ČERNOBYL: VZNIK A PRŮBĚH HAVÁRIE

V sobotu 26. dubna 1986 brzy ráno došlo na čtvrtém bloku JE Černobyl k výbuchu, který zničil reaktor a způsobil rozsáhlý únik radioaktivních látek do širokého okolí.

Předehra k havárii

Stavba čtvrtého bloku byla dokončena v prosinci 1983. Pozoruhodné je, že výroba elektřiny začala už 20. prosince. Obvykle se totiž ještě asi půl roku po dokončení stavby provádějí testy jednotlivých částí, a teprve poté je elektrárna spuštěna. Avšak Černobyl nemohl čekat. Podle plánu musel být spuštěn do konce roku 1983. Ředitel Brjuchanov byl proto nucen již 31. prosince podepsat dokument o úspěšném provedení všech testů, ačkoliv to nebyla pravda.

Jeden z opomenutých testů se týkal nouzového fungování turbíny: když na reaktoru dojde k poruše, musí být turbína schopna setrvačností vyrábět dostatek elektřiny ještě alespoň 45 sekund, než se spustí nouzové generátory. Tato elektřina je pro bezpečnost reaktoru životně důležitá: pohání chladící čerpadla, regulační a havarijní tyče, osvětluje velín i řídící pult.

Právě zkouška turbíny byla prováděna v noci z 25. na 26. dubna 1986 a stala se příčinou katastrofy.

Jak již bylo řečeno, osudný test měl být správně proveden ještě před spuštěním elektrárny.

Havárie

13:05 Začínají přípravy na zkoušku turbíny. K tomu je nutno snížit výkon elektrárny, proto je jedna turbína vypnuta. Zároveň je odpojen systém nouzového chlazení reaktoru, aby nezačal působit během testu.

14:00 Dispečer Ukrajinských energetických závodů žádá o odklad testu - blíží se svátky 1. máje, továrny potřebují dohnat plány. Test je odložen o téměř 9 hodin. Obsluha však již na tuto dobu nechává odpojen systém nouzového chlazení reaktoru, přestože je to v rozporu s předpisy.

16:00 Ranní směna odchází. Pracovníci této směny byli v předchozích dnech seznámeni s testem a znají celý postup. Speciální tým elektroinženýrů zůstává na místě.

23:10 Příprava zkoušky opět začíná. Desetihodinové zdržení nese řadu důsledků. Tým elektroinženýrů je unaven. Během zkoušky se vystřídá odpolední a noční směna; v noční směně je méně zkušených operátorů, kteří se navíc na zkoušku nepřipravovali.

1:00 V průběhu přípravy zkoušky měli operátoři problémy s udržením stability výkonu reaktoru. Dopustili se přitom několika závažných chyb:

  1. Regulační tyče schopné zastavit v nouzi reaktor jsou vysunuty výše, než dovolují předpisy. Operátor ranní směny Uskov později při vyšetřování vypověděl, že by byl učinil totéž. Doslova řekl: „Často nepovažujeme za potřebné doslovné plnění pokynů - to bychom se do nich doslova zamotali." Uskov dále poukázal na fakt, že během výcviku operátorů slyšeli znovu a znovu, že jaderná elektrárna nemůže vybuchnout.
  2. Výkon elektrárny klesl pod bezpečnou úroveň, reaktor se proto stal nestabilní. Přípravy testu měly být v tomto okamžiku zastaveny. Veškerou pozornost bylo třeba zaměřit na znovuzískání stability reaktoru.
  3. Aby dosáhli zvýšení výkonu, zapínají operátoři přídavné oběhové čerpadlo. Vlivem silného ochlazování však klesá tlak a tím se výkon ještě snižuje. Za normálních okolností by v takovém případě reaktor zastavily automatické havarijní systémy. Ty však obsluha úmyslně odpojila.
  4. Kontrolní systémy minimální hladiny vody a maximální teploty palivových článků jsou rovněž vypnuty.

1:23:04 Test začíná.

Operátoři se dopouštějí poslední osudové chyby - vypínají nouzový systém, aby zabránili havarijnímu odstavení reaktoru. Pak uzavírají přívod páry do turbíny.

Tím se sníží průtok chladicí vody, roste její teplota a tlak. S rostoucím množstvím páry se zvyšuje rychlost štěpné reakce, která dále zvyšuje teplotu a tím i množství páry. Více páry znamená ještě rychlejší reakci atd. atd. Výkon reaktoru začíná prudce růst a katastrofa se již neodvratně blíží.

1:23:40 Leonid Toptunov, operátor zodpovědný za regulační tyče, tiskne zvláštní vypínač havarijního odstavení. Test běží již 36 sekund. Výkon reaktoru dosahuje 100-násobku maximálního projektového výkonu.

