Dánské Christianii hrozí konec

9. 3. 2004 - Steve Swann, BBC

Ukrytý stranou vedle jedné nenápadné ulice asi kilometr od centra Kodaně leží vchod do Christianie. Jméno osady je vyryté do dřevěného návěstí, jež visí mezi dvěma totemovými kůly. Když pod ním procházím, informuje mě nápis, že opuštím území Evropské unie. Vkročil jsem do takzvaného svobodného státu, jehož pacifistické tradice v této době bojují o přežití.

Setkávám se s Peterem Postem, jenž tady žije už dvacet let. Je to tichý, přemýšlivý člověk. Socialista, který už to s průmyslovou dělnickou třídou dávno vzdal, mě odvádí k dřevěnému srubu, který si sám postavil. Hned za ním leží zamrzlé jezírko lemované vysokým rákosím, které se pohupuje ve větru. Když přehlížíme ledovou hladinu, Peter mi vysvětluje, jak ho kdysi do Christianie přivedla naděje na svobodný život oproštěný od státního dohledu.

Svobodná láska v kasárnách

Jako mladík sledoval, jak počátkem sedmdesátých let stovky hippies zabraly zdejší pozemky ministerstva obrany. V zanedbaných kasárnách tehdy vznikaly bary a dílničky. Kolem nich rostla komunita, která praktikovala svobodnou lásku a šířila toleranci a porozumění.

Šedivá předačka komuny Gitte Chistiansenová tu založila dílnu uměleckých řemesel, kde pracovaly výhradně ženy. Mezi svařováním kovu mi vypráví, jak si místní obyvatelé dokázali všechny problémy vyřešit i bez pomoci policie. Veškerá rozhodnutí komuny jsou výsledkem hlasování. Gitte vzpomíná, jak se odsud mírumilovným hippies podařilo vystrnadit i skupinu Pekelných andělů, kteří chtěli kodaňskou komunu ovládnout.

Černý mrak

S Peterem se procházíme po dvaatřicetihektarové Christianii, kde nejsou auta ani silnice, jen pár dobře vyšlapaných cest. Jednou z nich se vydáváme k vodě podél netradičních obydlí. Jeden dům má tvar banánu, druhému zas stojí na zahrádce buddhistická svatyně. V Christianii bydlí tisícovka lidí, někteří v domech zbudovaných bez stavebního povolení. Platí si skromný nájem a poplatky za vodu a elektřinu.

Nad budoucností komuny se ovšem vznáší černý mrak. V Dánsku je u moci konzervativně-liberální koalice, a přestože mínění veřejnosti je nejednotné, vláda poprvé našla mezi poslanci většinu pro nastolení změny. A konzervativci trvají na tom, že se nikomu nesmí dovolit, aby bydlel na pozemcích, které ukradl státu.

Dealerská ulička

Celý spor se točí kolem takzvané Dealerské uličky, což je úzká nevyasfaltované cesta, na které je zakázáno fotografovat. To je jedno z mála pravidel, které se v Chistianii přísně dodržuje. Tady relaxovaný život komunity nepanuje. Kolem kamínek, které mají zahnat arktickou zimu, postávají stánkaři v zimních bundách a kapucích. U jejich stánků si můžete koupit cannabis. Peter mě varuje, abych videokameru opravdu raději nezapínal. Nedávno tu prý jeden dánský televizní štáb "zmlátili", vysvětluje omluvně.

'Drogy sem patří'

Pak mě místním obchodníkům představuje. Mezi dealery je také nejméně sedmdesátiletý Leonard s dlouhou bílou hřívou, výrazně barevným oblečením a zahnědlými zbytky zubů. Tvrdí, že svobodné obcházení zákona při kouření a prodeji drog k životu v Christianii nedílně patří. Nervozita a trhem diktovaný etos Dealerské uličky mi však připadá na hony vzdálen utopickým ideálům zakladatelů téhle komuny.

Procházím dál a narazím na kavárničku, kde se lidé scházejí, aby si poklábosili a pokouřili trávu. Podobně jako většina místních obchůdků je i tahle kavárna řízena kolektivisticky. Každý zaměstnanec dostane plat a zbytek zisku se investuje do podniku. Vejdu dovnitř, abych se trochu ohřál. U vedlejšího stolu kritizuje jedna mladá Američanka zahraniční politiku Washingtonu a italská anarchistka naproti ní se usmívá a přikyvuje.

Konec Christianie?

Venkovní poklid náhle rozbil dusot těžkých bot na dlažbě. Jekot sirény střídá ostrý křaplavý štěkot megafonu. Policie právě zahájila zátah. Kolem běhají příslušníci zásahové jednotky, aby zablokovali Dealerskou uličku. Jeden z dealerů marně vyráží proti nim. Pět nebo šest policistů ho po krátkém zápase přitlačí k zemi. Jak se jejich končetiny v podivné křeči proplétají, kolem prochází žena s kočárkem a zmítající se klubko jí nestojí ani za pohled. Bydlet v Christianii znamená na podobné výjevy si zvyknout.

Prapor Christianie prozatím hrdě vlaje dál, ale nikdo netuší, jak dlouho mu to vydrží. Peter prý věří, že naděje na kompromis ještě existuje, ale pokud horečnatá jednání mezi obyvateli, policií a politiky selžou, nemá prý na fyzickou konfrontaci nervy. Při představě, že by se měl obrátit zády k místu, kterému už dvacet let říká domov, je mu smutno.

DISKUSE - KOMENTÁŘE: