Lidem, kteří se podíleli na likvidaci havárie: zaměstnancům elektrárny, hasičům, vojákům, potápěčům, horníkům, studentům a stavebním dělníkům, řidičům a policistům - se začalo říkat „likvidátoři". Podle oficiálních údajů se jednalo o 650 000 pracovníků. Jiné údaje hovoří o 600 až 800 000 lidí.
Již v okamžiku výbuchu zahynuli dva lidé: jednoho srazila exploze z výšky a druhý uhořel. Další tři zaměstnance odsoudil k smrti vedoucí noční směny, když je poslal zkontrolovat stav hořícího reaktoru přímo do reaktorové haly.
Mezi první oběti patřili také požárníci, kteří nebyli vybaveni ochrannými pomůckami, respirátory ani obleky. To se týkalo dokonce i jednotek, které sloužily přímo na elektrárně.
Osudné bylo také to, že požárníci netušili, co je příčinou ohně: že všude kolem nich hoří vysoce radioaktivní zbytky reaktoru.
Během pěti hodin po explozi se podařilo zabránit šíření ohně na další budovy elektrárny, zejména na sousední třetí reaktor. Ten byl odstaven až čtyři hodiny po výbuchu čtvrtého reaktoru!
Ještě 16 hodin po výbuchu se sám předseda komise ÚV KSSS pro jadernou energii divil, kde se vzaly kusy grafitu povalující se po celém areálu elektrárny - domníval se, že jde o materiál pro stavbu 5. a 6. bloku elektrárny, která v té době probíhala.
Teprve po mnoha hodinách zjistila armáda šokující skutečnost - že úroveň radiace těchto úlomků dosahuje až 2000 rentgenů za hodinu. Za pouhých 15 minut byl člověk v blízkosti takového předmětu odsouzen k akutní smrti z ozáření.
Hasiči v té době stále ještě zalévali trosky reaktoru vodou. Radioaktivní tavenina ale měla teplotu přes 2000° ;C, takže voda se při styku s ní rozkládala na vodík a kyslík, které vzápětí explodovaly. Navzdory dobrému úmyslu a vinou neinformovanosti tak hasiči situaci ještě zhoršovali.
Vojáci, zejména piloti helikoptér, které na reaktor shazovaly písek, olovo a další materiál, nebyli zpočátku vůbec chráněni proti radiaci. Trvalo tři dny, než armáda svépomocí vybavila helikoptéry alespoň základním stíněním, které chránilo posádku.
Pod tíhou shazovaného materiály se však reaktor tavil dál a hrozilo nebezpečí, že se protaví až do nádrže s vodou, která se nacházela v budově o patro níž. Byli vysláni potápěči, kterým se nakonec podařilo 20 000 tun vysoce radioaktivní vody odčerpat a nádrž vyprázdnit.
Na likvidaci havárie se podíleli také horníci, kteří vyhloubili pod budovou podzemní chodby. Těmi se do země čerpal zkapalněný oxid uhličitý, který zmrazil půdu v základech reaktoru, aby se nemohly propadnout.
Zasaženi byli i studenti medicíny, kteří čtyři dny pomáhali obyvatelům při evakuaci z později vyhlášené „zakázané zóny". Každý student byl během čtyř dnů pobytu v zóně ozářen dávkou 1 až 2 Sv - tedy stonásobkem přípustné hodnoty za celý rok.
V dalších měsících začínají dělníci pracovat na stavbě sarkofágu - 70 metrů vysokého hangáru, který zakrývá havarovaný reaktor. Dělníci jsou při stavbě vystaveni silnému záření. Každý, kdo obdrží 250 milisievertů (roční limit pro obyvatele je 1 mSv, pro pracovníky 50 mSv), na stavbě končí.
Akademik Valerij Legasov byl jeden z otců jaderného průmyslu v Rusku. Po svém prvním návratu ze zamořené oblasti řekl:„Celý život jsem bojoval za to, abychom elektrickou energii získávali pomocí jaderné reakce. Teď si myslím, že jsme to dělat neměli... Nepřítel není ukryt v technice. Nepřítelem není typ letadla, typ jaderného reaktoru, typ energetiky. Hlavním nepřítelem je samotný způsob utváření a řízení energetických procesů, způsob plně závislý na člověku. Nejdůležitější je tedy lidský faktor. Zatímco dřív jsme se na bezpečnost dívali jako na ochranu člověka před vlivy techniky, dnes je situace zcela jiná. Dnes musíme techniku chránit před člověkem."V den druhého výročí havárie, pronásledován pocitem vlastní odpovědnosti a viny, spáchal Valerij Legasov sebevraždu. |