Proč budu hlasovat v referendu o přistoupení k EU - pár kritických poznámek
10. 6. 2003 -, Petr Kužvart
Stala se podivná věc. Když se rozhodovalo o rozdělení Československa v roce 1992, ačkoli se referendum přímo nabízelo, dopadlo to tak, že si rozpad společného státu domluvily politické reprezentace mezi sebou – o nás a bez nás. Jedním z důvodů byla obava, že by se většina vyslovila proti zničení státu, který tu existoval skoro celé 20. století.Když se na jaře 1999 vstupovalo do NATO, což byl krok, který si pro svou závažnost referendum opět zasluhoval, tak se to zase vyřídilo bez lidového hlasování a hned v témže roce jsme se tak stali spoluodpovědnými za ohavnosti páchané NATO na obyčejných lidech a civilních objektech, na národním majetku Srbska. Vstup do NATO byl tehdy považován určitými kruhy za velice žádoucí záruku neměnnosti společenského pořádku vyšlého z dosti divoké a nestoudné privatizace.
Při vstupu do EU je tomu jinak jen proto, že si to samo toto uskupení přeje. V tom by se naše pozice od Maďarska, Slovenska či Polska nelišila. Ale odlišnost tu přece jen je. Náš ústavní zákon č. 515/2002 Sb. postrádá ustanovení o procentu účasti, jež je podmínkou platnosti referenda. Takže teoreticky se může dostavit v celé ČR jeden volič a hlasovat pro přistoupení k EU – a referendum bude platné. Většina hlasujících se vyslovila pro vstup! Nebo mohou ke hlasování na celém území státu přijít třeba tři voliči, dva budou pro, jeden proti. A máme opět odhlasováno přistoupení! Na rozdíl od ostatních zemí je to uděláno chytrácky. Takové účelové, politické a legislativní rošťáctví… Naše politická věrchuška moc dobře ví, že mnozí z těch, kteří jsou proti, prostě hlasovat nepůjdou.
Ale co samostatná podstata rozhodování? Debaty o tom, zda se nám povede lépe nebo hůře jsou velmi zjednodušující. Odpověď zní: jak komu! Naši zemědělci už ví, že se blíží katastrofa. Oceláři to už ví také. Další kategorie zaměstnanců i podnikatelských subjektů (stěží schopných vzdorovat západoevropské konkurenci) přijdou na řadu později. Zatím je třeba předvádět účelové divadlo a lidem celou pravdu neříkat. Ale budou i takoví, kteří na tom vydělají. Zejména úzká vrstva profesionálních politiků, vysokých byrokratů, lidí spjatých s nadnárodním podnikáním a různých europříživníků, včas naskočivších do správného vlaku. Většině společnosti se však povede spíše hůř. O tom není pochyb, i když vše svádět na přistoupení k EU také nelze.
Podstatou EU a před tím Evropských společenství byla vždycky cesta k liberalizaci pohybu zboží, pracovní síly a kapitálu. Vždy šlo o ekonomické uskupení, kde se jiné než obchodní problémy řešily a řeší pouze tehdy, kdy ohrožují vlastní podstatu integrace. Důležitým rysem je to, že orgány EU jsou vesměs nevolené, zbyrokratizované a jediné přímo volené těleso, Evropský parlament, je nejméně vlivným článkem ve struktuře vrcholových orgánů EU. Řada otázek se bude napříště rozhodovat o nás a bez nás na tak vysoké a vzdálené úrovni, že to bude, jako by nám poroučel někdo mocný z jiného světa. Bez šance, abychom cokoli ovlivnili. Kolem EU působí ostatně mimořádně silné loobbistické skupiny průmyslníků a podnikatelů, jejichž vliv dokonale překryje kolikrát i zájmy jednotlivých členských států. Podstatu problému lze jednoduše shrnout takto: jde o kšeft, nikoli o demokracii. A dlužno dodat, že jde především o velký, zglobalizovaný kšeft.
Kampaň před referendem – jeden velký podfuk
Nelze ovšem opomenout ani kampaň před referendem. Je poučná. Poté, co politická reprezentace státu již v dubnu v Aténách podepsala protokoly o vstupu a tím vlastně odsunula lidové hlasování na vedlejší kolej pouhého dodatečného odsouhlasení již učiněného aktu, rozběhla se kampaň nabádající hlasovat pro. Člověk by čekal, že bude vedena inteligentně a věcně. Stojí 200 milionů ze státních prostředků – a odpůrci nedostali na svou kampaň nic. Za tyto peníze nás z billboardů vítají ve Společenství virtuální „obyčejní“ lidé z členských zemí. Neuvěřitelné. Tady se postupuje stejně jako v komerční reklamě, vytvářející virtuální pseudoideální, účelově vyspekulovanou iluzi světa. Je to jeden velký podfuk. A aby toho nebylo málo, tak nás kdejaká celebrita v agitačních pětiminutovkách v televizi přesvědčuje, jaké je to terno, vstoupit do EU. Moc to připomíná reklamní kampaň Harvardských fondů za kupónové privatizace. Mám obavu, aby to také tak nějak neslavně neskončilo.
Nemohu se zbavit dojmu, že lid této země byl redukován na nutné křoví v pozadí, jež musí sehrát svou předem přesně určenou roli statisty ve hře na demokracii, aby další zatím neinzerované nedemokratické a protilidové aktivity, změny a postupy měly tu nejvyšší, již nezpochybnitelnou legitimitu. Jako v celé té vyprázdněné procedurální hře na demokracii, jejímž jsme trpným objektem, jde o jednorázový akt, který dá oprávnění pro další již na nás nijak nezáležející kroky těch, kteří nám nejsou nijak odpovědni. A abychom správně sehráli svou roli křoví, je nám nutno nabulíkovat něco o zářných zítřcích, která nás v EU čekají. A tak je zahájena pochybná reklamní kampaň. Mluví se o nezbytnosti vstupu. Pokud by to v referendu nevyšlo, opakovalo by se určitě až do dosažení žádaného a předem stanoveného výsledku.
Člověk je znechucen a nejraději by se toho vůbec neúčastnil. Ale s tím vypečený zákon právě počítá. Proto je nutno jít hlasovat. A říci své NE. NE za všechna nekonaná referenda. NE trapně účelovým pravidlům hlasování. NE pokořující reklamní kampani. NE byrokratické supercentralizaci, již zcela mimo naši kontrolu. NE zglobalizovanému obchodu. NE téhle celé ostudné karikatuře demokracie. Proto v pátek p ů j d u hlasovat!
Unavuje
vás tvorba www stránek v HTML? 
vytisknout