Pouze text - only text Econnect Zpravodajství Informační servis pro NNO
- Kalendář akcí | Práce v NNO | Katalog odkazů | Občan TOPlist
- -
Pouze text - only text
logo Econnectu Zpravodajství
pro registrované uživatele pro novináře pouze text English
-
- - - - - - - - -
- -
-
Zpravodajství ze VŠECH oblastí Životní prostředí Lidská práva Sociální oblast Gender Regionální rozvoj Kultura Občanský sektor Internet
- -
Zpravodajství - kultura
zpravodajstvi.ecn.cz > zpravodajství > komentáře
-
-

 zprávy

 komentáře

 tiskové zprávy

 témata

 multimedia

Pěšky do Říma

7. 3. 2005 - Roman Klecker - Jan Stejskal, EkoList

Roman Klecker se 4. července 2004 vydal na pěší pouť z Řípu do Říma. Po čtyřech týdnech a po 1600 kilometrech dorazil do Vatikánu plný zážitků a s přesvědčením, že chození je to nejlepší, co můžou lidé na světě dělat.

Ekolist: To byla první cesta, kterou jsi šel?

Roman Klecker: Nebyla první, ale byla nejdelší z mých pěších poutí. V minulých letech jsem prošel Českou a Slovenskou republiku od západu na východ a od severu k jihu.

S myšlenkou jít do Říma jsem si pohrával už několik let. Vyrazil jsem v neděli po mši na Řípu. Říkal jsem si, že by bylo pěkné pouť zahájit a ukončit mší. Skončil jsem zase v neděli ve Vatikáně. Bylo to od úplňku k úplňku, což mě jako člověku, který každý měsíc pořádá za úplňku noční pochody, udělalo velkou radost. Přitom to byla náhoda. Nejkrásnější byla poslední noc před Římem. Spal jsem na pahorku pod černými borovicemi asi 40 kilometrů od města, které jsem viděl v dáli. Nade mnou svítil obrovský měsíc, bylo úplně jasno, vůbec jsem z toho nemohl spát.

Ty chodíš v noci za úplňku?

Ano, každý měsíc kromě letních prázdnin pořádám v Českém středohoří a v nejbližším okolí noční pochody dlouhé asi 25 kilometrů. Už jsme ušli kolem sedmi set kilometrů, lidí se zatím zúčastnilo asi dvě stě padesát. Většinou je to od desíti večer do šesti do rána.

Do Říma jsi šel v noci, nebo ve dne?

Ve dne, i když tu poslední noc jsem měl nutkání jít bez zastavení. Ten den už jsem měl ale v nohách 65 kilometrů, protože od San Marina mě to hrozně hnalo. Cítil jsem, že Řím je blízko, a dychtil jsem tam dojít. Nakonec jsem se rozhodl, že se radši vyspím, protože jsem si skřípl v chodidle nerv.

Došel jsem druhý den, ovšem konec stál za to. Ráno jsem se na nohu nemohl postavit a posledních 40 kilometrů jsem odkulhal. A jak na mě Italové celou cestu troubili, mávali a povzbuzovali mě, tak tento den ze všech dnů nejvíc. Byl to úžasný pocit. A ten závěr! Na náměstí svatého Petra mě nechtěli pustit do chrámu, protože jsem měl jen kraťasy, byl jsem špinavý a spálený. Nějakému Italovi u vchodu jsem vysvětloval, že jsem šel 1600 kilometrů, ale on mě tam nechtěl pustit, že prý ho to nezajímá. V tu chvíli mi však zaklepal na rameno náhodný kolemjdoucí a podal mi návleky na nohy, které tam prodávají zapomnětlivcům, jako jsem byl já. Tak jsem je natáhl a šel dovnitř. A akorát když jsem vstoupil, začala mše, navíc se náhle vyjasnilo a paprsky světla osvítily kupolí oltář. Bylo to nádherné. Ač nejsem věřící, musím přiznat, že pouť v sobě měla i tento podtext a že mi drobné sakrální stavby a různé křížky v polích pomáhaly.

Měl jsi nějaký nápis nebo nějakou vlajku, že na tebe řidiči troubili?

V Itálii nikdo pěšky nechodí. Člověk, který jde, je hned zvláštní. Pouze v Dolomitech jsem potkal někoho s batohem, ale jak jsem sešel dolů, už nikoho. Měl jsem na batohu malou českou vlajku a občas mě lidé zdravili. Bylo to skvělé, protože mi dodávali energii. Když bylo třeba špatné počasí nebo šero a já nevěděl, kam půjdu spát, a vtom na mě někdo zatroubil, hodně mě to posílilo.

