještě i tím, že tělo dovede jejich živiny velice dobře využít. Brambory jsou bohaté na hořčík, draslík, železo a poskytují i hojnost vitamínů skupiny B i C. Na venkově měly brambory po této stránce velký význam díky tomu, že se upravovaly co nejjednodušeji, a tak se v nich nejvíce vitamínů uchovalo. "Nejobyčejnějším jídlem byly brambory na loupačku, které si každý loupal sám a zapíjel mlékem. Mléko bylo uprostřed stolu na společné míse a před každým stolovníkem hromádka bramborů s mundurem (ve slupce). Mléko bývalo sladké i kyselé, ohřáté i studené."

Dále se z brambor vařily především polévky - bramboračka s houbami, zelňačka, kyselo. Připravovaly se z nich i kaše, škubánky nebo trpálky a v zimě, kdy je více času na vaření, další řada jídel z bramborového těsta - bramboráky nebo cmundy, sejkory nebo hanušky, placky nebo patenty, chlupaté knedlíky a další pokrmy prapodivných jmen. Škrabání brambor byla práce dětí. Pro osm lidí se denně chystal pětilitrový hrnec, a tak se do díla zapojily i ty nejmladší děti: "Muséla jsem škrobať už v pěti rokoch. Zemňák sem v jednéj ruce neudržéla, tož som si ho opřéla o prsa." Dosti těžké bylo i vaření brambor v tradiční peci na přímém ohni. Hrnec plný brambor se postavil do pece a pak se oheň zapálil, nebo naopak k hořícímu ohni se přistrkoval hrnec, což ale bylo více riskantní. Hrnec býval tak těžký, že často dítě muselo nejdříve vlézt do pece a tam jej za sebou vtáhnout. Podél pak nastavělo hraničky z dříví, potom vylezlo ven, zapálilo papír a pomocí vidlice jej přistrčilo až ke dřevu uprostřed pece. Během vaření se nedalo nijak vyzkoušet, zda jsou už uvařené, hrnec se vytáhl, až se brambory nahoře barvily do červenohněda. I tato práce se často svěřovala dětem. Až se sešla celá rodina, brambory se vysypaly na mísu a polily horkou mastnotou. V deseti minutách prý bylo po nich.

Brambor se tedy u nás spotřebovalo mnoho. Jsou výživné, biologicky hodnotné a lehce stravitelné. To, že se jim podařilo stát se neodmyslitelnou částí českého jídelníčku, dokazují i tato slova zaznamenaná na Valašsku: "Rozumíte, já vám povím, co je na světě dobré jídlo. Navařit zemňáků, podrobiť a nechať na misi, potem rozmísiť vařených trnek z vodú na trnečnicu a zemňáky polét a jesť. Rozumíte, to je posila! Teho sa člověk nasúká a je jak buk."
Zpracováno podle knih M. Úlehlové-Tilschové: Česká strava lidová
a Jaroslava Štiky: Lidová strava na Valašsku

Ve čtvrtek 20. v 8 hodin a 7 minut ráno Slunce opustí znamení Kozoroha a vstoupí do Vodnáře. O tom, co takové putování Slunce po znameních vlastně znamená, si povíme v příštím čísle. 19. ledna je Měsíc v první čtvrti, je tedy osvětlen právě z jedné poloviny (té napravo) a stále narůstá, takže 27. doroste do úplňku. V polovině ledna je vidět během večera a za obzorem zmizí kolem 21:00 hod. Postupně však zapadá čím dál tím později (každý den asi o hodinu), takže při úplňku, jak je tomu dobrým zvykem, svítí přes celou noc.

Z planet se nám po setmění ukáže pouze Saturn, který je viditelný v podvečer na západě, a Jupiter, který vychází na východě kolem 1 hodiny po půlnoci a svítí až do rána. Jupiter poznáme snadno, protože je v této době nejjasnější "hvězdou" na obloze. I Saturn je poměrně jasný a lze jej poznat podle krémově nažloutlé barvy. 15. ledna nastává tzv. konjunkce Saturna s Měsícem, což je okamžik, kdy se oba k sobě na obloze nejvíce přiblíží (Saturn bude pod Měsícem ve vzdálenosti asi 13 průměrů Měsíce). Nebude-li zataženo, můžeme si úkaz prohlédnout večer nad západním obzorem.

