Ve světě dnes existují v zásadě dva způsoby organizace elektrárenského průmyslu:

1. Tradiční způsob zajišťuje energetickému podniku výsadní (monopolní) postavení a zároveň mu ukládá na vymezeném území zásobovací povinnost. Tento způsob byl do nedávné doby rozšířen prakticky ve všech zemích světa. Typickým příkladem takového uspořádání je Electricite de France, která pokrývá celé území Francie. Jako jedna společnost zajišťuje výrobu, rozvod i distribuci elektřiny. Podobné uspořádání měla česká energetika do oddělení distribučních podniků v roce 1992. V trochu jiné podobě však do této kategorie patří dodnes, protože a.s. ČEZ je stále dominantním výrobcem a navíc vlastní vyšší rozvodnou síť. Může tak účinně bránit v podnikání svým konkurentům, jako například vloni, kdy znemožnila některým firmám dovážet k nám levnější elektřinu.
2. Nová forma organizace energetiky byla od konce osmdesátých let zavedena v několika zemích. Z výroby a prodeje elektřiny se stal standardní komoditní trh, který plně podléhá působení neregulovaných konkurenčních sil nabídky a poptávky. Neexistuje žádná centrální zodpovědnost za pokrytí poptávky. Povinnost elektrárenských společností zásobovat elektřinou je nahrazena působením tržních sil. Stát reguluje pouze používání přenosových a distribučních sítí, které jsou i nadále považovány za přirozený monopol.

Ilustrativně lze nový systém přirovnat ke konkurenčnímu trhu v autodopravě, která používá pro svou činnost silniční a dálniční síť. Stát stanoví pouze dopravní předpisy a dálniční poplatky. Důležité při tom je, že tato pravidla platí pro všechny konkurenty stejně; všechna auta stejné kategorie platí stejnou taxu za použití dálnice, dopravní předpisy platí bez výjimky pro všechny. Do vlastní autodopravy, nákupu a prodeje zboží, stát již nezasahuje.

Mezi nejznámější země, které se vydaly touto cestou, patří Velká Británie, která podobný systém již částečně zavedla. Z ostatních evropských zemí zcela liberalizovalo veškerý velkoobchod s elektřinou (prodej distribučním společnostem) i maloobchod (prodej konečným spotřebitelům) zatím pouze Norsko.

V mimoevropských zemích otevřel jako první svou elektroenergetiku volnému působení konkurenčních sil Nový Zéland. Další země, například USA, se na tento přechod v oblasti velkoobchodu s elektřinou připravují. Evropská unie uvažuje o umožnění přístupu třetích stran do přenosové soustavy. Tento návrh však dosud nezískal podporu všech zemí a je ve fázi diskusí.

Co způsobilo vývoj od monopolního uspořádání k plně konkurenčnímu trhu? Hlavním důvodem je to, že donedávna se vyplatil trend stavět větší a větší zdroje (od 50 MW bloků ve třicátých letech až po 1000 MW bloky v letech osmdesátých), které vyráběly levnější elektřinu. V devadesátých letech však nastal obrat. Nová paroplynová technologie výroby elektřiny umožnila vyrábět elektřinu levněji v menších jednotkových elektrárenských blocích. Navíc tyto menší bloky mají i podstatně kratší dobu výstavby, a mohou proto mnohem pružněji kopírovat dlouhodobý vývoj poptávky po elektřině. To přináší další ekonomické úspory.

V současné době tedy začíná ve světě existovat reálná a silná konkurence, která tlačí na stávající výrobce elektřiny. U nás se tyto konkurenční tlaky již také projevují, ale zatím jsou mnohem slabší. Hlavním důvodem je to, noví konkurenti soutěží s infrastrukturou, která byla vybudována ve své rozhodující části ještě před rokem 1989 v době "levných" investic. Je to situace podobná ilustrativnímu příkladu s autodopravou. Jako kdyby po zrušení monopolu ČSAD a umožnění vzniku soukromých dopravních společností byla ponechána ČSAD kontrola nad tím, kdo a za jakých podmínek může vstoupit na trh a používat silnice.

Asi jediným vysvětlením, proč naše tržně-ekonomická vláda udržuje monopolní vliv a.s. ČEZ, je právě jaderná energetika. Pěkně si to můžeme ilustrovat na příkladu Francie, kde jaderné elektrárny tvoří většinu jejích výrobních kapacit. Jaderné elektrárny mají jednak dlouhou dobu životnosti a jednak mimořádně vysoké investiční náklady. Taková energetika má jednu velkou nevýhodu: není dostatečně pružná, aby mohla efektivně zareagovat na nové, dramaticky změněné ekonomické podmínky na trhu a rychle se přizpůsobit nabídkám konkurence. To, co v monopolním prostředí platí za výhodu - dlouhodobost investic do výstavby elektráren, se v konkurenčním prostředí mění v nevýhodu.
(Jiří Zeman, SEVEn)

Proces Environment for Europe (Životní prostředí pro Evropu) probíhá od roku 1991. Tehdy se konala v Dobříši konala - na popud tehdejšího federálního ministra ŽP Josefa Vavrouška - první konference ministrů o evropském životním prostředí. V roce 1993 se ministři opět sešli v Luzernu a vloni 23.-25. října potřetí v bulharské Sofii. Nechci se ve svém článku zaobírat množstvím schválených dohod a průběhem jednání. Hlavním předmětem mého zájmu byla jaderná energetika.

