Dne 21. října 1993 ukrajinský parlament zrušil své dva roky staré usnesení o tom, že do konce roku 1993 odstaví zbylé dva reaktory v Černobylu, které doposud vyrábějí elektřinu.
V zakázané zóně žije 5000 lidí, kteří na elektrárně pracují. Tráví vždy 15 dnů v zóně a na dalších 15 dnů odjíždějí domů. Riziko, kterému jsou vystaveni, kompenzují vysokými státními příjmy.
Pracovníci bydlí ve městě Slavutič. Město dostává finance z provozu elektrárny, za které vydává barevné noviny a organizuje velkolepé kulturní akce. Tváří se, že je všechno v pořádku. Potěmkinova vesnice dnes.
Profesionálové v informačním centru elektrárny vám s úsměvem vysvětlí, že černobylská elektrárna patřila k nejlepším na světě, jen nebýt té nepříjemné události z roku 1986. Zlepšení, která byla od té doby přijata, prý Černobyl posunula mezi dvacet nejbezpečnějších jaderných elektráren na světě.
Havárie připravila přes 10 000 rodin o jejich živitele, kteří zemřeli nebo jsou v invalidním důchodu. Tyto počty obětí tedy uvádějí oficiální statistiky. Ve skutečnosti však je situace ještě horší, protože výše uvedená čísla nezahrnují 3 miliony obyvatel Kyjeva, který byl po havárii vážně zasažen radioaktivním spadem.Od roku 1986 je na Ukrajině zaznamenán dlouhodobý trend zhoršování zdravotního stavu a poklesu porodnosti. Jednou z příčin je určitě i prudce klesající životní úroveň, která nastala po pádu ruského impéria. Statistické rozbory však jednoznačně ukazují, že na kontaminovaných územích je zhoršení zdravotního stavu mnohem výraznější. Oblasti kontaminované radioaktivitou se kryjí s místy, kde byl zaznamenán nejvyšší nárůst výskytu kardio-vaskulárních chorob, poruch nervového systému a krevních onemocnění, stejně jako rakoviny a celkového poklesu imunity. Podle odhadů bylo jen kvůli Černobylu provedeno asi 100 000 potratů. |
Při stěhování, pro ně nebyly domy, a proto je rozdělili do různých domácností. Byli zvyklí ve svých lesích sbírat jahody, ostružiny, klikvu, houby... Nyní se ocitli v bezlesích stepích, protože téměř celá lesnatá oblast střední Ukrajiny byla zasažena spadem.
Tak žili jen několik měsíců, pak se sebrali a odjeli nazpět. Zejména starší lidé. Prý si nemohli ve stepích zvyknout. Dokonce i ti, kteří dodnes žijí „v čistém", se sem, do lesů, vracejí na léto - vezmou s sebou sousedy a jedou do svých vesnic a sbírají tam hřiby a jahody, jako kdysi.
Pokud by vlády uznaly nutnost evakuace obyvatel z území zasažených césiem v rozsahu 40 000 až 200 000 Bq/m2, bylo by třeba vystěhovat dalších asi 800 000 lidí. Tato území, která by podle britských zákonů nevyhovovala ani pro chov dobytka, jsou však trvale osídlena a evakuace obyvatel zatím nepřichází v úvahu. |
Černobylská tragédie je prohlubována zoufalou hospodářskou situací Ukrajiny. Sídla v zakázané a ve druhé zóně zamořené oblasti byla v roce 1986 „zcela" evakuována a dodnes patří mezi „vysídlené" oblasti, přesto v nich zůstali nebo se do nich vrátili žít lidé.
Přežít jinde, bez vlastního domu a zahrádky,
je pro ně velice obtížné. V zóně si
mohou pěstovat brambory, zelí, mrkev, řepu, cibuli
- všechno, co potřebují. Chovají i krávy, kozy
a slepice. V rostlinách je vysoký stupeň radiace,
oni ale nepřemýšlí o tom, že riskují život,
myslí na to, že musí jíst. První roky po havárii
sem dováželi jídlo a výrobky, ale teď jen občas
přivezou chleba.
Lidé, kteří dnes trvale žijí v evakuované zóně, jsou především důchodci. Příbuzní je často nemohou vzít k sobě domů, z důchodu už vůbec nelze přežít. Kam dají babičku, jestliže sami bydlí s dětmi v jediné místnosti? A tak s dětmi přijíždějí za prarodiči do zóny, pomáhají na zahradách, s domem, nebo loví ryby. Na konci návštěvy si něco odvezou domů, i když se zprvu, ty první roky, báli.
Dnes už se i do Kyjeva dováží cokoliv, a lidé to kupují. Strach z radiace ustoupil strachu z hladovění. Dnes lidem nezbývá, než říkat: „Co máme tady, to prostě jíme".
Kontaminace otrávila desítky tisíců místních zdrojů vody a studní. Evakuace postihla 800 sídel, dalších 600 vesnic a měst muselo být „dekontaminováno": budovy byly omývány proudy vody, aby omyl radioaktivní prach, stejně jako silnice a cesty. Vrchní vrstvu zeminy shrnuli a odvezli. Staré domy demolovali, novějším vyměnili střechy. Volná prostranství byla pokryta asfaltem, který je pravidelně kropen, aby se zabránilo šíření radioaktivního prachu.Navzdory velkému úsilí se nepodařilo radioaktivitu zcela odstranit. Intenzita záření se snížila jen na polovinu či třetinu, a většinou proto stále překračovala povolené hodnoty. Znovu osídleno mohlo být pouze několik vesnic. V ostatních místech se dekontaminace zaměřila především na veřejné budovy: nemocnice, školy. Zbylé domy musely být opuštěny nebo dokonce zlikvidovány. |
V létě 1995 se do zóny uskutečnila etnografická expedice. Jedna z jejích účastníků vysvětluje, proč lidé odmítají ze zamořeného území odejít:
„Důvody jsou velice podivné. V jedné vesnici se zachovala pověst o rusalkách. Víte, co jsou to rusalky? Oni chodí v létě, to je taková neděle, kdy ožijí mrtvé dívenky, chodí a zpívají písně. Je to taková tradice, která se u lidí z těch lesů uchovala nejlépe na celé Ukrajině. No a lidi doprovázejí rusalky, které už tu strávili celou neděli, do lesa. Jdou pak na hřbitov a kladou jim tam květiny. Jedna babička nám řekla tohle: ,V tomhle roce už je nikdo nedoprovázel, jen já sama jsem šla a nakladla kvítka na hroby.‘ Tak sama provázela rusalky."