Mapy skutečného zamoření byly poprvé zveřejněny až v roce 1989. Postižené území bylo rozděleno do čtyř základních kategorií:
Podle studií Ústavu pro jaderný výzkum a Ústavu geologie Ukrajinské národní akademie věd by celý Kyjev měl být označen jako zasažené území třetího stupně. Pokud tedy přičteme k obětem havárie i obyvatele Kyjeva a předměstských částí, zvýší se počet postižených o další téměř 4 miliony lidí. |
Kontaminace území kolem Černobylu je způsobena především radioaktivním césiem Cs-137. Poločas jeho rozpadu je asi 30 let. To znamená, že zamoření klesne na přijatelnou mez teprve po 100 až 300 letech.
Na mnoho desetiletí je tak nenávratně ztraceno 70 000 hektarů orné půdy, která leží uvnitř zakázané zóny. Využívat nelze ani dalších 100 000 až 150 000 hektarů vysoce kontaminované orné půdy mimo tuto zónu.
Dva miliony hektarů musely být dekontaminovány: nejúrodnějších 10 až 30 cm ornice z povrchu odhrnuly buldozery a půda byla odvezena na skládky jako radioaktivní odpad, protože obsahovala příliš mnoho radioaktivních látek.
Milion hektarů půdy obsahuje více než 100 ;000 ;Bq/m2 césia Cs-137. Pěstují se zde potraviny, které by měly podléhat kontrole. Podle britských norem by ovšem stačila i desetina kontaminace k tomu, aby se žádná produkce z takového území nesměla prodávat.
Ze zemědělského půdního fondu musely být vyřazeny některé pozemky vzdálené až 300 km od havarované elektrárny.
Podle západních předpisů by laboratoř, ve které radiace stoupne nad 1 Ci/km2, musela být okamžitě evakuována a dekontaminována. Na Ukrajině, v Bělorusku a v Rusku přesahuje kontaminace tuto úroveň na území o rozloze 110 ;000 km2 (pro srovnání: Česká republika má rozlohu 79 000 km2). Na takto zamořených územích dodnes trvale žije nejméně 9 milionů lidí. |
Čtyři miliony kubických metrů zeminy, zamořené stroje a další nebezpečné odpady jsou odváženy na skládky uvnitř zakázané zóny. Takových skládek je zde asi 800 a většinou jsou v nevyhovujícím stavu. Nebyla zde učiněna žádná opatření proti prosakování odpadů do spodních vod a proti jejich šíření větrem v podobě prachu. Neustále hrozí, že radioaktivita ze skládek zamoří spodní vody, které se v této rovinaté oblasti nacházejí místy jen 60 cm pod povrchem. Vodní systém je propojen s řekou Dněpr, který zásobuje pitnou vodou 35 milionů lidí, včetně hlavního města Kyjeva. V letech 1986 a 1987 proto vyrostly v krajině hráze, které mají znemožnit jarním přívalovým vodám strhnout odpady do řeky.
Radioaktivní prach je z otevřených skládek často šířen větrem do dalekého okolí. Napadaný prach ohrožuje i místa vzdálená mnoho kilometrů, která leží mimo zakázanou zónu. Velké nebezpečí představují požáry zamořených lesů, při který se zvedají mraky kontaminovaného prachu a šíří se desítky kilometrů daleko.
V červnu 1986 se začíná rozsáhlý monitoring vně třicetikilometrové zóny. Osmdesát kilometrů severozápadně od Černobylu je objevena vážně zamořená oblast. V letech 1987-8 vyšly najevo další závažné případy v Mogilevské a Gomelské oblasti (100-200 km od elektrárny).
Tzv. „horká místa" - vysoce zamořené lokality - se nacházejí také v Žitomirské a Brjanské oblasti jižně od Kyjeva. Vesnice v Mogilevském okrese navštívilo postupně několik komisí. Podle první se zde žít nedá a je třeba lidi co nejdříve vystěhovat. Jiná zase říkala, že žít se zde dá, ale nesmí se jíst vypěstované produkty a hlavně pít mléko.
Nejtěžší dosud nalezená kontaminace se nachází zcela mimo zakázanou zónu. Je jím okolí města Poleskoje na severní Ukrajině, kudy procházel hlavní mrak po výbuchu a kde z něj déšť „vymyl" mnoho radioaktivních látek. V této oblasti dosahuje radioaktivita půdy až 2670 Ci/km2 (100 000 000 Bq/m2), tedy 200-násobek toho, co dovolují velmi volné ruské limity. Zopakujme, že „zakázaná" zóna představuje území s kontaminací vyšší než 40 Ci/km2! Celý kraj kolem Poleskoje by tedy bylo třeba oplotit a vystěhovat, včetně desetitisícového centra - města Poleskoje.
Ačkoliv vláda měla evakuaci zajistit, takové rozsáhlé akce dnes již přesahují její možnosti. Úřady dokonce nejsou schopny zajistit místním lidem přísun čistých potravin. Vesničané, aby nezemřeli hlady, musí dále chovat svůj dobytek, pít jeho mléko a jíst plody vlastních zahrádek.
Tito lidé, žijící v těžce zamořeném území, prostě nemají alternativu.