Provozní licence německé elektrárny Mülheim-Kärlich byla vyšším soudem Porýní v Koblenz označena 21. listopadu 1995 za neplatnou. Vyšší soud rovněž oznámil, že elektrárenská společnost RWE nemá možnost se proti rozhodnutí odvolat. RWE přesto prohlásila, že se pokusí najít způsob, jak rozhodnutí zvrátit.

Tlakovodní reaktor (tj. stejného typu jako Temelín) o výkonu 1300 MW byl uveden do provozu v roce 1986. Zpochybnění odolnosti elektrárny vůči zemětřesení však vedlo k tomu, že 9. září 1988 musel být reaktor zastaven. Na základě stejných pochybností rozhodl Vyšší soud o neplatnosti původního povolení k provozu. Pokud se společnosti RWE nepodaří přehodnotit rozhodnutí soudu, pravděpodobně požádá vládu Porýní o kompenzaci za ztracenou investici ve výši 6 miliard DM. Byla to totiž tato vláda, která vydala chybnou licenci. Poslední možností je požádat o vydání nové licence, která však bude muset věnovat sporné otázce zemětřesení patřičnou pozornost. Je pravděpodobné, že reaktor postavený podle projektu ze 70. let současným požadavkům na bezpečnost nevyhoví.
(die tageszeitung, 22. a 23. XI. 1995)

Koncem září musel být neplánovaně odstaven 1. blok francouzské jaderné elektrárny Nogent. Jednalo se o poměrně závažnou závadu, kdy jeden z 65 mechanismů ovládajících pohyb kontrolních tyčí reaktoru pracoval příliš pomalu. Jeho výměna si vyžádala rozebrání celé části reaktoru, takže se oprava značně protáhla. Nehoda je významná také proto, že není jediná svého druhu. Analýza poruchy jaderného reaktoru Daya Bay I, dodaného Francií do Číny, dospěla ke stejnému závěru. Podobné potíže byly poté shledány i u druhého bloku elektrárny Daya Bay. Zdá se tedy, že porucha je spíše konstrukční a její výskyt lze očekávat u všech reaktorů tohoto typu.

Příčinou závady je příliš malá vůle při zasouvání tyčí, která vede k jejich deformací. Následné drhnutí tyče o vodící trubku způsobuje její příliš pomalé zasouvání do aktivní zóny. Ani záložní systém k zastavení štěpné reakce, který spočívá ve zvýšení koncentrace kyseliny borité v chladicím okruhu reaktoru, není zcela spolehlivý - během let 1994 a 1995 byly také zde objeveny nedostatky (zaseknuté ventily, prasklé potrubí, malá koncentrace v nádržích bóru, nízká hladina v RANKS???). Jen během prvního pololetí 1995 bylo zjištěno, že systém vstřikování bóru není funkční nejméně u čtyř francouzských reaktorů (Cruas-4, Gravelines 4 a 6, Tricastin).

Současné selhání obou systémů - havarijního spuštění řídících tyčí a vstřikování bóru - které tedy nelze vyloučit, by pravděpodobně vedlo ke katastrofě.

Celkově lze u francouzských reaktorů v posledním období konstatovat rostoucí počet nehod. Do poloviny září loňského roku již bylo hlášeno 66 incidentů hodnocených podle škále INES (*), z nichž 55 bylo způsobeno chybou obsluhy. Jedním z možných vysvětlení je nižší dbalost o bezpečnost způsobená snahou zvýšit zisky zadlužených jaderných elektráren.
(WISE NC 442, 27.X.1995)

Britská elektrárenská společnost Scottish Nuclear nedávno přiznala, že JE Torness byla vystavěna nikoliv kvůli nutnosti vyrábět elektřinu, ale aby měl jaderný průmysl co stavět. V roce 1974, kdy se o výstavbě elektrárny jednalo s veřejností, však firma dokazovala potřebu nového reaktoru na základě předpokladu, že spotřeba elektřiny poroste až do konce století o 6 % ročně. Postupně se však ukazovalo, že spotřeba roste mnohem pomaleji. Přesto ještě na počátku 80. let, kdy se elektrárna dokončovala, ospravedlňovala firma její spuštění tím, že bude potřeba nový zdroj elektřiny nejpozději v roce 1992. Letos však středisko pro komunikaci s veřejností přiznalo, že "V době schvalování projektu na konci 70. let bylo jasné, že... předpoklady o potřebě nové výrobní kapacity jsou mylné. Rozhodnutí vybudovat elektrárnu Torness - stejně jako další reaktor Heysham II - bylo motivováno snahou zajistit práci jadernému průmyslu v době, kdy neměl žádnou další zakázku."
(Safe Energy Journal 106, září/říjen 1995)

Japonský prototyp rychlého množivého reaktoru Mondžu (280 MW) byl 8. prosince ručně odstaven poté, co ze sekundárního chladicího okruhu uniklo 3 až 5 tun tekutého sodíku. Podle oficiálního sdělení mluvčího výzkumného ústavu PNC, který reaktor provozuje, nedošlo k úniku radioaktivity do životního prostředí. Reaktor byl ale odstaven téměř dvě hodiny poté, co se objevil poplašný signál.