Jaderná energetika na programu v Sofii
Problémy spojené s jadernou energetikou a jadernými zbraněmi zůstávají pro prostého občana jakýmsi tabu. Je to stále strategická záležitost, o které se na veřejnosti nediskutuje. V tomto směru byla letošní konference ministrů v Sofii přelomová. Problematice jaderné energetiky a jaderných testů byla věnována poměrně velká pozornost. Zásluhu neslo mimo jiné tlak některých účastníků konference.

Černobyl, Kozloduj a tichomořské testy
Blížící se desáté výročí černobylské katastrofy oprávněně nahání strach manažerům elektrárenských společností i politikům zemí disponujících jadernými zařízeními. Konference v Sofii potvrdila, že ekologická sdružení i představitelé bezjaderných zemí připravují na příští rok velkou ofenzívu.
Další dvě události, které pomohly problémům jaderné energie na jednací stoly jsou naopak velmi aktuálního data: Bylo to hlavně rozhodnutí bulharské vlády znovuobnovit provoz jednoho z reaktorů VVER-440/230 JE Kozloduj, jež je některými odborníky považována za nejnebezpečnější východoevropskou jadernou elektrárnu, která je dosud v provozu. Sofijská konference byla pro mnoho lidí vhodnou příležitostí vyjádřit svůj nesouhlas s tímto projektem. Bulharská vláda a ministr životního prostředí se tak dostali pod palbu kritiky ze strany bulharské veřejnosti, bulharských ekologických organizací, mezinárodních organizací a některých západoevropských ministrů. Svůj nesouhlas vyjádřila i EBRD, která podobně diskutabilní projekty ve východní Evropě často podporuje.

Na přetřes se samozřejmě dostaly i francouzské jaderné testy v Tichomoří, arogantně pokračující i přes mohutný odpor veřejnosti celého světa. Tyto zkoušky jsou v rozporu s Deklarací o životním prostředí a rozvoji schválenou všemi členskými zeměmi OSN na summitu v Riu v roce 1992.

Odkud protijaderný vítr vane
V Sofii se zřetelně ukázalo, že protijaderné postoje nejsou jen výstřelkem několika málo extrémních aktivistů, ale že, zvláště v některých západoevropských zemích, mají širokou a všeobecně uznávanou politickou platformu.
Ministři ŽP Rakouska, Islandu, Irska, Lucemburska, Švédska a Dánska se vyjádřili, že využití jaderné energie z principu odmítají a požadovali zahájení procesu, jenž by vedl k zastavení provozu a k zastavení výstavby všech evropských jaderných zařízení. Podobné, avšak ještě radikálnější, stanovisko zastávají poslanci Evropského parlamentu a parlamentů jednotlivých evropských zemí sdružení ve skupině Globe EU, kteří požadují okamžité uzavření všech problematických JE.
Nejdůrazněji se však ozvala delegace ekologických hnutí, která v deklaraci přijaté na své souběžně probíhající konferenci několik dní před schválením deklarace ministrů požadovala ukončení provozu všech JE a ukončení těžby uranu v celé Evropě do roku 2010.

Odpor přinesl své plody
Tak mohutný tlak nemohl zůstat bez odezvy. Ačkoliv v původní verzi deklarace ministrů nebyla o problémech jaderné energie ani zmínka, závěrečná deklarace se jim věnovala v pěti bodech. V nich se ministři zavázali podpořit odstavení nebezpečných jaderných zařízení "tak brzo, jak jen to bude možné". Vyzvali země disponující jadernými zařízeními aby přistoupily ke Konvenci o jaderné bezpečnosti a umožnily mezinárodní kontrolu svých zařízení. Všechny jaderné velmoci se zavázaly podepsat příští rok smlouvu o ukončení jaderných testů. Tuto smlouvu samozřejmě podporuje i Francie...

K čemu byla konference v Sofii
Co říci závěrem? Východoevropské země budují další jaderné giganty, tentokrát už prý bezpečné. Ty nebezpečné odstaví mimo provoz "tak brzo, jak jen to bude možné", možná za pět, za deset nebo za padesát let. Francie a Čína pokračují navzdory mezinárodním dohodám a veřejnému mínění v jaderných testech. I když se záhy může, ukázat, že dohody ministrů ze Sofie jsou pouhými proklamacemi namísto skutečného zájmu o řešení, problémy jaderné energie se pozvolna stávají plnoprávným tématem diskuse a proces rozhodování o nich je stále více přístupný celé veřejnosti, nejen úzkému okruhu jaderných vědců, politiků a byznysmenů. V tomto směru byla podle mého názoru sofijská konference ministrů obrovským přínosem.
Pavel Stojar