Ostatní planety jsou na obloze příliš blízko u Slunce (17. ledna je s ním Venuše dokonce v konjunkci), takže jsou nad obzorem pouze během dne, kdy je Slunce svým světlem úplně přezáří. Ze souhvězdí, která můžeme vidět, se dnes zmíníme o Oriónu. Večer po setmění se nachází na jihovýchodě, a jeho osm hlavních hvězd ve tvaru motýlích křídel (viz obr.) můžeme jen těžko přehlédnout. Každá z nich proto již kdysi dostala své jméno. Při troše fantazie si jednotlivé hvězdy dokážeme spojit tak, že rozeznáme tělo lovce, který v jedné ruce drží štít a ve druhé meč. Jméno Orión pochází zřejmě z dob ještě dávno před vznikem Řecké říše; toto jasné souhvězdí bylo pojmenováno už v Mezopotámii jako Uru-anna, což znamená "světlo oblohy". Později se jméno ustálilo na dnešní podobě - Orión.

Podle řecké báje byl Orión synem Poseidóna, vládce vod, a lovkyně z družiny bohyně lovu Artemidy. Když vyrostl, stal se z něj statný a pyšný lovec. Jednou svým chvástáním urazil bohyni Héru, která na něj za trest poslala štíra, aby jej zabil. To se mu podařilo, ale na přímluvu Artemis byl Orión přenesen na oblohu i se svým psem Lailapsem. O něm, který je dnes znám jako souhvězdí Velkého psa, se dozvíme něco více příště.

Lenochodi jsou, ostatně jako všechna další zvířata, velmi zajímaví tvorové. Téměř celý život tráví zavěšeni v korunách stromů Jižní Ameriky. To jim umožňují až 8 cm dlouhé drápy a speciálně uzpůsobené krevní zásobování končetin. Tepny a žíly mají totiž spojeny hustou propletenou sítí vlásečnic, nazývanou rete mirabile (divotvorná síť). Díky tomu jim nehrozí, že by se jejich svaly snadno unavily, a proto nikdy ze stromu nespadnou. Během spánku se lenochodi zaklíní mezi husté větve, takže mají čas na odpočinek.

Před tropickými lijáky je chrání hustá, dlouhá srst, která jim roste obráceně, než je zvykem. Směřuje totiž od břicha ke hřbetu a od chodidel k ramenům a kyčlím, takže po ní může voda snadno stékat dolů. V této srsti žijí řasy, které jí zajišťují nazelenalé zbarvení zcela totožné se zbarvením kůry stromů, která bývá též porostlá řasami. Lenochodům v ZOO však tyto řasy chybí a proto jsou hnědošedí nebo žlutošedí. Kromě řas se v srsti vyskytují malí motýlci příbuzní našim molům, kteří pravděpodobně nejsou lenochodí srsti na obtíž, ale pomáhají ji čistit.

Lenochodi chodí jen občas trousit. Pouze jednou za 10 až 30 dnů slezou k tomuto úkonu vždy k patě stromu. Je to další projev adaptace k životu na stromě. Na tuto adaptaci se adaptovaly i dva rody parazitujících chrobákovitých brouků, které žijí v konečníku lenochodů, aby nemuseli dlouho čekat na svůj příděl potravy. Za vodou slézat lenochod nemusí, neboť nepije. Přesto je to vynikající plavec, který dokáže přeplavat i široké jihoamerické řeky. Proč tak někdy činí, nevíme.

Lenochodovi se na zem nechce, neboť je zde velmi snadnou kořistí. Pouze když spase všechno listí v koruně, které je mu dostupné, musí dolů, aby si našel další skupinu stromů.

Mláďata nemají mléčný chrup. Přestože patří mezi chudozubé, mají 18 zubů, jejichž pórovitá zubovina je štávami z listí zbarvena do hněda, neboť zubům chybí sklovina. Mláďata se již rodí s plným počtem trvalých zubů, které se krátce po narození prořezávají. Bez újmy na zdraví dokáží lenochodi otočit hlavou o 200 stupňů, to umí mezi obratlovci již jen někteří ptáci, zejména sovy. Jejich krčních obratlů je více než u jiných savců, kteří jich mívají obvykle 7. Dvouprstí lenochodi mívají 6-8 a tříprstí 8-9 krčních obratlů.

Vydrží 20 minut bez dechu a pod vodou se začne topit až po 30 minutách. Jsou velmi odolní i vůči indiánským jedovatým šípům s kurare.

Jsou natolik teplomilní, že si v zoologických zahradách často propálí kožich o žárovky. Jejich tělesná teplota se pohybuje v neuvěřitelně širokém rozpětí od 27 do 34,5 stupně. Při větším poklesu teplot upadají do stavu strnulosti.

Vysoké tóny, které vydávají, člověk neslyší, ale jejich partneři či partnerky je vnímají velmi dobře. Kromě člověka mají na stromech jediného nepřítele, dravého ptáka harpyi. Ta se živí opicemi a lenochody.
Vlastimil Mrňák