Aby zabránili dalšímu úniku, odčerpali technici z potrubí zbylých 80 tun sodíku. Sodík, který exploduje při styku s vodou a bouřlivě reaguje i na vzduchu, vytvořil hustý dým, skrze který nebylo možné rychle zjistit přesné místo úniku. Podle samotného PNC je únik sodíku "velmi vážnou událostí v projektu rychlých množivých reaktorů". Předseda japonského Úřadu pro jadernou bezpečnost prohlásil, že se jedná o první nehodu tohoto druhu v Japonsku, kterou je třeba brát "vážně". Prototyp Mondžu je druhým největším rychlým množivým reaktorem na světě a představuje jeden z pilířů japonského ambiciozního jaderného programu. Jeho provoz byl zahájen v srpnu 1995, po více než desetiletých odkladech způsobených technickými potížemi a nákladnými opravami. Ve chvíli úniku pracoval jen na 40 % plného výkonu. Podle plánu by měl začít dodávat elektřinu do sítě někdy během letoška.

Zastupitelé prefektury Fukui, kde je reaktor umístěn, kritizují PNC především proto, že je o nehodě uvědomila se značným zpožděním. Dokonce i přednosta prefektury byl o nehodě informován více než hodinu poté, co byl reaktor odstaven.
(Reuter, 8., 9. a 10. XII.1995)

Podle výzkumu veřejného mínění uskutečněného v září 1995 podporuje v Holandsku další rozvoj jaderné energetiky jen 6 % voličů. Jedná se o historicky nejnižší podporu jaderné energetice zaznamenanou v této zemi.

Odmítavý postoj se projevil i v názoru na dva existující jaderné reaktory (Dodewaard a Borssele) - pro jejich okamžité odstavení se vyslovilo 53 % voličů. Více než tři čtvrtiny obyvatel by bylo ochotno zaplatit za elektřinu více peněz, jen aby nebyla vyráběna v jaderných elektrárnách. Více než dvě třetiny dotázaných se vyslovilo proti dovozu elektřiny ze zahraničí, pokud by ji tam vyráběly jaderné reaktory.

Výzkum provedla Leidenská univerzita a kromě výše zmíněného se v něm též zajímala o názor na jednotlivé zdroje informací: oficiální od vlády a neoficiální od ekologických organizací. Jak se ukázalo, většina obyvatel považuje informace od ekologických organizací v porovnání s oficiálními údaji nejen za nezávislejší, ale dokonce i za odborně podloženější.
(WISE NC 441, 13.X.1995)

Je známo, že Spojené státy asi nejdůsledněji na světě uplatňují právo občana na informace. Veřejnost tak může podrobně kontrolovat činnost státních institucí i soukromých firem. Zejména v případě oficiálních institucí mají zájemci přístup bezmála ke všem dokumentům. Výjimku tvoří malá část skutečně strategicky významných informací.

V souvislosti s jadernou energetikou funguje v USA zdarma zvláštní telefonní služba. Po zavolání na určitá čísla může zájemce vyslechnout nahrávky všech jednání Komise pro jadernou energii. Zdarma si lze také veškeré její dokumenty nahrát z veřejné počítačové stanice pomocí elektronické pošty.

O něčem podobném si u nás můžeme zatím nechat jen zdát. Státní úřad pro jadernou bezpečnost odmítá poskytovat dokonce i svoji výroční zprávu, Okresní úřad České Budějovice a ČEZ tají veškerou technickou dokumentaci o JE Temelín. Dokonce i studie o dopadech JE Temelín na životní prostředí, které vláda před více než rokem slíbila ve Washingtonu poskytnout české veřejnosti, zůstávají zcela nedobytné.

