RADIOAKTIVITA A LIDSKÉ ZDRAVÍ

Co je radioaktivita?

Radioaktivita je přírodní jev - některé atomy mění svoji vnitřní strukturu a přitom uvolňují radioaktivní záření.

Největší část radioaktivity, které jsme vystaveni, pochází z přírodních zdrojů: z vesmíru, skal, půdy, vody a dokonce i z našich vlastních těl. To vše tvoří tzv. přirozenou radioaktivitu, tzv. přírodní pozadí. Úroveň přirozené radioaktivity závisí na konkrétních místních podmínkách, ale během času se příliš nemění a zůstává zhruba stejná. Největší složkou přirozené radioaktivity je plyn radon, který vzniká rozpadem radioaktivních prvků v podzemí a jako plyn poté proniká na povrch.

Nás však zajímá hlavně radioaktivita vyvolaná činností člověka - radioaktivita umělá. Je způsobena spadem z jaderných testů, použitím radioaktivních látek v lékařství, vytvářením odpadů a jejich vypouštěním z jaderných elektráren. Přesto, že úroveň umělé radioaktivity je v porovnání s radioaktivitou přirozenou většinou poměrně malá, její dopad na lidské zdraví může být nesrovnatelně větší.

Je to dáno tím, že některé radioaktivní látky vytvořené člověkem se v přírodě vůbec nenacházejí - např. plutonium. A ty, které se v přírodě vyskytují, mívají vlivem člověka jinou podobu (chemickou, fyzikální), takže se v prostředí šíří mnohem rychleji nebo se v živých organismech koncentrují (shromažďují).

Umělá radioaktivita není rozložena rovnoměrně: např. v okolí jaderných zařízení může být mnohem vyšší, než je celostátní průměr.

Z těchto důvodů nelze jednoduše porovnávat přírodní a umělou radioaktivitu, protože taková srovnání často neberou v úvahu skutečná rizika, která způsobují.

Velmi důležité je i to, že se většina odborníků shoduje v názoru, že neexistuje tak nízká úroveň záření, aby byla úplně bezpečná. Proto každé, i sebemenší zvýšení radioaktivity, zvyšuje riziko pro živé organismy.

Vlivy radiace na lidský organismus

Lidské tělo se skládá z mnoha buněk, z nichž každá plní určitou úlohu. Radioaktivní záření může rozbít molekuly, ze kterých je buňka postavena. Může také změnit vlastnosti atomů v molekule. Takto poškozená buňka pak často mění své chování, nebo zahyne. Buňky mají také schopnost poškození opravovat. Pokud však poškození překročí jistou mez nebo zasáhne citlivou část buňky, může být škoda nenapravitelná.Život buňky zasažené radioaktivitou se může vyvíjet třemi směry:

1. Buňka poškození opraví a bude žít dál.

2. Buňka zahyne na následky rozsáhlých poškození. Pak záleží na počtu zemřelých buněk, zda bude zasažen i celý organismus. V případě odumření většího počtu buněk mohou selhat postižené orgány a způsobit smrt. Jedná se o tzv. nestochastické účinky záření, někdy označované jako akutní nemoc z ozáření:

< Fotografie lidských chromozomů poškozených radioaktivním zářením gama. Vady jsou označeny šipkami. Rozsah škod závisí na intenzitě záření a době jeho působení.

3. Buňka přežije, ale neopraví všechna poškození. V tom případě hrozí riziko, že vyvolá rakovinné bujení, nebo (jedná-li se o buňku pohlavních orgánů) že se její poškození projeví tím, že narozené dítě bude mít vrozenou vadu. Vrozená vada nemusí být viditelná, může jít i o ukrytou rakovinu, která se projeví později v životě dítěte. Jedná se o tzv. stochastické účinky záření.

Do poslední oblasti patří účinky nízkých dávek záření, zejména v případě jejich dlouhodobého působení na člověka. Nebezpečím malých dávek záření se zabývá mnoho studií, ty ale nedospěly k jednoznačným závěrům. Ukazuje se, že právě na dlouhodobé účinky malých dávek záření je lidský organismus mnohem citlivější, než se dříve předpokládalo.

Další problém spočívá v tom, že u nádorů a genetických poškození lze předpovědět pouze nárůst jejich výskytu u celé populace, ale nelze rozeznat v žádném jednotlivém případě, zda se jedná o následek ozáření.

Podle současných mezinárodních autorit (ICRP, UNSCEAR, BEIR) se riziko smrtelných následků záření pohybuje od 0,05 do 0,2 úmrtí na tzv. kolektivní dávku 1 Sv. Kolektivní dávka znamená, že nezáleží na tom, zda dostalo 1000 lidí dávku 100 mSv nebo 10 ;000 lidí dávku 10 mSv. Riziko úmrtí zůstává v obou případech stejné - v obou případech lze očekávat předčasnou smrt 5 lidí.

V zásadě tedy platí, že žádná, ani sebemenší dávka, není úplně bezpečná - vždy zvyšuje riziko úmrtí člověka, většinou vznikem rakoviny. Otázkou zůstává, o kolik je riziko úmrtí dávkou zvýšeno. Zde jsou mezi odborníky rozdílné názory, nicméně dlouhodobě se věda k rizikům záření staví stále opatrněji. Za posledních čtyřicet let se mezinárodně doporučované limity radiačních dávek pro obyvatele snížily 15-násobně. Dnes činí 1 mSv za rok.