Proč jsi vyrazil?

Myslím, že to má v sobě každý člověk. Prostě vnitřně cítí, že musí něco udělat, něco ho někam žene. A pro mě jsou to pěší cesty. Když člověk jde, vnímá jinak krajinu a také zjistí, že k životu skoro nic nepotřebuje, že mu stačí tak málo a je mu tak dobře. Všechno vnímá daleko intenzivněji. V létě jsem skončil školu a pak vyrazil. Navíc to tento rok bylo 170 let od doby, kdy šel Mácha do Itálie. Takže jsem chtěl oslavit i jeho cestu.

Po jakých cestách jsi šel?

V Čechách jsem šel v naprosté většině po turistických cestách, v Rakousku většinou po cyklostezkách, po silnici jsem šel přes Grossglockner. Sever Itálie po turistických cestách, ale už z oblasti Benátek jsem musel po silnicích, tam turistiku neprovozují, jen jezdí v autech nebo na skútrech. Tam už jsem byl opravdu za exota. Za San Marinem ještě občas byla nějaká turistická cesta, ale jinak jsem musel po malých silničkách.

Taková cesta musela přinést spoustu nezapomenutelných zážitků ...

Přinesla, začalo to hned u Řípu. Přímo pod ním seděl stařík, který vyřezával nádherné dřevěné šperky. Dobře jsme si popovídali a kamarádka, která mě doprovázela do Prahy, mi na cestu koupila šperk jako talisman.

V rakouské vesnici Pfarrwerfen mě do svého penzionu zadarmo pozvala úžasná paní. Stejně jako většina starších Rakušanů byla věřící, takže se jí moje pouť líbila, a nabídla mi spaní. Já říkal, že se vyspím kdekoliv na zemi, ona se ale nedala odbýt a ustlala mi v nejlepším apartmánu s úchvatným výhledem na Alpy. Byl to pro mě až příliš velký luxus, vždyť jsem tam vstoupil špinavý, utahaný, za deště. Večer jsme si krásně popovídali, dala mi i večeři a snídani, já jí nakonec poslal z Vatikánu pohled, cítím ale, že se u ní musím ještě někdy zastavit. Takových krásných setkání s dobrými lidmi cesta přinesla spoustu.

V Itálii jsem došel do obce Fae, kde byla na kraji řeky restaurace, která funguje jako ergoterapeutické místo pro bývalé narkomany. Vedl ji skvělý člověk, s kterým jsme si dlouho povídali – cítil to samé co já. Ptal se mě: „Proč jdeš?“ Tak jsem mu řekl, jak to je: „Protože je to dobré pro moje srdce.“ Načež on odpověděl: „Kdybych mohl, šel bych taky.“

Mnoho zajímavých věcí jsem nalezl. Na začátku Itálie jsem na zemi našel malou duhovou kuličku, která mi udělala hroznou radost. A asi po pěti stech kilometrech jsem našel tu samou, ale větší – jako kdyby to bylo propojené. Tak jsem si ji dal k té druhé do kapsy. Našel jsem hodinky, nacházel jsem i peníze, já v Itálii snad každý den něco našel.

Za Benátkami jsem v křoví našel ledvinku a tašku, koukám do toho a najednou vidím český pas. Byla to taška plná osobních věcí včetně telefonu nějaké Veroniky z Litoměřic. Snažil jsem se jí dovolat, ale nešlo to, tak jsem si opsal její telefon a e-mail, pak jsem zastavil auto a poslal jsem to po jednom Italovi na policii. Když jsem se vrátil, napsal jsem jí mail, v kterém jsem se omlouval, že jsem to nemohl doručit, ona ale druhý den zavolala a byla nadšená, že se jí to všechno vrátilo. Měl jsem radost, že jsem „na konci světa“ něco takového našel a mohl jí pomoct.

Krásné bylo San Marino. Naplánoval jsem si, že až tam dojdu, dám si pizzu a víno, a taky jsem to udělal. Vychutnal jsem si jak jídlo, tak krásné kopce za San Marinem. To byla nádhera, ostře členité hory, remízky, opuštěná stavení, kde jsem mohl přespat, pěkné počasí. Z Itálie byly nejhezčí Dolomity a hřeben Apenin.

Kolik jsi chodil denně?