O dokumentech z jednání vlády a jejích rozhodnutích ve věci JE Temelín už ani nemluvě. Člověk by se mohl utěšovat tím, že jsme přece jen pozadu a máme co dohánět. Ve skutečnosti nás však současný vývoj - a nejen ve věci práva veřejnosti na informace či možnostech kontroly vládních institucí veřejností - od těchto užitečných výdobytků západních demokracií spíše vzdaluje. Jak dlouho ještě?
Jan Beránek, Hnutí DUHA

V listopadu 1995 povolila americká Komise pro jadernou energetiku (NRC) zahájení zkušebního provozu jaderného reaktoru Watts Bar (Tennessee). Watts Bar byla poslední jadernou elektrárnou, která byla v USA rozestavěna, od roku 1973 zde již žádná nová stavba nebyla zahájena, aniž by byla v průběhu zastavena. Reaktor Watts Bar (1200 MW) měl být podle původního plánu spuštěn již v roce 1972. Cena na výstavbu překročila původní odhady více než 12-násobně a dosáhla astronomických 7 miliard dolarů (cca 180 miliard Kč za jediný reaktor!). To představuje 10-násobek průměrné ceny na instalovaný výkon u ostatních amerických jaderných elektráren.

Nesmírné prodražení a opoždění výstavby však není jediným problémem. Projekt je rekordní i množstvím vážných bezpečnostních nedostatků. Během posledních deseti let zde inspektoři NRC objevili desítky závad ovlivňujících bezpečnost, od nedostatečné kontroly kvality po falšování údajů v bezpečnostních zprávách předkládaných vedením elektrárny. Jedna z kontrol dokonce našla v potrubí žáby.

V nedávné zprávě inspektoři NRC konstatují, že narazili na další závady ohrožující bezpečnost elektrárny, např. důležité kabely zatopené vodou, část potrubí havarijního chlazení reaktoru, která byla na mraze a hrozila zamrznutím, několik chybně zapojených elektrických kabelů aj.

Výstavba elektrárny byla v roce 1980 zastavena na téměř pět let poté, co někteří ze zaměstnanců upozornili kontrolní úřady na 6000 nedostatků na stavbě. Během následujících let se ozývali další a další pracovníci, kteří zveřejňovali nové pochybnosti a nedostatky. Značné opoždění ve výstavbě pak vedlo mj. k tomu, že původní bezpečnostní systém zastaral.

Elektrárenská společnost TVA, která elektrárnu buduje, podle svých vlastních slov vyměnila přes 1000 km kabelů, 8000 nosníků potrubí, 25000 opor kabeláže a provedli více než 27000 testů. V poslední době se však v zájmu urychlení rozhodla nahradit pečlivé testy všech částí náhodnými kontrolami, které se týkají pouze každého desátého zařízení. Jeden z bývalých kontrolorů kvality na stavbě to komentoval slovy: "Podle mě je to důkaz toho, že vážné nedostatky na stavbě přetrvávají dodnes." A Ann Harrisová, kdysi vysoce postavená ve vedení elektrárny, varuje: "S touto elektrárnou nás čeká další Three Mile Island" ¹ Obyvatelé okolního regionu se obávají drastického zvyšování cen elektřiny, které by uhradilo mimořádně vysoké náklady na vybudování elektrárny. Podle zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu USA (GAO) z listopadu 1995 nebude TVA schopna reaktor provozovat, aniž by zvýšila cenu elektřiny svým zákazníkům. TVA dnes vlastní elektrárny v hodnotě 28 miliard dolarů. K této částce přispěly celými 70-ti % jaderné elektrárny, ačkoliv představují jen 14 % výrobní kapacity společnosti.

V roce 1994 oznámilo vedení TVA, že ruší práce na výstavbě dalších tří rozestavěných bloků. Rozestavěnost těchto reaktorů se pohybovala od 57 do 88 %. Ačkoliv tím přišla o doposud proinvestovaných 6,3 miliardy dolarů (165 miliard korun), TVA přesto usoudila, že ji vyjde levněji reaktory nedokončovat. TVA, největší elektrárenská společnost v USA, kdysi v rámci svého ambiciózního plánu vystavila objednávky na 17 reaktorů. Z nich jsou dnes v provozu jen tři: Browns Ferry-2, Sequoyah 1 a 2. Čtvrtým a posledním se stal Watts Bar.
(WISE NC 444, 15.XII.1995)

Pozn.¹: Three Mile Island - elektrárna, na které v roce 1979 došlo k vůbec nejtěžší havárii v historii západního jaderného průmyslu. Druhý reaktor se částečně roztavil, následoval únik radioaktivity do životního prostředí a evakuace obyvatel blízkého města. Výsledné škody představovaly několik miliard dolarů.