V prvních hodinách bylo nejvíce zasaženo město Pripjať, vybudované pár kilometrů odtud pro potřeby zaměstnanců elektrárny a jejich rodin. V době havárie zde žilo kolem 50 000 obyvatel. Během prvního dne po havárii nebyli obyvatelé vůbec informováni o nebezpečí, kterému jsou vystaveni. Ve školách se dále vyučovalo, život běžel jako jindy.
Namísto, aby obyvatele co nejdříve evakuovali, vyslali vedoucí činitelé do města zesílené policejní jednotky, které měly zabránit útěku obyvatel. Pozdější vyšetřování zjistilo, že do města bylo převeleno celkem 16 500 policistů. Také oni byli zařazeni do skupiny těch pracovníků, kteří utrpěli nejvážnější poškození zdraví v důsledku radiace. Milicionáři nebyli, stejně jako hasiči, vybaveni žádnými ochrannými pomůckami a strávili mnoho hodin pod širým nebem, ze kterého klesala intenzivní radioaktivita. Vzápětí 57 z nich dostalo akutní nemoc z ozáření, mnoho tisíc dalších již v roce 1990 trpělo těžkými potížemi dýchacích cest a dalšími symptomy.
Evakuace obyvatel města Pripjať začala až 26 hodin po havárii. Úřady zabavují veškeré dozimetry, aby uchovaly v tajnosti údaje o radioaktivitě. Ještě koncem roku 1988 bylo držení dozimetru trestné.
Autobusy s evakuovanými navíc nejely na východ do míst, kde bylo zamoření minimální, nebo do Kyjeva, kde by se snáze zajistilo náhradní ubytování. Celá kolona z nepochopitelných důvodů zamířila na jihovýchod do měst Polesky a Ivanovsky, které se nacházely 40 km od elektrárny. Původní počet evakuovaných byl asi 45 ;000 - někteří obyvatelé a zaměstnanci elektrárny zůstali v Pripjati až do poloviny května.
Utajení a chaos poznamenaly situaci i v Kyjevě. Prvního května zde nerušeně probíhaly oslavy 1. máje, ačkoliv se tentýž den pohybovalo množství radioaktivního jódu v ovzduší na nejvyšší zaznamenané úrovni. Obyvatelům Kyjeva nebyla poskytnuta žádná zvláštní lékařská pomoc až do 6. května.
Aby občané nebyli znepokojeni, zvýšila vláda 12. května nejvyšší dovolenou dávku pro obyvatele z původních 5 mSv na 100 mSv za rok. To představuje asi 25-krát více, než je přírodní úroveň radiace. Jedině toto zvýšení limitu umožnilo vyhnout se evakuaci několikamilionového Kyjeva.
Následná opatření, zejména omezení konzumace mléka, byla vyhlášena s takovým zpožděním, že přišly až v době, kdy obsah radioaktivního jódu v mléce výrazně klesl.
3. května vyhlásily úřady oblast v okruhu 30 km kolem elektrárny za „zakázanou zónu". Všichni, kdo na jejím území žili, museli opustit své domovy během jednoho týdne. Počet přesídlených obyvatel tak dosáhl 135 000. Odborníci odhadují, že obdrželi kolektivní dávku 16 000 Sv. Jedná se ale jen o velice hrubé odhady, protože individuální dávky se mohly velice lišit. Na některých místech byly nalezeny úrovně radiace stonásobně i vícenásobně vyšší, než byl průměr.
Evakuace zpočátku postihla v Bělorusku 25 000 lidí a 107 vesnic, na Ukrajině 91 000 lidí a 75 vesnic, v Rusku 5000 lidí a 31 vesnici. Později byly vysídlovány další obce. Podle údajů OSN bylo doposud přesídleno 375 ;000 obyvatel. Tato čísla však nejsou přesná, protože ani úřady v postižených zemích nevedou přesnou evidenci.
V Kyjevě mnoho obyvatel původem z vesnice. Všichni, kdo bydleli např. v Ivankovském okrese (část v zóně), jedou v pátek domů k rodičům a vezou jim chleba. V neděli si odvezou brambory, zeleninu, někdy i drůbež. Děti sem přijíždějí na prázdniny, není je kam dát, pionýrské tábory už žádné nejsou. Je běžné, že děti pobývají celé léto u babičky na prázdninách.
Protože dávky i mimo zakázané zóny dosahovaly vysokých hodnot, povolily úřady krátkodobé zatížení obyvatel až do výše 750 mSv. Celoživotní povolenou dávku stanovily vládní orgány Běloruska a Ukrajiny na 250 mSv, ale v roce 1988 ji zvýšily na 350 mSv. To je 7-násobek hodnot doporučovaných mezinárodními autoritami v oblasti radiologie (ICRP).Vládní úřady odhadují, že tento limit naplní 180 000 lidí a dalších 66 000 jej překročí. I podle nejkonzervativnějších odhadů to znamená několik tisíc předčasných úmrtí na rakovinu vyvolanou ozářením.Pochybnosti o tom, zda rozsah o poloměru 30 km zakázané zóny stačí, vyvolává též následující příklad: obyvatelé Brjanského regionu byli podle odhadů z roku 1987 vystaveni kolektivní dávce 186 ;200 Sv; následující, stále však opatrné odhady z roku 1991 však došly k dávkám ve výši přes milion Sv. Při takovém ozáření lze očekávat celkem 40 000 až 100 000 obětí radiace jen v tomto regionu, a to ještě při velmi opatrných odhadech. Průměrný obyvatel regionu byl během dvou až tří let zasažen takovou dávkou, jakou předpisy připouští jen pro pracovníky jaderných elektráren po celou dobu jejich života! A to se přitom jednalo o místa vzdálená 150 až 200 km od havarovaného reaktoru, tedy daleko mimo zakázanou zónu. |