Přes padesát kilometrů. Sám jsem se divil, že tolik, ale ony se to nohy naučí. Musel jsem držet tempo. Paní z toho rakouského penzionu mi říkala, ať tam zůstanu a dám se do kupy, ale já jsem věděl, že musím každý den jít.

Jinak jsi spal venku?

Přesně tak. Vždycky jsem našel seník nebo zastávku, spal jsem i pod širákem. Jednou jsem si lehnul na takovou střechu, v noci ale přijeli policajti a v kožených rukavicích se na mě chystali. Když ale v pase viděli, že jsem z Brna, tak jsme se začali bavit o motorkách a situace se uklidnila. Jedinou noc jsem platil v Benátkách v kempu. Chtěli 19 euro, ale nakonec mě tam pustili za dětskou cenu 6 euro.

Vrátil ses stopem?

Chtěl jsem, ale bolela mě noha, tak jsem jel autobusem. Silně jsem cítil, že už se chci vrátit domů, ačkoliv jsem měl původně naplánováno, že se ještě podívám do Florencie. Nakonec jsem v Brně musel k doktorovi, dostal jsem pár injekcí a došlo i na řezání. Nohy dostaly zabrat, zničil jsem i boty, ty praskly už v Rakousku.

Bál ses?

Nebál jsem se, ale bylo mi trochu úzko, když na mě naběhli ti policisté. Jinak ale ne, já jsem si to hrozně užíval, i když jsem spal třeba v nějakém tmavém lese. Narozeniny jsem slavil v Rakousku na verandě zapadlé chaty u rybníka. Většinou jsem se snažil najít střechu, protože v Rakousku dost pršelo, ale počasí problém v podstatě není. Jak se říká: není špatného počasí, jenom špatně vybavený turista. Stan ale nenosím, nepřináší velký užitek. Spaní a pobyt venku mi doteď hrozně chybí. Člověk jinak vnímá krajinu, nemusí telefonovat, všechno hodí za hlavu.

Co jsi měl s sebou?

Jen minimum věcí, všechno jsem třikrát otočil, než jsem to vzal. K jídlu jsem si kupoval hlavně ovoce a jogurty. Navečer jsem si občas koupil pivko, bylo příjemné si lehnout a vychutnat si doznívající den. Teplé jídlo mi nechybělo, na to si člověk zvykne. Spíš jsem pil, vypil jsem šest až osm litrů vody denně. Zhubnul jsem o deset kilo, došel jsem tenoučký, všechno ze mě padalo. Ale cítil jsem se v dobrém slova smyslu lehký a svobodný. Naopak návrat byl krušný.

Proč by měli lidé chodit?

Pěší cesta je pro mě duševní očista i očista mysli. Člověk opravdu zjistí, jak málo potřebuje. Chůze je jeden z prvních pohybů, který člověk udělá. Je to náš základní pohyb. Pěší pouť vnitřně osvobozuje a pomáhá člověku překonat sama sebe. Při dálkové cestě každý projde krizí. A když ji překoná, když dojde tam, kam chtěl, je to krásný pocit. Pouť člověka směřuje a vlastně ho i zdokonaluje, protože se vnitřně víc pozná. Má spoustu času přemýšlet, vyskočí z uspěchaného světa a je mu dobře. I když ho třeba všechno bolí, vnitřně je mu krásně.

Článek vyšel v tištěném Ekolistu v prosinci 2004. Econnect článek převzal se svolením redakce on-line deníku EkoList po drátě. Ukázkový výtisk tištěné verze časopisu si můžete objednat zde.

DISKUSE - KOMENTÁŘE:

26. 1. 2008
26. 1. 2008
14. 12. 2008
23. 11. 2010
4. 1. 2015
4. 1. 2015

Informační partner oblasti Životní prostředí

Ekolist
Deník o životním prostředí

Služby Econnectu

ToolkitUnavuje vás tvorba www stránek v HTML?
Nemá váš webmaster čas na jejich aktualizaci?
S publikačním systémem TOOLKIT to zvládnete SNADNO, RYCHLE A SAMI:
VYZKOUŠEJTE ZDARMA!
vytisknoutvytisknout
Logo Econnectu Easy CONNECTion - snadné spojení mezi lidmi, kteří mění svět
Webhosting, webdesign a publikační systém Toolkit - Econnect
Econnect,o.s.; Českomalínská 23; 160 00 Praha 6; tel: 224 311 780; econnect@ecn.cz