1:23:44 Regulační tyče, které mají reaktor zastavit, se dávají do pohybu, jsou však slyšet údery. Operátoři vidí, že se tyče zasekly. Palivové trubice se působením zvýšeného tlaku páry deformují.

1:24:00 Test běží již 56 sekund. Tlak v reaktoru je tak vysoký, že praskají palivové články a úlomky padají do chladící vody. Ta se mění v páru, tlak v trubkách roste a ty praskají. Výbuch páry zvedá tisícitunové ocelové víko reaktoru - první exploze. Z reaktoru začíná unikat radioaktivita, dovnitř vniká vzduch.

Nyní je zde dostatek kyslíku a začíná hořet grafit.

Kov palivových trubek reaguje s vodou. Vzniká tak vodík, který vybuchuje - druhá exploze. Hořící trosky reaktoru vyletují do vzduchu a dopadají na střechu sousedního, třetího bloku.

Vedoucí noční směny Alexandr Akimov ani provozní inženýr zodpovědný za strojní vybavení Datlov v tomto okamžiku nevěří, že došlo k nehodě. Vysílají dva operátory aktivní zónu zkontrolovat. Tito operátoři jsou ozářeni smrtelnou dávkou, stihnou však ještě podat zprávu o tom, co viděli.

Když Akimov slyší, že reaktor je zničen, vykřikuje: „Reaktor je v pořádku, nemáme žádné problémy." Akimov a Datlov doprovázeni ředitelem Brjuchanovem a inženýrem Fominem neustále přikazují operátorům přidávat chladící vodu. Jsou přesvědčeni, že se nic neděje.

(Akimov a Toptunov zemřeli na nemoc z ozáření. Datlov a Fomin byli odsouzeni k deseti letům vězení za nedodržování bezpečnostních předpisů. Koncem roku 1990 však byli oba propuštěni.)

Vědci a technici si uvědomují nové nebezpečí - horké trosky reaktoru se mohou protavit betonovou deskou a skončit v zásobníku vody pod reaktorem. Následovala by mohutná exploze páry, dokonce silnější než původní výbuch.

Požárníci začínají odčerpávat vodu ze zásobníku pod reaktorem - tento dlouhý a nebezpečný úkol plní až do 8. května. Každý dostává prémii 1000 rublů.

Jako druhý krok k zabránění výbuchu páry jsou do země pod reaktorem vrtány díry a jimi se pumpuje tekutý dusík, který půdu zmrazí.

Den začíná rozsáhlým únikem radioaktivity - téměř stejně velkým jako 26. dubna. Únik však později prakticky úplně ustane. Dosud nebylo nalezeno přijatelné vysvětlení tohoto druhého úniku. Od té chvíle již ale úniky radioaktivity pozvolna klesají.

V sedm hodin vyráží k Černobylu generál Pikalov ve vozidle vybaveném radiační ochranou a dozimetry. Zjišťuje, že hoří grafit v reaktoru a že reaktor vydává ohromné množství záření a tepla. Krátce poté je varována sovětská vláda. Vládní komise diskutuje o nezbytnosti evakuovat přilehlé město Pripjať.

Po třech marných pokusech uhasit oheň vodou rozhodují zodpovědní činitelé zasypávat reaktor pískem, olovem a karbidem boričitým. Helikoptéry svrhují na hořící reaktor celkem 5000 tun materiálu: 800 tun dolomitu, který uvolňuje oxid uhličitý dusící plameny; karbid boričitý, který pohlcuje neutrony a zabraňuje štěpení uranu; 2400 tun olova, které pohlcuje teplo a záření; 1800 tun písku a jílu, který má zabránit přístupu vzduchu a tím oheň udusit.

Krátce po osmé hodině večerní SEČ se o katastrofě prostřednictvím krátké zprávy TASSu dovídá svět.

V Gomelu, Kyjevě a dalších městech v okolí Černobylu se slaví Svátek práce. Úřady tvrdí, že situace je stabilní. Později se ukáže, že tím míní fakt, že radiace od 26. dubna postupně klesá. Ovšem její úroveň je stále obrovská, kromě toho se změnil vítr a vane směrem na Kyjev.

Do konce listopadu je dokončen sarkofág: železobetonový obal nad havarovaným reaktorem. Ten reaktor utěsnil tak, že veškeré úniky radioaktivity do okolí konečně ustaly. Jeho výstavba pohltila 7 000 tun ocele a 410 000 m3 betonu.

Celkem z reaktoru uniklo do životního prostředí 30 až 50 milionů Curie radioaktivních látek†, tj. „pouze" asi jedna dvacetina (4 až 5 %) veškeré radioaktivity obsažené v reaktoru.

† Curie (Ci) je jednotka množství radioaktivity. 1 Curie představuje 37 miliard radioaktivních rozpadů za sekundu. 30 milionů Curie znamená, že uniklé látky způsobují každou sekundu vyzáří přes 1 000 000 000 000 000 000 částic radioaktivního záření.